Sumpersko.net

Dým i plameny šlehající z divadelní budovy, zcela zničené interiéry proměněné k nepoznání, a k tomu všemu nesnesitelný zápach.

Tyto nepříjemné vjemy nikdy nevymizí z paměti herce a někdejšího ředitele šumperského divadla Petra Krále. „Když vidíte tu požárem zničenou scénu, obnažená železa zkřivená ohněm, zkroutí se i něco uvnitř vás. Zakoušíte absolutní beznaděj!“ snaží se přiblížit Král.

V úterý 25. října 1994 brzy ráno ředitele Krále vzbudilo naléhavé zvonění. Předchozího večera opouštěl divadlo až o půl desáté, čekal ho náročný den a vytržení ze spánku nepotěšilo. Nakonec přece jen vstal, vyhlédl z okna a zjistil, že venku stojí strážníci městské policie. „Volali na mě, že mám jít s nimi. Považoval jsem to za nepodařený vtip,“ vypravuje Král.

Doba 90. let byla hektická. Po revoluci v roce 1989 se v Šumperku dlouho vedla diskuse, zda divadlo vůbec zachovat a v jaké podobě. Snahou města bylo ušetřit, radní důkladně prověřovali, jak kýženého cíle dosáhnout. Herci i ostatní zaměstnanci divadla se jen těžce vyrovnávali se ztrátou jistot. „Pak se situace přece jen ustálila. Radní konečně dospěli k závěru, že Šumperk si vlastní divadlo i soubor zaslouží,“ líčí atmosféru doby tehdejší ředitel.

Rozmrzelost z brzkého probuzení do chladného říjnového dne brzy vystřídalo zděšení. Kolem divadla se začali srocovat lidé, mezi přihlížejícími byl i šokovaný ředitel Král. „Vedle mě stál pražský herec Ladislav Trojan, který tenkrát v Šumperku hostoval. Obrátil se ke mně, v očích slzy, a řekl: Petře, to je konec! Myslel tím samozřejmě konec divadla v Šumperku,“ vypravuje Král.

Zdrcující pro ředitele bylo, když ho hasiči vzali do vyhořelé budovy. „Vypadalo to tam jako ve válečných filmech. Vyšel jsem na balkon a podíval se do hlediště. Co jsem uviděl, bylo hrozné. Napadlo mě, že tohle divadlo se nedá už nikdy obnovit,“ líčí své tehdejší pocity. Ale zvedla se obrovská vlna solidarity a radní rozhodli, že divadlo v Šumperku nekončí. „Lidé začali přispívat na obnovu. Přicházely nejrůznější částky, od stokoruny od chudé babičky až po 140 tisíc od neznámého šumperského podnikatele. Celkem se díky sbírce nashromáždilo šest a půl milionů korun, tyto peníze byly použity na vnitřní vybavení divadla,“ objasňuje Král.

Mimořádné podpory se šumperští divadelníci dočkali také od kolegů ze všech koutů republiky. „V zemi snad není divadlo, které by nám nenabídlo pomoc. Z Karlína nám poslali tři auta kostýmů. Herečka Eliška Balzerová nám předala deset tisíc, výtěžek sbírky uspořádané mezi kolegy. Padesát tisíc jsme dostali od Pavla Tigrida,“ vzpomíná Král.

Okamžitě se začaly hledat náhradní prostory, kde by soubor mohl po dobu rekonstrukce zakotvit. Zvažovaly se budovy kina Oko i Svět a také zábřežský kulturák. Azyl nakonec poskytlo divadélko D123 v šumperském Domě kultury. „Byly tam nevyhovující toalety a šatny, na jejich obnově se pracovalo v kuse čtyřiadvacet hodin denně. Ředitel Domu kultury Vladimír Rybička situaci skvěle zvládl. Už za čtrnáct dní byla premiéra představení Sluha dvou pánů. Mohla se uskutečnit také díky tomu, že režisér Zdeněk Černín vyjednal s výtvarníkem scény úpravy kulis, které najednou musely být výrazně menší, aby se vůbec vešly na jeviště,“ říká Král.

Také hlediště se podstatně zmenšilo, premiéry se musely hrát nadvakrát. „Přesto tam byla skvělá atmosféra, na kterou jsme po přestěhování do nového divadla ještě dlouho vzpomínali. V D123 vznikla krásná představení, oceňovaná jak odborníky, tak diváky. Úspěchy jsme sklízeli nejen doma, ale i v Praze,“ přibližuje tehdejší ředitel. „Požár nám hodně vzal, ale také něco přinesl. Nově uzavřená přátelství a hlavně poznání, že lidem na divadle záleží,“ uzavřel Král. Znovuotevření se budova dočkala téměř po sto letech.

Šumperské divadlo sídlí v budově někdejšího Německého spolkového domu, jenž na první pohled zaujme nezvyklou architekturou. Pozdně romantickou podobu ovlivnila severská gotika a renesance a také duch germánského nacionalismu. Čtyřboká věž s cimbuřím symbolizovala obranu němectví před šířícím se slovanstvím. Stavba spolkového domu zahájila v červenci 1901. Slavnostní otevření se odehrálo 26. prosince 1902. „V roce 1920 proběhl první pokus o zřízení stálého divadla v Šumperku. Po sezoně 1921/1922 však Divadlo Svazu moravských měst z finančních důvodů zaniklo,“ uvádí historik Drahomír Polách.

Neúspěchem skončily i další tři pokusy. Stálá německá profesionální scéna se ustavila až v září 1939. „Městské divadlo východních Sudet mělo od roku 1941 zájezdovou oblast pokrývající celou severozápadní Moravu a část východních Čech. Ročně bylo uváděno 15 až 17 her,“ tvrdí historik.

V sezoně 1943/1944 představení zhlédlo přes 29 tisíc diváků. Konec války však znamenal uzavření divadla. Český soubor pak působil v budově někdejšího spolkového domu od roku 1951. „Šumperskému obecenstvu se poprvé představil 8. září premiérou Jiráskovy Vojnarky,“ upřesnil Polách.

V úterý 25. října 1994 divadlo vyhořelo. Neznámý žhář nic neponechal náhodě. Hořlavinu vylil v prostoru propagace a také pod jevištěm, kde se nacházel sklad látek. Oprava trvala šest let a vyšla na téměř 200 milionů korun. Slavnostního znovuotevření se zrekonstruovaný objekt dočkal 7. října 2000.