Sumpersko.net

Jména horolezecké legendy Jana Červinky a jeho přítele a spolulezce Otakara Srovnala, vyprodala v úterý 29. července Rytířský sál šumperského muzea. Horolezci a cestovatelé zavzpomínali na časy, kdy se za nesmírně těžkých podmínek dobývaly nejvyšší vrcholy světa, z nichž mnohé byly do té doby nepokořené. V jejich poutavém podání opět ožila zlatá éra československého expedičního lezectví.

Asistent kameramana

Jan Červinka: "Moje expediční lezení začalo tím, že jsem se v 50. letech dostal do tehdy vytvořeného reprezentačního družstva. První expedice byla do Afgánistánu. Získal jsem v ní jen místo třetího náhradníka, ale nakonec jsem stejně jel. Expedici totiž spolufinancoval Československý krátký film a chtěli tam mít svého kameramana i horolezecké zajištění. První a druhý náhradník odmítli dělat tak podřadnou práci. Já byl pro všemi deseti. Kamera s vybavením vážila dvanáct kilogramů. Nikdo mi s ní nepomohl, nebylo snadné nosit ji. Ale dostal jsem se, kam jsem chtěl. Za celou dobu jsme slezli 17 dosud nepokořených vrcholů. A vznikl čtyřicetiminutový snímek, Kam pták nedoletí, který v roce 1966 získal cenu na festivalu filmů o horách v Trentu."

Afgánistán

Jan Červinka: "Do Kábulu jsme přiletěli letadlem československých aerolinií. Na palubě jsme byli jen my horolezci a personál. Na letišti nás překvapilo množství lidí. Mysleli jsme si, že nás vítají, ale oni čekali na svého zesnulého příbuzného, jehož tělo naše letadlo přepravovalo. V Afgánistánu jsme měli problém dostat se do míst, kam jsem potřebovali. V zemi vládl král, o všem rozhodoval guvernér a kmenoví vůdci. Dvacet devět dní jsme čekali na povolení k cestě do hor. V Kábulu naštěstí byla česká nemocnice a ošetřovatelka, která chodila ke králi, nám nakonec vyprosila povolení. Jako doprovod jsme dostali vojáky v uniformách po Němcích, kteří chodili bosí, místo zbraní nosili klacky."

Vrácená sovětská vyznamenání

Jan Červinka: "Na protest proti okupaci v srpnu 1968 jsme se spolu s Vlastíkem Šmídou vrátili sovětská státní vyznamenání, která jsme jako horolezci obdrželi. Měl jsem pak štěstí, že když jsme se v roce 1969 s rodinou stěhovali do Vrchlabí, zřejmě tam za námi neposlali kádrové materiály. Ve Vrchlabí jsem zažil i prověrky. Na otázku, co soudím o vstupu vojsk Varšavské smlouvy, jsem komisi odpověděl, že byl podle mého soudu zbytečný. Řekl jsem, že naše armáda a lidové milice jsou na takové úrovni, že by případný útok ze západu odrazily. Ředitel podniku, kde jsem pracoval, se pak ptal, jestli jsem tak hloupý, nebo si z nich dělám srandu."

Tragédie na Makalu

Jan Červinka: "V roce 1973 se odehrála expedice na Makalu, pátou nejvyšší horu světa. Vrchol se dobýt podařilo, expedici však bohužel poznamenala tragická událost. Honzovi Kounickému se porouchal kyslíkový přístroj, zamrzl mu ventil. Chtěl si ho opravit, ale zřejmě se mu zamotala hlava. Při pádu si poranil páteř a míchu. Nebylo možné dostat zraněného z výšky 7900 metrů dolů. Snesli jsme ho do tábora, kde po několika dnech zemřel. Hora Makalu si pak vyžádala ještě jednu českou oběť. Byl to Karel Schubert, který v roce 1976 tuto hrozivou horu zdolal a zemřel při sestupu."

Chytač blech

Otakar Srovnal: "V Nepálu v roce 1979 jsme s Honzou Červinkou přenocovali u místních lidí, kteří žili v jednom domě s dobytkem. Hostitelé nám nabídli večeři. Pojedli jsme nové brambory s česnekem a zapili je soleným tibetským čajem s máslem. Měsíc předtím jsme konzumovali jen konzervovanou stravu, takže si každý dokáže představit, co taková večeře udělala s našimi útrobami. Celou noc mi tak strašně rachotilo v břiše, že jsem se bál, abych všechny v domě neprobudil. A taky mě pořád něco štípalo. Ráno jsem měl záda celá červená, tak jsem byl pokousaný od blech. Na Honzu kupodivu vůbec nešly."

Pád do ledovcové trhliny

Jan Červinka: "V roce 1994 jsme chtěli vyrazit na Mount McKinley. Potřebovali jsme povolení od rangera, jenž se nás snažil od cesty odradit. Promítl nám video, které ukazovalo, jak dopadli horolezci před námi. Viděli jsme třeba sedm mrtvých na jednom laně. Hora je totiž nebezpečná tím, že tam dochází k náhlé změně počasí, a není, kam se schovat. Odradit jsme se však nenechali a povolení jsme nakonec dostali. Protože je tam národní park, letadlo nás nesmělo dopravit přímo na ledovec. Než jsme se dostali na místo, tři dny jsme bloudili. Pak jsme šli po ledovci, který je samá trhlina. Postupovali jsme v lanovém družstvu, na zádech těžký batoh a za sebou ještě lodičku z umělé hmoty s jídlem na třicet dní, bez kterého by nás ranger nepustil. Spadl jsem do trhliny, ale kamarádi mě naštěstí udrželi na laně. Na hřeben jsme se dostali až po dvou dnech rizikového lezení. Postavili jsme si iglú, které nás zachránilo, když se nahoře utrhla lavina. Expedice se v pořádku vrátila, ranger se divil, že jsme živí a bez omrzlin."