Sumpersko.net

Cesta Petra Krále na vysněná prkna, která znamenají svět, byla dlouhá, vedla přes poštu a učitelskou katedru. Navzdory nepřejícnosti mocipánů na ně přece jen doputoval a herecké štěstí mu zajistilo role, jakými se může pochlubit jen málokterý dramatický umělec. V svých třiasedmdesáti letech už trochu zvolnil, aby se mohl věnovat rodině. Divadlo a veřejný život však stále neopouští.

Už jako mladík toužil po herecké kariéře, přijetí na DAMU či JAMU i na jiné vysoké školy mu však neumožnil tehdy tolik propíraný třídní původ. Maturant se srdcem umělce totiž měl dědečka, který se živil jako obchodník s uhlím. V očích komunistických mocipánů byl uhlobaronem, a vnuk se proto na studia nehodil. „Na dvou školách, kam jsem se hlásil, mě právě z těchto důvodů ani nepustili ke zkouškám,“ vysvětlil Král. Nezbylo než brát, co osud nabízí, a ten byl vcelku milosrdný, když přinesl práci venkovského pošťáka. „Jezdil jsem na kole a rozvážel dopisy. Musím říct, že jsem tu práci miloval,“ usmívá se Král spokojeně ještě po letech.

Později se příležitost ke studiu přece jen naskytla, a to na pedagogické fakultě. Vyhlédl si obor tělocvik-zeměpis, ale přijali ho na matematiku. To mu trochu zkomplikovalo plány a především závěrečnou zkoušku z deskriptivy. Svého tehdejšího učitele, jenž nebyl právě srozuměn s jeho studijním nasazením, potkal ještě po letech. Jako školní inspektor tehdy navštívil hodinu vyučujícího Krále a konečně vyjádřil svou spokojenost, a to především s hereckým výkonem mladého učitele.

V roce 1967 se Král dal k ochotníkům. O tři roky později založil vlastní soubor. Všimli si ho profesionálové a začaly mu přicházet nabídky ze Severomoravského divadla v Šumperku. Král však žil v Hanušovicích a nechtěl svému snu dát přednost před zabezpečením rodiny. „Žili jsme se ženou a dvěma syny ve slušném bytě a nechtěl jsem, aby si rodina pohoršila,“ vysvětlil, proč váhal.

V roce 1985 se stal ředitelem hanušovického kulturáku. O tři roky později převzal vedení šumperského divadla. Čas strávený v ředitelském křesle neproklimbal. V porevolučním období se dlouho vedly debaty, zda profesionální soubor v Šumperku zachovat, či zrušit. Udržovat chod divadla v nejisté situaci bylo nelehké. Ředitel navštěvoval politiky, aby sehnal peníze na rekonstrukci hereckého domu, ke které nakonec málem nedošlo kvůli neochotě dvou nájemníků odstěhovat se. „Dům byl v havarijním stavu. V jednom z bytů žili staří, bezdětní manželé. Ze sklepa tahali kbelíky s uhlím. I když se zatopilo, byla v bytě zima, okenní rámy se rozpadaly, táhlo tam. Stařečci si však postavili hlavu, že nikam nepůjdou, dokonce hrozili sebevraždou. To mě opravdu vyděsilo. Nakonec jsem je naložil do auta a odvezl na prohlídku nového bytu,“ líčí Král.

Stařečkové nemohli uvěřit svému štěstí. Docela obyčejný přízemní panelákový byt se jim v porovnání s jejich zanedbaným obydlím jevil jako hotový palác. Třesoucím se hlasem se ptali, zda to všechno může být jejich, i s tím teplem sálajícím z radiátorů. Žena se rozplakala dojetím. Nakonec rádi přijali nabídku, že jim zaměstnanci divadla se stěhováním pomohou, Vánoce už oslavili v novém.

Dům se nakonec podařilo zrekonstruovat, herci se přestěhovali, ale dřív, než se podařilo starou ubytovnu prodat, vyhořela rukou neznámého žháře. O několik týdnů později oheň zlikvidoval celé divadlo. Ani v tomto případě policie pachatele nedopadla. Jen málokterý ředitel se ocitl v podobné situaci. „V autobuse zůstaly kulisy a kostýmy k jediné hře, se kterou jsme vyráželi na zájezd, všechno ostatní shořelo,“ vzpomíná Král.

Následovala léta práce v provizorních podmínkách, shánění peněz a rekonstrukce divadelní budovy, potom nelehké začátky v novém. I při tom všem Král stále ještě hrál.

Jeho profese i osud mu přihrály do cesty mnoho úžasných setkání. Když začátkem 90. let navštívil Šumperk prezident Václav Havel, požádal ředitele Krále, jestli by mu na pár hodin nezapůjčil kancelář. „Mohl jednoduše přijít a zabrat si to tam. Ale on slušně poprosil, dokonce se sepjatýma rukama,“ nezapomene nikdy Král. Plastovou láhev, z níž hlava státu tehdy v kanceláři pila, schovává dodnes. S prezidentem Havlem se setkal ještě po letech při vyhlašování Cen Thálie. „Uctivě jsem míjel skupinku s prezidentem, když se ke mně náhle obrátil, oslovil mě „pane řediteli“ a zeptal se, co nového v Šumperku. Byl jsem překvapen, že si mě vůbec zapamatoval,“ podivuje se dodnes Král.

Šumperské divadlo mu poskytlo úžasné herecké příležitosti. Byl Goethovým Mefistotelem, Shakespearovým Othellem i králem Learem, ztvárnil Napoleona v Hubačově Generálce, Agamemnóna v Eurípidově dramatu, Vávru v české klasice Maryša či Karla IV. v Noci na Karlštejně. Na plátně a v televizi zosobnil hlavní roli ve snímku Vincenz Priessnitz, Karla staršího ze Žerotína v dokumentu Pod ochranou Žerotínů, hrál ve filmu Jan o studentu Zajícovi, v seriálových Soudničkách i Četnických humoreskách. Zatím poslední televizní rolí je postava otce policisty v novém seriálu Vraždy v kruhu, který bude mít premiéru v příštím roce.

Milovaná prkna, která znamenají svět, Král stále neopouští, ale užívá si také jiných radostí. Vnímá, že životní fáze, ve které se ocitl, by měla znamenat zvolnění tempa. A především je pyšným sedminásobným dědečkem.