Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Úterý 21. května 2019 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Škoda přes půl milionu korun vznikla při dopravních nehodách na Šumpersku

21.05.2019 - Škoda přes půl milionu korun vznikla při dopravních...

Počasí

21.05.2019 - Úterý

Teplota: 18 / 11 - Oblačno

22.05.2019 - Středa

Teplota: 14 / 11 - obcasny-Déšť

Zde je místo pro Vaši reklamu

Advokát Milan Hulík: „Jak jsem potkal rudého režiséra“

30. listopadu 2015 - 21:55

Zpět na seznam článků

…a setkal se s V. I. Leninem

Advokát Milan Hulík: „Jak jsem potkal rudého režiséra“

JUDr. Milan Hulík Ph.D. zdroj foto: archiv

Byl to snad nejpozoruhodnější člověk, se kterým jsem se v životě setkal. Zůstal celý život komunistou a živoucím důkazem toho, že i velký umělec může zůstat slepým vůči totalitní ideologii, pokud ji vidí v růžové barvě. Ideologie byla bohužel rudá a on ji věřil celý život, což mu nezabránilo, aby nevstoupil do filmového nebe!

Joris Yvens , celým  jménem  Georg Henri Anton  Joris Yvens (1898 – 1989)  nizozemský filmový režisér a kameraman se od dvacátých let minulého století vypracoval v nejslavnějšího  filmového dokumentaristu světa. Stal se známým krátkým desetiminutovým filmem „Déšť“ (The Rain), který točil dva roky. Tento film vstoupil do historie jako nejkratší film a současně film nejdéle natáčený. Viděl jsem jej. Déšť, stále prší, různé deště, deštíky, mrholení, lijáky, celé stěny deště  –  film se dá shrnout do slavné hlášky  Josefa  Kemra  z  filmu „Na chalupě u lesa“: „Chčije  a chčije.“ Natočil i film o větru (Příběh větru) a poetický cestopis „Setkání Seiny s Paříží“. S hercem Gerardem Philipem režíroval svůj jediný hraný film o vlámském lidovém hrdinovi „Dobrodružství Tilla Ulenspiegela“.

Dalším slavným filmem byl „Most“ (The Bridge) a mladý dokumentarista  Yvens začal spolupracovat s takovými velikány filmu  jako byl Albert Cavalcanti, René Claire, Sergej Eisenstein, Dziga Vertov a dalšími. Jako mladý komunista musel pochopitelně navštívit SSSR, kde mimo jiné natočil film „Píseň hrdinů“ (Song of Heroes) o Magnitogorsku, hrdinech Stalinovy pětiletky. Své sociální cítění vyjádřil ve filmu „Bída v  Borinage“ (Misere au Borinage). Jeho levicové přesvědčení mu ale nezabránilo, aby nenatočil film „Bitva o Atlantik“ (Battle of the Atlantic) – drama kanadských  námořníků a lodí bojujících s německými ponorkami. Slavným filmem se stala „Španělská země“ o občanské válce ve Španělsku, při kterém spolupracoval  s Ernestem Hemingwayem a Jeanem Renoirem. Tento film dokonce osobně uvedl při jeho promítání v Bílém domě  8. července 1937 před prezidentem F. D. Rooseveltem, jeho ženou Eleanorou a prezidentovým poradcem pro zahraniční politiku Harry Hopkinsem. V letech 1936-1945 žil v USA, kde mimo jiné natočil proslulý film „Velká země“ (The great Earth).

Ještě předtím v roce 1930 stačil navštívit Čínu, kde natočil film „ 400 milionů“ o čínské rezistenci vůči japonským agresorům. Při natáčení svých poválečných filmů spolupracoval s takovými legendami jako byl fotograf Robert Capa a režisér Sidney Lumet. Svoje sympatie pro dekolonizaci vyjádřil ve filmech  „Indonesie volá“ (Indonesia calling) a „Daleko od Vietnamu“ (Loin du Vietnam),  „Prvá léta“, „Píseň proudů“ a  „Lid ve zbrani“.

V roce 1967 obdržel Leninovu cenu míru. Natočil i film o kulturní revoluci v Číně „How Yukong Moved the Mountains“ a mezi jeho přátele patřil komunistický, ale slavný zpěvák Paul Robeson a dokonce se  „kamarádil“ s čínskými komunistickými politiky Čou en Laiem a  velkým kormidelníkem Mao-Ce-tungem.

