Sumpersko.net

Co následovalo poté, byla ojedinělá fraška s tragickým koncem. Potiorek odmítl k zajištění bezpečnosti následníka trůnu použít téměř 20.000 vojáků, kteří se účastnili manévrů. Údajně pro jejich špinavé uniformy. Veškeré přípravy se týkaly především společenských opatření, programu, tabule, menu  a dalších  vedlejších věcí, nikoli zajištění bezpečnosti.

Do dnešního dne  se o  tom  zachovala  korespondence  kanceláře následníka trůnu  s vojenskou  kanceláří  zemského  velitele Potiorka. Ten se odmítl  o čemkoli dohadovat s civilními úřady, takže  bezpečnostní  záležitosti  nebyly koordinovány. Rudolf Jeřábek, autor monografie o Oskaru  Potiorkovi, kterého cituje Jan  Galandauer, označil  Potiorka  za učebnicový příklad patologického  narcisty, jehož přezírání ostatními, zejména civilisty, jej dovedlo mimo veškerou realitu. Byl  zcela  neschopen  vyslechnout jiné názory, trpěl kompetenční žárlivostí a podcenil veškerá nebezpečí a varování před  atentátem  a kritiku nedostatečných opatření považoval za vměšování do  svých  pravomocí. Dokonce se mu dostalo obecného upozornění  na  nebezpečí hrozící od mladých nacionalistických fanatiků, které  odbyl  výsměchem, že se  nebude bát nějakých dětí. Věděl o tom arcivévoda? Zřejmě nikoliv. Jinak by těžko pokračoval  po skončení manévrů  ještě do Sarajeva. Ještě  dnes  působí  dojemně  dopis  arcivévody dětem domů odeslaný po manévrech z  Ilidže. Stejně tak rozhovor zaznamenaný rakouským lékařem a historikem Gerdem Hollerem  mezi vůdcem bosenských Chorvatů Josefem Sunaričem  a vévodkyní  Žofií: „Milý  Sunariči, Vy jste se přece mýlil, není to tak, jak stále tvrdíte. Byli jsme všude v zemi vším srbským obyvatelstvem bez výjimky tak srdečně přijímáni a tak nepochybnou vřelostí, že jsme opravdu šťastni.“  Sunarič, kterému se všichni, zejména Potiorek  se  svými důstojníky pro jeho obavy  vysmívali, ji odpověděl: „Výsosti, prosím Boha, abyste mohla zítra večer, až budu mít čest se s Vámi znovu setkat, zopakovat tatáž slova – pak mi spadne ze srdce velký kámen.“ Zřejmě i toto nadšení vévodkyně přispělo k tomu, že návštěva v Bosně nebyla ukončena a podle původního programu se pokračovalo v cestě do Sarajeva.

Do města se „srdečnými Srby“, ale i sedmi bosenskými chlapci, kteří si z vévody učinili největšího nepřítele a tím i terč. Tvrzení uvedená v různých knihách  o  tomto atentátu, totiž, že sarajevští atentátníci byli vycvičení srbskou tajnou službou, není pravdivé – byli cvičeni, ale nebyli vycvičeni. Jen  Princip, Čabrinovič  a  Grabež  si několikráte vystřelili na terč. Výcvik střelby  na pohyblivý cíl ? Nic takového. Proto má pravdu Jan Rychlík , když uvádí: „…Šest spiklenců, kteří stáli 28.6. 1914 v řadě na Sarajevském nábřeží  řeky Miljacky – Mehmedbašič, Čubrilovič, Čabrinovič, Popovič, Princip, Grabež – v tomto pořadí, tvořilo jedno z nejzmatenějších  a  zároveň nejnezkušenějších „komand smrti“, jaké kdy existovalo. Největší  záhadou  týkající se vraždy, na niž odborníci dodnes hledají odpověď, není  to kdo ji spáchal, či proč tak učinil, ale jak se to atentátníkům mohlo  vůbec  podařit ?“ Takto je rozestavil organizátor atentátu Danilo Ilič, který ovšem nepočítal s rozdílnou psychikou atentátníků, pokud ji vůbec znal.

