Sumpersko.net

 je název životopisné knihy jednoho z nejznámějších sovětských disidentů Vladimíra Bukovského (1942), který strávil řadu let v sovětských kriminálech a psychiatrických léčebnách,  a  který  byl jako  nenapravitelný  chuligán  v  roce 1976 vyměněn za chilského komunistu Luise Corvalána. 

O této  výměně  zpíval  Vladimír Vysockij  na slova  sovětského disidenta  Vladimíra Deloneho  častušku: „Obměňali  Korvalana na Volodku-chuligana, gde najti takuju bljad, čtob  Brežněva  směnjat“ (Vyměnili Corvalána za Voloďu chuligána. Kde takovou  kurvu  vzít, aby se dala za Brežněva  vyměnit?) 

Byl to tehdy  jeden z příznaků hroutícího se sovětského impéria - nenapravitelný chuligán, jak byl v SSSR Bukovskij  nazýván, byl vyměněn za  těžkou váhu, generálního tajemníka chilské komunistické strany. Zatímco  generální  tajemník  zemřel v zapomnění v jednom moskevském paneláku, tak Bukovskij  se  po Solženicovi  a  Sacharovovi  stal svědomím svobodného světa. Jak sám píše, na služebně KGB vyslýchající důstojník se ho s otcovskou starostlivostí zeptal: "Co se ti tak nelíbí na komunismu, který budujeme?"  Odpověděl jsem mu: "Komunismus je mi ukradený. Chcete si ho budovat, tož budujte dle libosti. Já trvám na svém právu mít pár čtverečních metrů pro sebe, kde žádný komunismus nebude."

Těch pár čtverečních metrů vnitřní svobody mu režim samozřejmě dopřál – ve vězeňských celách, v barácích pracovních táborů a na samotkách kárných psychiatrických zařízení strávil celkem 12 let. Jak o něm uvádí  wikipedie: „Ze všech disidentů byl ten nejradikálnější, nejméně náchylný ke kompromisnictví, k hledání dialogu s mocí. Dialogy s mocí pro něj skončily, když v 19 letech, po  všech  varovných vyhazovech ze škol, byl poprvé vážně zatčen a ohrožen dlouholetým žalářem. S každým trestem rostlo jeho nesmiřitelné odhodlání s režimem bojovat a nepochopitelné přesvědčení, že to bude on, kdo nakonec ten režim uondá, nikoli naopak“. Svůj život a boj se sovětskou totalitou, jakož i své politické názory, vyjadřuje ve shora uvedené knize a musím napsat, že to pro  mne  byl  největší čtenářský zážitek posledních let. Nečetl  jsem  lepší  charakteristiku  utopického  snu o všeobecné  a  absolutní rovnosti – základu komunistické ideologie a komunismu, než na stránkách 94 a 95 této knihy. Podobně  je  to s jeho názory  na  převraty  v komunistických satelitech před 25 lety nebo dnes  na  Putinovu politiku.

Bukovskij  v  rozhovoru pro časopis  REFLEX č.6/2015  říká,že operace sovětské a místní bezpečnosti  při organizování revolucí ve východní Evropě  se vymkly jejich kontrole. Odmítá legendu o osvoboditeli Gorbačovovi, který vyšel laskavě vstříc živelným požadavkům národů.  Tím neříká nic objevného, to zjistily i obě čsl. parlamentní komise, které se snažily dopátrat pozadí listopadového převratu. 

Byl jsem členem první a spolupracovníkem druhé, takže  s  ním  mohu souhlasit; ostatně Bukovskij sám přiznává, že tyto komise  byly jediným pokusem o poctivé odhalení událostí ve východní Evropě a současně varuje před vytvářením  oficiálních verzí  těchto událostí. Ze své činnosti v komisích to mohu potvrdit. Komisím se nepodařilo zjistit, jakou úlohu hráli v Praze dva sovětští generálové, z nichž generál  Teslenko dokonce seděl v  řídícím  štábu  a generál Gruško se zabýval aktivitami, které se komisím nepodařilo zjistit. První komise ale objevila záznam jednání řídícího štábu, pořizovaný v průběhu večera 17. listopadu obsahující minutový zápis řízení akce, povely jednotkám a stručné charakteristiky důležitých telefonátů.

