Pondělí 22. ledna 2018 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Zloděj z ukradené karty provedl přes šedesát plateb za dva dny

21.01.2018 - Zloděj z ukradené karty provedl přes šedesát plateb za...

Počasí

zatazeno

22.01.2018 - Pondělí

Teplota: -2 / -6 - Zataženo

snih

23.01.2018 - Úterý

Teplota: 1 / -3 - Sníh

Jak jsem kupoval sovětská kasárna

18. prosince 2017 - 22:24

Zpět na seznam článků

Osobní historka známého advokáta a publicity Milana Hulíka

Jak jsem kupoval sovětská kasárna

JUDr. Milan Hulík zdroj foto: archiv šumpersko.net

Po  převratu  v  roce 1989, když jsem již nemusel obhajovat disidenty, jsem  na  žádost  pana prezidenta Havla přerušil svoji advokátní činnost  a  nastoupil  do nově se vytvářející kontrarozvědky, která měla nahradit druhou správu StB, jejímž hlavním úkolem byl boj s vnitřním nepřítelem – politickými odpůrci režimu, agenty imperialistických centrál a pomýlenými občany svedenými západní propagandou využívající technické vyspělosti dosažené vykořisťovanými pracujícími a západní úpadkové hudby.

Po dvou letech jsem přešel na ještě exponovanější místo prvního  náměstka  generálního ředitele SNV (Sboru nápravné výchovy), jak se nazývalo československé vězeňství, pro které jsem vymyslel nové pojmenování  „Vězeňská služba“, která do roku 1993  zahrnovala  vězeńství  české i slovenské. Dostal jsem hodnost podplukovníka, ještě komunistickou uniformu se zlatými hvězdami na náramenících a kompletní letní a zimní oblečení od ponožek ke kabátu. Dodnes si to beru na sebe na třídní srazy, nebo na různé happeningy. Součástí mé výstroje byla i pistole ČZ 75 a samopal Škorpion, obě zbraně tak oblíbené levicovými teroristy na Západě.

Generálním ředitelem byl JUDr. K., který byl v minulém režimu kriminologem a většinu svého času věnoval vědecké práci v tomto oboru i ve své funkci, takže faktické řízení celého vězeňství spočívalo na mně, když stejně výkon vazby a výkon trestu spadaly do mé pracovní náplně. Jednalo se tehdy asi o čtyřiadvacet věznic s téměř  třiceti  tisíci  vězni a  asi  osmnácti  tisíci  příslušníky  vězeňské ostrahy. Jaké to bylo a co „historek z vězeňského natáčení“ jsem, jako  vrchní  bachař  zažil, bude předmětem mého jiného vyprávění.  Jen na okraj , v této funkci mě navštívil   Charles „Chuck“ Colson, kolega americký advokát, blízký spolupracovník prezidenta Richarda Nixona, který byl odsouzen  za své provinění  v aféře Watergate a  po propuštění z vězení  založil organizaci na pomoc vězňům „Prison Fellowship“a  proto při návštěvě Prahy navštívil i vedení čsl. vězeňství.

Ale k těm kasárnám. Vracející se sovětská armáda opouštěla postupně objekty na území republiky a jeden z nich jsme  si  vytypovali  pro přestavbu na věznici, protože dosavadní kapacita věznic již nestačila, mimo jiné proto, že prováděná humanizace vězeňství vyžadovala vytvoření většího prostoru pro vězně, aby se netlačili v přeplněných celách. Jel jsem se tedy na Sověty opouštěná kasárna v Jiřicích nedaleko Mladé Boleslavi podívat. Přesto, že jsem tam nejel jako laik, ale jako absolvent stavební průmyslovky, tak jsem byl šokován. Kasárna postavená Sověty bez stavebního povolení a zřejmě i stavebního dohledu, protože našim odborníkům byl vstup do sovětského teritoria zakázán, vyhlížela jako kasána baby Jagy, ale bez perníku. Dnes je to moderní věznice vítající nové obyvatele a návštěvníky leskem kotoučově srolovaného ostnatého drátu na svých plotech.

K podpisu převodní smlouvy  budov kasáren sovětské baby Jagy  mě můj řidič přivezl  služebním  autem, legendární Tatrou 613 do jedné vily patřící do sovětského areálu v Bubenči. Protože jsem věděl, že nepůjde jen o samotný podpis, ale  i o  nějaké ruské „zakousnutí“ s přípitky, chtěl jsem na sovětské party udělat dojem.

Svoji uniformu jsem vylepšil velkou medailí s nápisem „Za protileteckou obranu okresu Strakonice“ a o  čtyři  řady  barevných  stužek od  vyznamenání  zalitých  v  umělé hmotě, které jsem našel v psacím stole po svém předchůdci. Když jsem vystupoval z auta, vypochodoval z vily sovětský generál, zasalutoval a řízně pozdravil „Zdravstvujtě gospodin podpolkovnik“. „Zdravstvujtě gospodin general“, odpověděl jsem salutujíc.