Setkal jsem se s ním třikráte a pokaždé  za zvláštních okolností. Poprvé to bylo v roce 1961, kdy  jsem za film natočený 8mm kamerou  Admira získal II. cenu v soutěži mladých kinoamatérů. Tu mi  v jednom z těch krásných starých domů na Starém městě, někde kousek od Husovy ulice, předal sám Joris Yvens, toho času pobývající v Praze. Tehdy jsem se ještě nedomluvil francouzsky, mé koktající české poděkování přeložila přítomná tlumočnice a diplom s medailí už dávno nemohu najít. Bylo to mé první setkání s nějakou světovou celebritou. Od setkání s ním jsem si nesl v sobě sen, stát se také takovým slavným dokumentaristou. Díky svým militaristickým zájmům jsem se viděl, jak s Leicou a 16 mm kamerou seskakuji do Kočinčíny (Cochinchine), v 50. letech součásti Francouzské Indočíny (území jižního Vietnamu a východní Kambodže), nejen proto, že se mi jméno „Kočinčína“ tak líbilo, ale také, že bych seskakoval s výsadkáři Francouzské cizinecké legie, toho nejelitnějšího vojenského útvaru na světě. To bych samozřejmě nesměl komunistovi Jorisi Yvensovi  říci, protože by můj vojenský obdiv k legionářům asi nepochopil. Věřím, že pro něj to byli třídní nepřátelé. Na štěstí jsem se válečným dokumentaristou nestal, to bych tady už dnes nebyl, protože tato profese se vyznačuje dosti vysokou úmrtností. Jen proto mohu i dnes psát o svých setkáních s ním.

A druhé setkání? V letech 1998-1999  jsem byl na roční stáži v advokátní kanceláři v Nanterre  (součásti Paříže) a o víkendech jsem prolézal všemi zajímavými  kouty Paříže, hledajíc místa, kde se co stalo, kudy šla historie, muzea, místa hrajících své role ve filmech, místa slavná, ale i méně známá, nebo dnes již zapomenutá, o kterých  jsem se dočetl v knize „Tajnosti Paříže“.  A také hřbitovy, kterých je v Paříži 14, včetně nejslavnějších  čtyř  z nich – Per Lachaise,  Montmatre, Montparnasse  a  Batignolles. Pařížské hřbitovy, i ty méně slavné, to jsou encyklopedie vědy, umění, literatury, poezie, filosofie a techniky – jsou to naše mnohonásobně zvětšené Slavíny. Hřbitov Montparnasse, který se rozkládá na impozantních devatenácti hektarech, byl založen v roce 1824, tehdy ještě za městskými hradbami na opuštěném místě, plném větrných mlýnů. Jeden z nich na hřbitově zůstal. Součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje Rue Emil Richard. Tak jako v encyklopedii stačí listovat, tady stačí jen procházet. Ať se vydáte z centrálního náměstí na všechny strany, pak nestačíte ani sledovat tu plejádu slavných osobností kolem vás. Raymond Aron (1905 – 1983) slavný filosof, Samuel Beckett (1906-1989) dramatik, Andre Citroën (1841-1935) průmyslník, kapitán Alfred Dreyfus (1859-1935) důstojník a hrdina „Dreyfusovy aféry“, Robert Desnos (1900-1945) básník, Jules Dumont d´Urville (1790-1892), mořeplavec, Eugene Ionesco (1909-1994) dramatik, nejgeniálnější šachista všech dob Alexandr Alexandrovič Aljechin (1892 – 1946), Man Ray  (1930-2006) fotograf, Camille Saint- Saëns(1835-1921) skladatel, Tristan Tzara  (1896-1967) básník, Serge Gainsbourg (1928 – 1991) herec, režisér, zpěvák, skladatel, který se stal světově slavným svým „porno“ duetem s Jane Birkinovou  „Je t´aime, mois non plus“ ( Miluji tě, já také ne), Charles Baudelaire  (1921-1867) jeden z prokletých básníků, autor slavné   sbírky  „Květy zla“. Nejdéle jsem postál u hrobu s nápisem Jean Paul Sartre a Simone de Beuvoire.  Sartre (1905-1989) byl francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. „Jako jeden z hlavních představitelů existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě. Sartre svým dílem ovlivnil nejen filozofii, ale také sociologii, literární kritiku či postkoloniální studia. Často bývá také zmiňován pro nekonvenční, nicméně celoživotní, vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou Simone de Beauvoir.“ V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce“, říká o něm wikipedie. Ale Sartre se zabýval i, hermeneutikou, metafyzikou a fenomenologií.  Jako spisovatel je znám např. romány „Nevolnost“, „Cesty svobody“ nebo novelou „Zeď“. Také jeho dramata jsou proslulá, např. „Vězňové z Altony“, „Mouchy“, „Počestná děvka“ nebo „Špinavé ruce“.  Ač to do tohoto článku nepatří, jistě to nesníží Sartrovu slávu. Brilantní filosof totiž projevil i neuvěřitelnou politickou naivitu. Když se v roce 1952 vrátil z návštěvy SSSR, neudělal to, co jeho levicový  kolega  André Gide, který  v knize „Návrat ze Sovětského svazu“ (Retour de l´U.R.S.S.)  v roce 1936  vyjádřil své rozčarování z toho co viděl. Zuřivá reakce na jeho knihu byla o to větší, že jej do SSSR pozvala Moskva a očekávala, že komunista Gide použije při psaní propagandistické brýle. Starší čtenáři si jistě vzpomenou na maturitní otázku „Antigide“. Stejně věřící komunista, jako byl Gide, Stanislav Kostka Neumann, který ovšem v SSSR nikdy nebyl, Gidův „Návrat“ „ rozcupoval“.  A generace studentů to opakovaly při maturitách. S metodou – psát o něčem, co neznám, se však setkáváme dodnes. Sartre však v SSSR byl a proto jeho výrok, že Sovětský svaz je nejsvobodnější zemí na světě a brzo jeho ekonomika srazí Francii na kolena, byl neuvěřitelný!   Ale horší bylo, že Sartre během studentských bouří v Paříži v květnu 1968 nabádal studenty k většímu radikalismu a dokonce i k „revolučnímu“ násilí. To bylo důvodem, proč ministr vnitra navrhl prezidentovi de Gaullovi jeho zatčení. De Gaulle mu tehdy odpověděl: „Filosofové se nezavírají:“. Jeho žena Simone de Beauvoir, která v šedesátých letech svojí knihou „Druhé pohlaví“ dala feministkám jejich bibli a která svojí sexuální otevřeností div nevyvolala skandál, dodávala manželovi do postele mladé studentky ze Sorbonny.

