Sumpersko.net

K nejvýznamnějším dílčím cílům vládní koalice v resortu spravedlnosti oficiálně patří uklidnění státního zastupitelství, od června r. 2007 rozháraného „válkou žalobců“, související s tzv. „kauzou Čunek“, zvýšení jeho výkonnosti a zajištění důsledného zachovávání zákonnosti v jeho činnosti. Zlomem mělo být trapně zdlouhavé odvolání „generální hříšnice“ Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně a její vystřídání Pavlem Zemanem, od něhož se očekávalo, že sehraje zázračnou roli spasitele. Pak měl být přijat nový zákon o státním zastupitelství a soustava měla rázem začít fungovat jako dobře namazaný stroj. Vše se zdálo být rychlé a snadné.

Novou vlnu víry v úspěšné naplnění předvolebních slibů přinesl vítězně vybojovaný zápas o prosazení Lenky Bradáčové do čela úřadu, jenž nesl nelichotivé přízvisko „vrchní státní zametačství“.

Naděje, vkládané do těchto dvou osobností, určitě nejsou liché. Oba mají „čisté ruce“ a svědomí, jsou odborně zdatní,  mají chuť do práce a snaží se plnit sliby, s nimiž přišli do funkcí. Nicméně vývoj státního zastupitelství se proti očekávání zadrhává. Pavlu Zemanovi od nástupu do úřadu odčerpává mnoho času a energie překonávání překážek, s nimiž při vyslovení souhlasu s přijetím jmenování určitě nepočítal.

Nejdříve se neúnosně táhlo vytlačování Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze. Populistický ministr Jiří Pospíšil a za jeho zády stojící Nečasova skupina ve vedení ODS se svými loutkovodiči neposkytli Pavlu Zemanovi přiměřeně účinnou podporu. Proti odvolání Vlastimila Rampuly panoval v těchto kruzích silný odpor. Ale do jeho pádu nemohl nejvyšší státní zástupce začít v oblasti působnosti Vrchního státního zastupitelství  s uplatňováním svých záměrů.

Přechodné potíže způsobila výměna ministrů spravedlnosti. Nevěrohodné vysvětlení důvodů pro bleskové odvolání Jiřího Pospíšila předsedou vlády otevřelo prostor pro spekulace a následně vedlo k zpolitizování řízení o obsazení uvolněného místa vrchního státního zástupce v Praze. Na  nechuť části politických pletichářů, obklopujících předsedu vlády, k odvolání Vlastimila Rampuly plynule navázal odpor proti jmenování rázné severočeské žalobkyně. Navenek se situace jevila jako spor mezi ministrem Pavlem Blažkem a Pavlem Zemanem. Pro opozici a různé vnitrokoaliční vzbouřence to byla vítaná příležitost, aby se mohli před veřejností předvádět jako neochvějní zastánci práva a spravedlnosti, vehementně prosazující její jmenování. Ministr Pavel Blažek, nepřipravený předchozí praxí na svou úlohu rozhodování protahoval, poněvadž chtěl jednat nezávisle na jakýchkoli politických tlacích. Nakonec se zachoval jako moudrý a nezávislý muž a Lenku Bradáčovou jmenoval.

Tato šarvátka naštěstí netrvala příliš dlouho, ale i tak byla zbytečnou ztrátou času a energie. Avšak její ukončení otevřelo výhled na dosud opomíjenou, ale daleko závažnější překážku: ukázalo se, že věcný záměr zákona o státním zastupitelství, s jehož přijetím byly v předvolebních slibech ODS spojovány div ne zázraky, leží od února ve vládě. Předseda vlády Petr Nečas jeho projednání a propuštění do dalších fází legislativního procesu stále odkládá bez ohledu na to, že se počítalo s nabytím účinnosti zákona k 1. lednu 2013. O důvodech částečně mlčí, částečně se jejich objasňováním usvědčuje z nekompetentnosti.

Čím dále tím více se ale ukazuje, že od úplně nového obsazení dvou významných vrcholových funkcí nelze očekávat zázračné zlepšení fungování zrezavělého stroje, když všichni „staří“ lidé, navyklí na zaběhané pořádky (či spíše nepořádky), zůstávají na svých místech. Rezavý stroj klade setrvačný odpor, o to silnější, že přibližně třetina osazenstva, a zvláště většina vedoucích pracovníků, vytvářela své myšlenkové stereotypy a pracovní návyky v oddané službě vlastizrádnému totalitnímu režimu a nadále se jich drží bez ohledu na příchod dvou věrozvěstů nového stylu práce státního zastupitelství.

Na okraj dodávám, že tento vývoj již před několika lety předjímal spolek Šalamoun, který usoudil, že státní zastupitelství je jako nemocný orgán nereformovatelné, a navrhl jeho rozpuštění a obnovení  „na zelené louce“  prokuratury, úspěšně fungující ve většině „starých“ zemí Evropské unie. Byla by to jediná cesta, jak se právní cestou zbavit pseudoelit, o jejichž utváření se kdysi poučně vyjádřila bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, sama dlouholetá prokurátorka bez stranické příslušnosti.