Komando mělo celkem šest bomb a čtyři pistole Browning a zaútočit dokázal jen Čabrinovič. První dva se neodhodlali a dalším po  Čabrinovičově  útoku v  tom zabránila zrychlená jízda  arcivévodova  auta. Jím hozená  bomba  sklouzla  po srolované střeše arcivévodova kabrioletu – a vybuchla až před dalším vozem. Byla smrtelným varováním, díky statečnosti arcivévody, se v programu, byť  pozměněném  o  návštěvu  důstojníků  zraněných střepinami této bomby, pokračovalo. Nakolik k tomu přispěl hystericky se chovající  Potiorek, není jasné. Program arcivévodovy návštěvy visel na každém sarajevském nároží, byla z něj patrná i trasa další cesty z radnice, kde se po slavnostních projevech konala porada, co dál. Jak  cituje ve své knize Holler jednoho zahraničního novináře:  „V celém  městě  nebyla  po  vojácích a  četnících  ani stopa. My všichni, kteří jsme byli toho dne v  Sarajevě, jsme měli pocit, že následník trůnu se dostal do smrtelné pasti.“  Potiorek, namísto toho,  aby  přivolal vojenskou pomoc, popřípadě návštěvu  ukončil  a arcivévodu obklopeného četníky a vojáky, kteří byli k dispozici a jejichž počet by na doprovod na nádraží stačil, pronesl slova, kterými „vstoupil do dějin“: „Myslíte, že toto místo se skládá  ze samých vrahů ? Protože  se  jeden proklatý zločinec pokusil o atentát, má se podezírat celá země a celé město ? To by byl evropský skandál…v jednom dnu se přece nevraždí dvakrát.“

Následující události jsou známé. Opět zaúřadoval Potiorek. Neinformoval řidiče arcivévodova vozu, že bylo rozhodnuto o změně původní trasy. Namísto  odbočení  do  ulice Franz-Joseph Strasse z Appelova nábřeží, se po nábřeží mělo jet rovně do nemocnice. V takovém případě by sice vůz rovněž projel kolem Principa, ale nezastavil by a nezačal couvat, aby tak střelci poskytl ideální cíl a čas ke střelbě. I kdyby vůz jel původní trasou, tak by rovněž Principovi unikl. Co však bylo fatální, byl pokyn Potiorka řidiči k návratu na původní trasu na Appelovo nábřeží. Potiorek samozřejmě nevěděl, že vůz bude couvat před atentátníkem; snad jedině tento jeho pokyn snese omluvu a nemohl ani za další náhodu, která z Principa udělala čarostřelce. O jeho výstřelech z belgické pistole Browning ráže 7,65 bylo napsáno tolik, jako o snad žádných jiných ( s výjimkou vraždy prezidenta J.F. Kennedyho v Dallasu). Princip, který jak sám vypověděl, střílel se zavřenýma očima, nemohl zasáhnout lépe. Jak někteří autoři napsali, nestřílel nevycvičený atentátník, střílel osud. Obě rány zasáhly životně důležité orgány a vedly u obou obětí k rychlému vykrvácení. Dodejme, že oba zásahy popírají všechna měřítka pravděpodobnosti. Byl to zázrak, ale tentokráte s opačným znaménkem – připravil tři děti o rodiče a ve svých důsledcích – svět o několik miliónů lidí.

Jediný, koho tyto výstřely zachránily, byl samotný Oskar Potiorek. Není pochyb, že kdyby k druhé fázi atentátu nedošlo, tak by arcivévoda Potiorka bleskově sesadil. Pro vztahy v císařské rodině je příznačné, že císař František Josef II. to neučinil. Potiorek se naopak dál  těšil jeho důvěře a dokonce jako vrchní velitel vedl o měsíc později invazní rakousko-uherské vojsko do Srbska.

