Sumpersko.net

Rok 2015 v kultuře přinese jubilejní XX. ročník festivalu Blues Alive. Narozeniny velkolepé akce, která nemá obdoby nikde jinde v Česku ani v celé střední Evropě, jsou důvodem k ohlédnutí. Zavzpomínali jsme a o blues jsme hovořili s Vladimírem Rybičkou, ředitelem festivalu a šumperského Domu kultury.

Jak se to vůbec přihodilo, že se v okresním městě v podhůří Jeseníků podařilo vytvořit tento velkolepý bluesový festival?

Vladimír Rybička: Byla to tak trochu náhoda. V 80. letech jsme v Šumperku pořádali velké jazzové festivaly, o které však časem přestal být zájem. A před dvaceti lety navrhla tehdejší produkční Domu kultury Petra Matysová, abychom udělali bluesový festival. Moc důvěry jsem v tento projekt neměl, ale řekl jsem, že to vyzkoušíme. První ročník byl ještě jednodenní regionální festival, ale přesvědčil nás o tom, že divácké zázemí blues má. Už tehdy Blues Alive přilákal přespolní návštěvníky. Petra pak z Domu kultury odešla a já oslovil hudebního publicistu Ondřeje Bezra, aby se ujal dramaturgie. Rok od roku Blues Alive narůstal, od třetího ročníku byl dvoudenní a taky se na něm objevili první Američané. Model třídenního festivalu jsme zavedli v roce 1999.

Po čtyřech letech přibyl i vyhledávací festival Blues Aperitiv. Jaká myšlenka stála u jeho zrodu?

Vladimír Rybička: Vytvořili jsme ho, abychom zmapovali dění mezi mladými nebo méně známými kapelami v České republice. Po patnácti letech je z Blues Aperitiv docela velký festival, na který se ročně hlásí kolem čtyřiceti kapel, a to i Slováci, Poláci, Maďaři, Rakušané. Na základě demosnímků vybereme sedm kapel, které v Šumperku naživo odehrají svá vystoupení. Hodnotí je mezinárodní porota, dvěma kapelám garantujeme postup na listopadový Blues Alive.

Jak dlouhá a náročná je příprava festivalu Blues Alive? Kolik lidí se na ní podílí?

Vladimír Rybička: Festival se chystá celý rok. Jednání se zahraničními, především americkými agenturami trvá relativně dlouho. Základ přípravného týmu tvoří tři lidé. Dramaturg přichází s návrhy, které schvaluji s ohledem na finance, program pak připravujeme společně. Třetím do týmu je odborník, který se stará o zahraniční booking. Vyjednává za nás s Američany, ostatní kapely zajišťujeme sami. Produkční tým tvoří zaměstnanci Domu kultury. Dohromady se na přípravě podílí asi sedm nebo osm lidí. Tým není početný, ale už máme zkušenosti, umíme to, víme, co nás čeká. Každý svou práci dokonale zná, od stage managera až po recepční. Důležitá nejsou jen koncepční rozhodnutí, musí se odvést i spousta mravenčí práce.

Na šumperském festivalu vystupuje řada účinkujících ze Spojených států amerických, které jsou kolébkou blues. Neomezujete se však jen na tuto oblast. Jak se vám to daří?

Vladimír Rybička: Hledáme i jinde, a jak festival získává na prestiži, dostáváme četné nabídky. Loni se objevila severská bluesová scéna, byli tu Finové, Norové a Dáni. Na festival zavítali Němci, a pokud nemluvím jen o posledním ročníku, tak i Maďaři a Rakušané. Velmi rozsáhlou bluesovou scénu mají Poláci. Blues se v Polsku poslouchá a chodí se na něj, je tam množství festivalů. Zatímco u nás byla kontinuita hraní a poslouchání blues přerušena, v Polsku tamní režim tento žánr nezakazoval. Poláci díky tomu mají obrovské organizační i posluchačské zázemí. Svědčí o tom i to, že mnozí z nich si Blues Alive nenechají ujít.

Pozornost při přípravě festivalu věnujete nejen účinkujícím, ale i návštěvníkům. Většina z nich nejsou místní. Odkud do Šumperka na Blues Alive přijíždějí?

Vladimír Rybička: Vytvořili jsme si představu díky provedenému marketingovému průzkumu. Zpracovala ho studentka, která na téma Blues Alive sepsala bakalářskou práci. Spolu s ní jsme sestavili dotazník, na jehož základě jsme zjišťovali, odkud návštěvníci přijíždějí, jací to jsou lidé, o co by případně měli zájem, co jim na festivalu vyhovuje, co se jim nelíbí. Zajímali jsme se i o přibližnou věkovou strukturu návštěvníků, odkud se o festivalu dozvídají a podobně. Ze Šumperka je podle našich odhadů jen asi třicet procent návštěvníků. Přijíždějí Poláci, Slováci, v méně hojném počtu se objevují i Rakušané, Maďaři, Němci. Loni jsme měli návštěvníky dokonce z Japonska. Právě pobývali v Praze, kde se o Blues Alive dozvěděli, a tak strávili tři dny v Šumperku.

Co pro vás osobně znamená blues? Patříte k jeho příznivcům, je vaší srdeční záležitostí?

Vladimír Rybička: Tuto otázku dostávám často. Pravda je taková, že jsem blues zpočátku vůbec neposlouchal. Dostal jsem se k němu, až když jsme pořádali první ročník festivalu. I když jsem se za těch dvacet let v žánru zorientoval, nepatřím k ortodoxním vyznavačům blues, nepouštím si ho doma nebo v autě. Jsem především manažerem festivalu. Potřebuji mít vedle sebe odborníky typu Onřeje Bezra, bez nich bych nebyl schopen dramaturgii festivalu vytvořit.

Slovo blues původně značilo depresi, bezvýchodnost, beznaděj, smutnou náladu jako takovou. Vnímáte tak bluesovou náladu i dnes?

Vladimír Rybička: V žádném případě ne. To, co říkáte, se týkalo hudby černých otroků na amerických bavlníkových plantáží. Původní blues bylo hudbou těch nejchudších. Vzniklo fúzí mnoha vlivů, smícháním původní africké hudby a evropské muziky. Blues však už dávno nemá nálepku ponurého, chladného, melancholického žánru. Dnes znamená především život se vším všudy. Dokáže být optimistické, a tak jako život sám, i tento hudební žánr se stále proměňuje. 

Hvězdy, které v 19 ročnících Blues Alive usilovaly o přízeň posluchačů: Luboš Andršt, Jan Spálený, Vladimír Mišík, Vlasta Průchová, Michal Prokop, Svatopluk Karásek, bratři Tesaříkové, Irena Budweiserová, Ivan Hlas, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Ester Kočičková, Robert Křesťan, Walter Wolfman Washington, Mark Hummel, Lucky Peterson, Shemekia Copeland, Peter Lipa, Justin Adams, Johnny Winter, Lurrie Bell, Paul Lamb, James Cotton, Wanda Johnson, Joe Louis Walker, Bob Margolin, C. J. Chenier a řada dalších