V některých případech je proti setrvačnému působení mravů souručenství normalizačních prokurátorů (dle Marie Benešové „starých ještěrů“) zcela bezmocný i zdánlivě mocný nejvyšší státní zástupce. Krátce po nástupu do úřadu provedl kontrolu zastaralých odložených věcí a přikázal některé z nich obnovit. Díky svéráznému, ve prospěch budoucích pachatelů trestné činnosti dobře vymyšlenému uspořádání kompetencí v soustavě státních zastupitelství  sice rozhodl o otevření, ale vykonání musel svěřit státním zástupcům na nižších stupních, na které jeho moc nedosáhne. Výsledek jeho snažení tak bude více ovlivněn přístupem jeho vykonavatelů než jeho dobrými úmysly.

Nejvyšší státní zástupce je totiž přímým nadřízeným pouze státních zástupců NSZ a dvou vrchních státních zástupců. Na úroveň vykonávání svých rozhodnutí nižšími články soustavy má velmi slabý až žádný vliv.

Důsledky si můžeme ukázat na osudu trestního oznámení, které podal 7.července 2008 u protikorupční policie spolek Šalamoun na řadu státních zástupců, několik soudců a ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila pro podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele v souvislosti s několika trestními věcmi, z nichž nejdůležitější byly kauzy „Čunek“ a „katarský princ“. Šalamoun k nim přistupoval nikoli z hlediska individuálních zájmů obviněných, ale jako k vadným postupům orgánů činných v trestním řízení, vyhovujících politické nebo možná dokonce lobbistické objednávce, jež vyvolaly hluboké otřesy přímo v nich a těžce ublížily jejich důvěryhodnosti v očích veřejnosti. Výsledkem kauzy „katarského prince“ byl sice pád nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorky Marie Benešové, zneužívající svou pravomoc k štvaní proti nadřízenému ministrovi a možná i k podpoře (možná nevědomé) obchodních zájmů jistého kapitálového uskupení, ale současně také naprostá politická likvidace nadějného mladého politika Pavla Němce a praktický zánik neméně nadějné koaliční politické strany Unie svobody. Kauza „Čunek“ přinesla „válku žalobců“, tedy rozval jednoho z nejdůležitějších státních úřadů, jež vypukla v červnu r.2007 a dosud ještě zcela nedozněla. 

Spolek Šalamoun mínil, že za škody, způsobené důležitým státním úřadům, musí někdo nést odpovědnost. Podal proto celou řadu podnětů ke kárnému řízení s viníky. K trestnímu oznámení sáhl teprve poté, kdy potenciální kární žalobci  nechali marně vypršet objektivní promlčecí lhůty.

Stojí za zmínku, že pachateli napadených nepravostí byli s výjimkou exministra Jiřího Pospíšila, „capo di tutti capi“ v kauze „Čunek“ a pozdějšího „popravčího“ spolupachatelky Renaty Vesecké, vesměs normalizační prokurátoři a soudci, převážně bývalí členové KSČ. A do téže sorty patří všichni, kdo pak s naším trestním oznámením nakládali k naší nespokojenosti. Pokud působí zdůrazňování této okolnosti jako podjatost, připomínám, že jde o lidi, kteří byli vykonavateli „třídního násilí“ kolaborantského režimu.

Naše poznatky o osudech trestního oznámení jsou značně omezené, neboť v souladu s postkomunistickým trestním řádem, stále ještě stojícím na základech z r.1961, orgány činné v trestním řízení nakládají s oznamovateli, jednajícími ve veřejném zájmu, jako s obtížným hmyzem, připomínajíce  jim nepřímo zásadu „co tě nepálí, nehas“. Je nicméně zřejmé, že protikorupční policie nejdříve věc založila ad acta a až po urgencích postoupila spis státním zástupcům. Dostal se do rukou městské státní zástupkyně v Praze, exprokurátorky Jany Hercegové, která z něj neoprávněně vyjmula dvě části, vztahující se převážně ke kauze „katarský princ“ a zbytek odeslala na Krajské státní zastupitelství do Brna, jež bylo úzce spjato s podstatnou částí podezřelých. Jeho šéf Petr Coufal, kdysi dozorový prokurátor nad činností StB a bývalý člen KSČ, nedávno „odstřelený“ kárnou žalobou kvůli nicotnému prohřešku, se překvapivě zachoval jako profesionál  a vyloučil se z účasti na řízení. Následně pak NSZ vyhovělo podnětu spolku Šalamoun a přikázalo dohled a dozor nad činností policie západočeským žalobcům. Část spisu ovšem zůstala nadále v Praze, protože v době podání podnětu ke změně příslušnosti státního zastupitelství jsme o úskoku Jany Hercegové nevěděli a o předání jsme proto nemohli požádat.