Je krutou ironií dějin, že atentát směřoval proti muži, který sice v Sarajevu reprezentoval okupační velmoc, ale také proti po císaři nejvyššímu představiteli armády, který vzdor svému vojenskému  poslání  a  vzdělání, jakož i celoživotní kariéře, nepatřil k osobnostem horujícím pro válku.

Naopak, byl „holubicí“ v rakousko-uherském vojenském velení. Byl  představitelem umírněného postupu v mezinárodních konfliktech  a  jak  se  uvádí  v Historii císařské armády 1526-1918 :„Je zcela nesprávná představa o tom, že arcivévoda byl nakloněn násilným řešením rakousko-uherských mezinárodně politických problémů. Naopak František Ferdinand  d´Este si byl od počátku vědom všech rizik rozpoutání jakékoliv války pro monarchii. Obával se zvláště výbuchu „balkánského sudu prachu“ a střetnutí s Ruskem .“ Skutečnost, že právě on se stal obětí útoku mladých bosenských nacionalistů, přinesla tragické oběti na obou stranách, na straně arcivévody a jeho rodiny a na straně atentátníků.  V jeho osobě odešel politik, který  plánoval  reformu monarchie, a i když nelze jednoznačně charakterizovat všechny modality a záměry jeho reforem, které nemohly přejít do své konečné podoby, můžeme konstatovat, že jeho odchod uvolnil cestu všem militantním odpůrcům jeho plánů a averze vůči válečným řešením. Výstižně to vyjádřil jeho blízký spolupracovník  plukovník  Brosch: „Pro mne je to konec, náš osud se vyplní s brutální neodvratností, obrovský válec, který nás všechny zničí, se stále více přibližuje.“  Pozoruhodná slova od vojáka, dokumentující, že ne všichni vysocí důstojníci byli stoupenci války. Mnozí si totiž přes série manévrů (nebo právě proto) uvědomovali, že rakousko-uherská  armáda  přes  svoji  respektovanou  sílu  srovnatelnou s ostatními armádami velmocí, má také značné slabiny. Ty  spočívaly  především  v  její značné konzervativnosti představované  morální  zastaralostí, pokud jde o způsob  velení  a  výzbroj.

Dalším  problémem  nebyla ani tak  jazyková  různorodost vojska, jako spíše národnostní spory, především  mezi  jeho  německými (rakouskými) a slovanskými součástmi. Ale to byl obecný problém Rakouska-Uherska, který Rakousku vznikl v revolučním roce 1848 a provázel jej až do jeho konce v roce 1918. Vyřešila jej válka, která vedla k rozpadu habsburské říše, ač válku zahájila proto, aby svoji říši upevnila a pozvedla její prestiž. Otázkou jenom je, nakolik se naplnila slova císaře Františka Josefa I. po vyhlášení války Srbsku dne 28. července 1914: „Když už má monarchie zaniknout, pak ať se tak stane alespoň důstojně.“ Atentát v Sarajevu byl počátkem.

Po prvém otřesu si političtí a vojenští představitelé rakousko-uherské monarchie uvědomili, že musí jednat. Nečinnost, respektive toliko přijetí nějaké omluvy by monarchii definitivně, po tolika již poníženích a porážkách připravilo o postavení velmoci a její mezinárodní prestiž a autorita by klesly na nulu. Vždyť v této době, již před atentátem byla monarchie v tíživé situaci, ať již šlo o její vnitřní nebo zahraniční politiku. A právě její mezinárodní postavení bylo ohrožováno vnitřní mnohonárodní strukturou, velmi  citlivou na jakékoliv vnitřní spory, natož na události bezprostředně se týkající Rakousko-Uherska zvnějšku. Pokračování ve IV. díle.