Ironií bylo, že tento záznam předložil sám generál Lorenc jako důkaz své obhajoby. Klíčovou byla v něm věta: „Zakročit se vším, co je k dispozici – souhlas s. Štěpán – s. Lorenc –ne-vyčkat – bude sděleno“ . Komise se zabývaly nejrůznějšími variantami převratu a nejpravděpodobnější je závěr, že iniciátorem  tvrdého postupu  byl Miroslav Štěpán. Z dalších výslechů a zejména z rozhovoru  se  Štěpánem, kterého jsem jako první náměstek generálního ředitele Vězeňské služby v hodnosti plukovníka navštívil v borské  věznici v Plzni a setrval s ním v několikahodinovém „srdečném  rozhovoru o otázkách zajímajících obě strany“, jsem nabyl přesvědčení, že celá akce  rozhodně neproběhla jenom jako akce řízená stranou, ani bezpečností  za účelem potlačení demonstrace.

Tím, kdo podle mého názoru  se vydal  cestou represivního potlačení demonstrace 17. listopadu  byl  Štěpán. Ovšem bez vědomí vedení strany (Jakeš , Kincl a spol.), které neinformované  bylo  o  víkendu  mimo Prahu. Štěpán na Borech připustil, že měl ambice stát  se  šéfem  partaje,  když  Jakeše  výslovně označil  za  pitomce. Ovšem jeho snažení narazilo na laxnost, ne-li přímo na retardaci ze strany nejvyššího vedení  StB. Štěpán mi řekl, že to nedokázal  pochopit, a že  ani  u Teslenka  nedošel zastání. Myslím, že nebudu příliš konspirovat, když soudím, že úlohou Teslenka  v zastoupení  Gorbačova  bylo dozorovat  listopadový  „kontrapřevrat“ , stejně  jako   v roce  1948 s opačným cílem  dozoroval   komunistický Únor   náměstek  ministra zahraničí Zorin  (KGB), kterého lidová tvořivost tehdy přejmenovala na Dozorina. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že Teslenko nebyl z KGB, ve které probíhal spor mezi zahraniční a vnitřní rozvědkou, ale z Ministerstva vnitra, ke kterému měl Gorbačov   blíže. V dějinách čs. sovětských vztahů,  v dějinách obou komunistických stran došlo ke kuriózní situaci, když tři členové parlamentní  komise, studenti  Václav  Bartuška a Roman Kříž  spolu s  dalším členem, advokátem JUDr. Josefem Daniszem  odlétají do Moskvy, aby tam vyslechli generála Genadije Petroviče Teslenka. Zbytečná cesta.

Jeho výslech byl klasickým  případem  tzv. – důkazu z opaku. Generál řekl, že vůbec v operačním středisku nebyl. Připustil ale, že byl v řídícím štábu, odkud se celá demonstrace monitorovala. Přišel tam náhodou, poté co se dozvěděl, že se jedná o povolenou demonstraci a zajímalo jej , jak  se  u nás řeší otázka zajištění ochrany veřejného pořádku. Díval  se  prý  jen na televizní obrazovku, do ničeho nezasahoval (na Albertově ale kamery nebyly). Generála  Gruška, který rovněž pobýval v Praze prý neznal, snad ho jen letmo někdy zahlédl. Pozoruhodné!  Generál Gruško byl totiž náčelník druhé správy  KGB a náměstek předsedy KGB.  Přiletěl v úterý 14. listopadu a v sobotu odpoledne 18. listopadu zase odletěl.  Řekl bych, že je to dokonce  korunní důkaz z opaku. Hlídal jeden druhého ?  Druhá správa byla kontrarozvědka, která na rozdíl od první správy (rozvědky) Gorbačovovi  nefandila. Ale po přistání Mathiase  Rusta  na Rudém náměstí v Moskvě, provedl Gorbačov velké personální změny, i v KGB.  Nehodlám se v tomto článku zabývat pozadím listopadového převratu, jen konstatuji, že shora uvedené odpovídá  tvrzení  Bukovského. Půjdeme–li dále, snadno můžeme dedukovat, že stoupenci  „sovětské perestrojkové operace“ byli  v Praze v menšině, ale hráli s větším trumfem, měli totiž  eso (Gorbačova) v rukávu.