Ve skutečnosti se ani pak nic nezměnilo. Oznámení bylo stejně odloženo. Oznamovatelé ani nebyli vyzváni k podání vysvětlení, byť písemné oznámení k ústnímu doplnění vyzývalo. Návrhy na kárné řízení, později i trestní oznámení na státní zástupce, kteří udržovali policii v nečinnosti, zůstaly bez odezvy a jimi napadení se ani nevyloučili z řízení pro podjatost. Beznadějný stav trval až do odvolání Renaty Vesecké, jedné z podezřelých.

Změna zdánlivě nastala až s příchodem Pavla Zemana. Naplnění jeho rozhodnutí o obnovení řízení se ovšem podle principu padajícího lejna dostalo zpět k těm, kteří za vlády Renaty Vesecké vyšetřování úspěšně blokovali: v Praze do rukou obvodní státní zástupkyně Jiřiny Froňkové, zaštiťované státním zástupcem MSZ v Praze Zdeňkem Douděrou a nad ním bdící Janou Hercegovou, jejichž právní názor se opíral o otevřené pohrdání rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v dané věci.  V Plzni to byl  dozorující okresní státní zástupce pro okres Plzeň-jih Zdeněk Slepička, zaštiťovaný státní zástupkyní KSZ Ivetou Švormovou a její nadřízenou Marií Polákovou.

Jak jsme se v těchto dnech dověděli ze zprávy Zdeňka Slepičky, kromě oznamovatelů policie vyslechla ke kauze „Čunek“ dvacet státních zástupců a dva bývalé ministry. Trestná činnost nebyla zjištěna.

Bilance odpovědnosti za skandální zásah státních zástupců do trestní věci bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka je nyní jasná. Asi  na ni doplatila Renata Vesecká, odvolaná z funkce bez udání důvodů, a sedmdesátník Pavel Kučera zásluhou tandemu Jiří Pospíšil- Iva Brožová přišel na konci bezúhonné kariéry o postavení místopředsedy Nejvyššího soudu ČR. Jeho vina spočívala pouze v tom, že se společensky stýkal s nenáviděným Pavlem Němcem a Renatou Veseckou. Nedávno byl pod nicotnou záminkou „odejit“ krajský státní zástupce v Brně Petr Coufal. Stanislav Potoczek, signatář usnesení NSZ z 4. června 2007, jímž celá  aféra vypukla, přišel o místo ředitele odboru, ale dále v poklidu působí na NSZ. Pro Arifa Salichova, který Čunkovo stíhání zastavil, neměla kauza žádný další dopad. Dokonce mu pomohl ještě jednou, když zamítl podnět místopředsedy Okresního soudu v Přerově Jiřího Barboříka na obnovení trestního řízení. Jiří Pospíšil byl sice nakonec z funkce odvolán, nikoli však v souvislosti s kauzou „Čunek“. A vůbec se nedostalo na politiky, kteří patrně Renatu Veseckou do skandálního případu vehnali.    

I kdyby  byl Pavel Zeman s výsledkem provedení svého rozhodnutí nespokojen, nic nezmění. Na nižší stupně státního zastupitelství jeho vliv nedosáhne. Státní zástupci nám tak vyslali známý vzkaz: vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Způsob ukončení prověřování našeho trestního oznámení má dva nechtěné důsledky. Je především důkazem účelnosti vypuštění vrchních státních zastupitelství ze soustavy. Největší část rozhodovacích procesů trestního řízení v soustavě probíhá na okresní úrovni, většina zbytku na krajských státních zastupitelstvích. Při současném nastavení dohledové a příkazní pravomoci nejvyšší státní zástupce na jejich operativní řízení nedosáhne. Řízení soustavy je mu tím značně ztíženo, ale odpovědnost mu zůstává.

Druhý důsledek by měl zajímat veřejnost: již nikdy se nedoví, jak to ve skutečnosti bylo s kauzami „Čunek“ a „katarský princ“. Obraz, který jí poskytli hlídací podvraťáci demokracie v rámci masivních oblbovacích mediálních kampaní, je nepravdivý.

Nevíme například, kdo přiměl Renatu Veseckou, aby souhlasila se zmanipulováním trestní věci Jiřího Čunka, co ji k tomu vedlo, a zda jí vůbec bylo dáno o věci rozhodnout. Nebude také objasněna úloha ministerstva zahraničí v kauze „katarský princ“, ani důvody, které vedly kroky Marie Benešové po odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství do advokátní kanceláře, zastupující zájmy „katarského prince“, a pak dále do ochrany obchodní společnosti se zájmy v oblasti Perského zálivu.     

Ale je možné, že to je tak dobře. V nevědomosti se někdy žije bezstarostněji, tedy lépe a radostněji, tak jak nás to kdysi učili normalizátoři.