Sumpersko.net

Šumperský tým Fénix Multisport zakončil vydařenou sezónu parádním vystoupením na mistrovství světa v Adventure Race.  Pod vedením kapitána a navigátora týmu, Pavla Paloncýho, si po týdenní dřině z brazilské džungle odvezli vynikající 11. místo.

„Byla to spíš expedice než závod," prohlásil po dojezdu do cíle kapitán týmu, Pavel Paloncý. Většinu času se bojovalo spíše o přežití a na samotné závodění tak zbývalo jen velmi málo energie. Tomu tým také přizpůsobil taktiku. „Věděli jsme, že to bude dlouhý a náročný závod, proto jsme se snažili jít s rozumem. Až poslední, sedmý den, když jsme sedli na kola, jsme mohli pořádně závodit,“ dodává zkušená posila, Tomáš Vaněk.

Na závodníky čekalo přes sedm set kilometrů pádlování, treku, jízdy na kole a speciální disciplíny – tzv. packraftingu. O co šlo? „Je to prostě kombinace pádlování treku a jízdy na nafukovacích kajacích. Když to jde, tak pádlujete, když to nejde, tak kajaky sbalíte a nesete si je na zádech. A ono to většinou nešlo. K tomu si nesete vesty a pádla. Těmi jsme se hodně zachytávali o liány při prosekávání cesty džunglí,“ popisuje útrapy na trase stálice, Kristýna Skalická.

Na trase strávili bez deseti minut sedm dní. „Byl to ten nejtěžší závod, co jsme kdy absolvovali,“ shodli se v cíli všichni závodníci. V čem byl závod tak náročný? „Strašné vedro, spalující slunce, v horách málo vody a džungle jako taková,“ vypočítává Pavel a pokračuje: „Komáři, hmyzáci, termiti a jiná havěť, neprostupný terén, liány, ostny… v podstatě všechno se nás snažilo sežrat nebo si do nás aspoň bodnout,“ směje se ostřílený závodník. Více o závodu ZDE

Důležitým faktorem je navigace. O tu se přirozeně, jako orientační běžec, stará Pavel. „Navigace byla… brutální,“ hledá vhodná slova zkušený navigátor. „Mapa z roku 1964 v měřítku 1:100 000, vrstevnice po 50 metrech, pěšiny žádné, nebylo moc věcí, kterých by se dalo držet,“ shrnuje Pavel. „Mapa vlastně byla nejstarším účastníkem závodu. Spíš to byla taková slepá mapa pro skautíky,“ shrnuje nejstarší člen týmu, Honza Obuškevič.

Pořadatelé naprosto neodhadli náročnost závodu a tak i vítězný tým Seagate z Nového Zélandu, strávil na trase skoro sedm dní, oproti plánovaným čtyřem a půl. Většina týmů se tak v důsledku těchto odhadů potýkala s nedostatkem jídla. „No měli jsme ho trochu méně,“ připustil Tomáš Vaněk. „Ale my jsme počítali s tím, že se závod protáhne, takže nám nechybělo,“ uzavírá.

Pořadatelé natolik, přestřelili náročnost trasy, že týmy musely být místo jedné etapy přepraveny malým letadlem Cesna. „Letadlem jsem v závodě ještě neletěla, to byla nejlepší etapa,“ směje se Kristýna.

S čím se závodníci v brazilské oblasti Pantanal u hranic s Bolívií setkali. „Jaguára jsme neviděli, ale jinak jsme potkali všechno. Krokodýly, piraně, rejnoky, papoušky, pásovce…“ vyjmenovává Pavel. „Nejdřív jsme měli trochu obavy, ale pak jsme si na ně zvykli. Asi si zvykli i oni na nás, takže často plavali hned vedle nás,“ přidává Tomáš. „Byla to jedna velká ZOO,“ shrnuje Kristýna celé prostředí. „No, bylo tady moc hezky, jsem moc rád, že jsme se sem dostali, ale děti bych na dovolenou nevzal,“ uzavírá Honza Obuškevič.

Tým tímto vystoupením završil úspěšný rok, teď bude již odpočívat, a co nevidět začne příprava a plánování sezóny příští.