Tomu odpovídá i poznámka  Štěpána v  borské věznici na jeho adresu: „Ta svině Gorbačov“, která mu ujela.  Štěpán  si  chtěl tvrdým potlačením demonstrace  vysloužit  Jakešův post, ale  špatně  odhadl situaci. I to  mi  ve věznici potvrdil, když na moji otázku, proč  on  se  vzděláním a znalostí světa  a  angličtiny, se  postavil  do čela komunistickým dinosaurům jako  byl Bil'ak, Indra a spol., mi odpověděl, že měl informace, že Gorbačov  padne. Nikoli posledním důkazem o převratových zmatcích, byl rozkol  v  StB. Její nejvyšší vedení bylo gorbačovské, ale např. nižší složky, např. Městská a Krajská správa SNB  byly štěpánovské.  Gorbačovské – jen proto, že více věděli. O tom svědčí popřevratová sebevražda pplk. Bytčánka, zástupce KS SNB pro StB, který nevěděl.  Naproti tomu JUDr. Petr Žák, zástupce náčelníka II. správy (kontrarozvědky), věděl!  Řekl  mi při svém výslechu, že na podzim 1988 byl v Praze  jistý Kozlov, jehož vysokou  funkci v aparátu  komunistické strany si již nepamatuji a ten jim sdělil, že perestrojka  a  glasnost jsou doopravdy, aby se s tím vyrovnali. Podle Žáka se  začali  vyrovnávat, již jen proto, jak mi doslova řekl, aby jednou neviseli na kandelábrech    Takže shrnuto – bylo úkolem Teslenka  a  Gruška  hlídat Štěpánovce  a  podržet  Gorbačovce ?   Ani oni  však  do svých výpočtů nezahrnuli studenty a spontánnost dalšího děje.  Nevím, ale použiji-li známé Occamovy břitvy (pravdivý bývá ten nejjednodušší výklad), pak mi vychází znovu, že se Bukovskij neplete. Sametové revoluce brali svůj počátek v Kremlu, ale Gorbačovův džin to neustál. Jak uvádí Bukovskij, tak jen proto, že Gorbačov a jeho milci  hrubě podcenili lidový hněv proti komunismu  ve  všech  jeho formách.  A co více – Bukovskij  říká v REFLEXu  něco, co  celý pokus o konspiraci za účelem záchrany socialismu  dokazuje. Shora uvedené střípky dedukcí vytvářejí  řetěz, na jehož konci stojí obvyklá  sovětská (dnes ruská) lež. Bukovskij se ptal Alexandra Jakovleva, druhého muže perestrojky, označovaného za jejího otce, na tyto otázky. Ten razantně odmítl, že by se Gorbačovovo politbyro  zabývalo nějakým plánem na záchranu  východních režimů pro Sovětský svaz.Tato otázka nikdy nebyla předmětem jednání v sovětském politbyru, řekl. Jak dále Bukovskij, který se po pádu  režimu  za Jelcina dostal na krátkou  dobu do archivu KSSS, zjistil, „východní plán“ existoval a byl opakovaně v politbyru projednáván. A kde byl plán, byli i  jeho  vykonavatelé. Dokonce, jak uvádí Bukovskij, dostal se mu do rukou doklad o vytvoření Výboru pro rozpracování strategie  ve  východní Evropě. V  jeho čele – stál  samotný Jakovlev. Bukovskému  se  podařilo  okopírovat  řadu dokumentů z práce tohoto výboru. Takže i otec perestrojky a autor knihy „Rusko plné  křížů“ dokumentující hrůzy bolševického Ruska, lhal. Tato bolševicko-perestrojková   lež nám vytváří můstek ke všem nynějším, samozřejmě již „pravdivým“ prohlášením Putina  o  ruské politice.