Dnes je tento „malý velký muž“ (měřil 155 cm) známý i jako „vyléčený“ kuřák. Protože již není kouření „in“, tak se z jeho fotografií retušují cigarety – neexistuje totiž fotografie, kde by byl bez ní.

Když jsem se potuloval celým tím hřbitovním bludištěm se jmény slavných nebožtíků, najednou jsem přišel k velké černé náhrobní desce, na které bylo pozlaceným písmem napsáno

Joris Yvens, cinéaste

*18.11. 1898  +28.6.1989

Nebyl jsem na toto setkání připraven, neměl jsem nic, co bych mohl položit na tu černou desku, ale kousek dál u hřbitovní zdi se cosi zelenalo a vypadalo jako květina, tak jsem to utrhl a  dal  na  desku, vzpomínajíc na tu pro mne „velkou slávu“ v Praze.

Netušil jsem, že se s ním setkám i potřetí. Před třemi lety během mého řádného studia historie na Filosofické fakultě (nikoliv na Universitě třetího věku), jsem ve třetím ročníku potřeboval ještě nasbírat nějaké kredity do plného počtu, které se daly získat na nepovinných přednáškách. Vybral jsem si Dějiny sovětské kinematografie, protože mě zajímaly osudy režisérů jako Sergej Ejzenstein, Vsevolod Pudovkin, Dziga Věrtov nebo Alexandr Dovženko, kteří byli pronásledováni Stalinem a jejichž tragický osud vstoupil i s jejich filmy do Dějin sovětské kinematografie. Přednášející vyprávěl i o pokrokových mladých režisérech, kteří přijížděli natáčet z ciziny do SSSR a mezi jinými zmínil i Jorise Yvense v souvislosti s jeho filmem o Leninovi. Přihlásil jsem se, že jsem se s ním setkal, což vzbudilo mezi mými mladými studentskými kolegy a kolegyněmi vzrušení. Všechny hlavy se otáčely ke mně. A za 14 dní jsem zjistil, co je to historická zkratka. Musím předeslat, že i pro studenty historie je rok 1989 středověk a rok 1968 starověk. Vždyť se narodili až po listopadu 1989!  Šel jsem po chodbě fakulty, když ke mně ostýchavě přistoupily dvě studentky, že by se rádi na něco zeptaly. „Nemusíte mi vykat“, říkám svým kolegyním, „jsem student jako vy“. „Ano, tedy…prosím vás, prosím tě, tady Eva mi říkala, že jsi se znal s Leninem…“To mi vyrazilo dech, ale potom mi to došlo. Historická zkratka. Snažím se jí to vysvětlit:  „Podívej se, Vladimír Iljič Lenin zemřel v roce 1924 a já se narodil v roce 1946, takže jsme se minuli.“ „Aha“, kývala hlavou, „no vidíš“, obrátila se k Evě, „já ti říkala, že to není možné“. Pak jsem tohoto přiznání zalitoval. Proč jsem neřekl, že jsem s Vladimírem Iljičem chodil v Petrohradě na pivo a že jsme dělali VŘSR spolu? Stal bych se maskotem  Velké říjnové socialistické revoluce a jezdil bych z přednášky na přednášku, jako za normalizace Gusta Fučíková, manželka národního hrdiny, který vedle své slavné „Reportáže psané na oprátce“ vyhověl přání Moskvy a psal o SSSR jako o „Zemi, kde zítra již znamená včera“.

 

Autor: Milan Hulík

Fotogalerie

JUDr. Milan Hulík Ph.D.                                 zdroj foto: archiv

Další články z rubriky

Exkluzivní Fotogalerie

Mikulov bavil Šumperk I.

Mikulov bavil Šumperk I.

Fotek: 36
Přidáno: 13.05.2019

Mikulov bavil Šumperk II.

Mikulov bavil Šumperk II.

Fotek: 42
Přidáno: 13.05.2019

Velikonoce na zámku Velké Losiny

Velikonoce na zámku Velké Losiny

Fotek: 23
Přidáno: 20.04.2019

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.