Byla to scéna hodná setkání velitelů po vítězné bitvě, jak se ale ukázalo dále, po bitvě by to už nebylo možné. Generál vypadal sympaticky, ale rozladil mě tím, že měl více vyznamenání než já, nejen stužek, ale i velkých medailí, kterým se moje strakonická nemohla rovnat. Party se konala v Rudém koutku, Krasnyj ugolok, v místnosti plné modelů tanků a letadel, které vévodil velký portrét V. I. Lenina. Ale pohled na stůl mě uspokojil. Mísy kaviáru, ryby, slanina, chleba, lahve vodky. Ty mě ale trochu znejistěly. Vzpomněl jsem si na událost, jak sovětští důstojníci pozvali americké kolegy taky na družební večírek a ti vyslali jednoho zástupce, vybraného notorického pijáka whisky, který si druhý den po noční pijatice zapsal do deníku: „Včera jsem pil s Rusy. Je mi hrozně a chce se mi umřít.“ Pitka ale druhý večer pokračovala, takže následujícího rána si do deníku zapsal: „Pil jsem zase s Rusy a lituji, že jsem nezemřel včera.“ Věděl jsem, že musím hodně jíst a tak ještě před prvním přípitkem, jsem si rychle vzal kousek chleba s nějakou slaninou a teprve pak jsem zvedl stakan vodky. Další  dva  stakany  až zázračně rozšířily moji školní ruštinu, takže jsem mohl suverénně reagovat na poznámku jednoho důstojníka, že nyní je třeba v Rusku „postposobstvovat  spekulaciju.“ Připil  jsem si s generálem, sedícím přímo pod  Leninem,  dalším stakanem a povídám:  „Kak eto vozmožno  gospodin general, postposobstvovat spekulaciju?“ Podporovat spekulaci, kapitalismus ? Přece jste budovali komunismus ? „Vot eto tak“, povídá generál: „Ranše strana  skazala, nado postrojit komunism  a  sičas  strana  skazala, nado postrojit kapitalism“.

Byla to absurdní situace, pod obrazem Lenina mi sovětskými komunistickými řády ověšený bolševický generál vykládá, že strana dříve poručila budovat komunismus a nyní kapitalismus. „Pusť živjot kapitalism“, zvolal jsem a zvedl stakan  vodky  a  všichni  přítomní  důstojníci  vyskočili  a  volali se mnou -ať žije kapitalismus. Ve stavu značně povzneseném  jsem pak podepsal smlouvu  a  přípitky  pokračovali.To už jsem mluvil rusky perfektně, matně jsem si pak vzpomněl, že jsem  recitoval dopis Tatjany  Oněginovi. Pak už si nic nepamatuji. Problém byl, že můj šofér čekající v šestsettřináctce, nevěděl, kde bydlím a já mu to nebyl schopen říci. Odvezl mě proto na Pankrác do mé kanceláře a tam noční služba rozhodla, že mě uloží do postele ve vězeňské nemocnici.

Druhý den volala na ředitelství znepokojená matka a říkala, že syn, matka ráda používala moje tituly, podplukovník doktor Hulík nepřišel domů a jestli neví, co je se mnou. Na druhé straně bylo v telefonu ticho a pak jí bylo řečeno, že ležím v nemocnici. Maminka se vyděsila: „ Proboha, co se mu stalo, je  snad  zraněný“, mohu za ním přijet“? „Ne, teď to není možné“, zněla odpověď.  „A proč, proč“, naléhala maminka, „může mluvit“, ptala se zoufale. Zase bylo ticho  a  pak  se ozvalo: „ Bohužel, paní  Hulíková, Váš syn, pan doktor podplukovník Hulík je úplně namazaný“. A mně se v nemocnici také chtělo umřít, jako tomu americkému důstojníkovi, který rovněž na Rusy neměl. Od té doby bych s Rusy pil jen limonádu nebo džus.

Autor: JUDr. Milan Hulík, advokát, historik a publicita

Fotogalerie

JUDr. Milan Hulík                                    zdroj foto: archiv šumpersko.net

Další články z rubriky

Popraviště, popravy a popravení

Popraviště, popravy a popravení

Poslední poprava na Pankráci se konala 2. února 1989

Jak jsme pomáhali socialistickému zemědělství

Jak jsme pomáhali socialistickému zemědělství

Osobní historka známého advokáta a publicity Milana Hulíka

Vlastivědné muzeum připravilo vzpomínku na Josefa Pavlíčka

Vlastivědné muzeum připravilo vzpomínku na Josefa Pavlíčka

Pozvánka na výstavu „Kouzlo fotografie“

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama a inzerce   |    Kontakty

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.