Mám spolu s Bukovským na mysli Krym, Ukrajinu a další země, které teprve  přijdou na řadu. Komunističtí  vůdci  věřící tomu, že za vším  jsou  západní záškodnické centrály, zapomněli na svoje teorie, že zdrojem moci je (jejich)  lid a když se lid  rozlobil, tak se jim rozpadly pevné základy marxismu-leninismu. K dnešku se také hodí teorie spiknutí, třeba USA a EU proti Ukrajině, kterou tak krásně u nás prezentuje Václav  Klaus. Spiknutí, jak upozorňuje Bukovskij:  „však nikdy neprobíhají podle plánu,  dejme tomu představa , že veškeré události v Rusku a v Evropě  v  posledním  čtvrtstoletí  byly svého času pečlivě naplánovány politbyrem, je zcela absurdní. Nicméně absurdní by bylo  uvěřit  tvrzení Alexandra Jakovleva, že tehdejší soudruzi nic neplánovali a vůbec nic nepodnikli.“

Nás, či spíše české politiky, by měla zajímat Bukovského odpověď na tvrzení některých českých politiků, že Rusko není Sovětský svaz. „Že Rusko není Sovětský svaz přece vůbec neznamená, že je to demokracie. Na takové označení si Moskva vůbec nečiní nárok, samotný pojem demokracie je v Rusku pokládán za urážející. Vezměte si příklad: tzv. lidové republiky v Doněcku a Luhansku byly vytvořeny podle klasického sovětského scénáře – záškodnickou činností  proti  cizímu státu. Až na jednu drobnost: dříve  by tyto loutkové útvary byly pojmenovány jako lidově demokratické republiky. Dnes ovšem slůvko „demokratické“ z názvu vyškrtli  coby  pejorativní. Moskvě jde o vytvoření čehosi na způsob Sovětského svazu, proto potřebuje fiktivní satelitní republiky, ovšem i v tom si počíná bez hlavy a paty. Pokud se vaši politici skutečně budou navzdory faktům chovat ke Kremlu jako k demokracii zasluhující respekt, pak dříve nebo později, poznáte jejich demokracii na vlastní kůži. Vždyť z pohledu Kremlu  Česko se až tak zásadně od Ukrajiny neliší. Obě země byly součástí sovětského impéria, odpadly v důsledku nepřátelských piklů a „největší  geopolitické tragedie  minulého století“. Jenže nyní se Rusko zvedlo z kolen a hodlá vrátit vše na svá místa.“ Bukovskij si nebere servítky ani před západními politiky: „Oni naivně věří, že Putin  se  dá udobřit  když mu ponechají Krym, Donbas nebo jiný pěkný kus země… S jídlem poroste Putinovi chuť, to dá rozum. A tak pošle  své  zelené  mužíčky  někam jinam – třeba do některého z baltských států. Pak si NATO bude lámat hlavu, jak ochránit své členské země, jinak přece ztratí jakýkoli smysl. Dějiny nás učí, že taková  politika nemůže zabránit světové válce, zato ji může přiblížit.

Kolik knih bylo napsáno o Mnichovské tragédii? Kolik  o dvojí kapitulaci prezidenta Beneše ?  A kolik o slabošských reformních politicích v roce 1968 ? Přibude k našim „slavným“ kapitulacím další, tentokráte podepsaná Bohuslavem Sobotkou a Milošem Zemanem ? Jistě, Sobotka to nemá lehké -  Klause, přítele Putina za zády, lobbistu Zemana  nad sebou a ČSSD z jejíž líhně Mladých demokratů spolu se svým slavnějším kolegou Stanislavem Grossem vyšel, před sebou.  Magistr Sobotka, člověk neznalý jazyků, historie, bez  pobytů  a stáží v zahraničí, jehož světem je život v akváriu ČSSD. Tedy mimořádně „vybavený“ do velké politiky – a možná je dobře, že tu historii nezná, nebude muset mít obavy, že je  již  třetím či čtvrtým kapitulantem v našich dějinách – bude se považovat za prvního. Klaus a Zeman jej zaštítí. Naši politici skutečně dozráli, hrušky přece padají sami. Abych tím pesimistou nebyl jen sám, cituji z knihy svého bývalého kolegy z parlamentní komise Václava Bartušky „Polojasno“. „ „Stát se rozpadem Československa zmenšil na desetimilionový, ale pohled veřejnosti na charakter a rozum politiků (po krátkém okouzlení počátkem 90. let) se  vrátil ke švejkovskému standardu Jakešovských let.

Posmíváme se jim, pohrdáme jimi a zároveň je necháváme vládnout. Demokracie bez zájmu občanů se stala pouhou volební mašinérií.“ 

A do východního chomoutu si vlezeme sami – jsme na něj zvyklí. Východní vítr se zase vrací.