Sumpersko.net

Králický Sněžník (1423,7 metrů) je nejvyšším vrcholem stejnojmenného masívu, rozkládá se na hranicích Moravy, Čech a polského Kladska. Voda z třetího nejvyššího pohoří v České republice odtéká do tří moří – Baltského, Severního a Černého, proto bývá označováno za střechu Evropy.

Pojmenování Sněžník hora dostala, protože se na vrcholu dlouho drží sníh. Ve starých průvodcích se psalo, že bez bílé čepičky je sotva čtyři měsíce v roce. V minulosti se Sněžníku říkalo také Kladský, Špiklický nebo Velký. Spisovatel Alois Jirásek mu přiřkl označení Králická Sněžka.

Okouzlení návštěvníci hovoří o Králickém Sněžníku jako o magickém místě. Potvrzují to i slova horského záchranáře Petra Trutmana, jenž nesčetněkrát zažil východ slunce na vrcholu hory. „Člověk stojí na nejvyšším místě, do zad mu svítí nízké slunce, před sebou, padesát až sto metrů níže má hladinu mlhy. Stín člověka na mlze sahá až několik set metrů daleko. Úchvatný pohled. Pozorovat ráno nad mlhou sluncem osvětlené Krkonoše se Sněžkou patří k nevšedním zážitkům, i když méně častým,“ popisuje horal a přidává ještě jeden nevšední zážitek: „Jednou, za slunovratu, jsme se ženou byli na Schronisku na západním svahu Sněžníku. Končil krásný den, slunce zapadalo za Orlické hory, hodinky ukazovaly deset. A ještě o půlnoci bylo světlo jako ve dne.“

Až do 70. let minulého století byla výraznou dominantou Králického Sněžníku rozhledna, o jejíž vybudování dlouho usiloval Kladský horský spolek. Pozemky však patřily ke statku Švýcárna (dnes Schronisko Na Śniezniku) na pruské straně hor, který vlastnila Marianna Oranžská, manželka prince Albrechta z vládnoucího rodu Hohenzollernů. V roce 1871 tam nechala vybudovat turistickou chatu, která funguje dodnes, stavbě věže však nepřála.

Po princeznině smrti podal Kladský horský spolek žádost Albrechtovi Pruskému, jenž ji zamítl. Novou příležitost členové spolku vycítili v roce 1888, kdy zemřel císař Vilém. Stavba měla nést jeho jméno a Albrechtovi nezbylo než souhlasit. Vymínil si však přísné ochranářské zásady. Turisté museli používat určené cesty, nesměli sešlapávat terén na vrcholu ani znečišťovat okolí. Finance spolek zajistil vydáním dluhopisů, stavba započala v roce 1895.„Počasí po větší část roku stavební práce nedovolilo. Pracovalo se tu jen 69 až 88 dní v roce,“ uvádí geolog, historik a spisovatel Zdeněk Gába.

Vyrostla věž vysoká 34,3 metry, jež měla pět pater, 145 schodů, vyhlídková plošina se nacházela ve výšce třiceti metrů. Turisté ji navštěvovali od července 1899. V přízemí nalezli restauraci i pamětní halu císaře Viléma I. s jeho bustou.

Rozhledna byla přístupná až do 15. července 1941, kdy nájemce Ernst Frenzel musel odejít do války, v níž zahynul. Věž se pak stala terčem vandalů. V říjnu 1973 polští vojáci chátrající věž odstřelili. „Hromada kamení, která zbyla, je na místě dodnes jako svérázný památník,“ pozastavuje se nad tím Gába.