Sumpersko.net

Stane se stavební klempířina vyhynulým řemeslem? Tuto otázku si pokládá Jaroslav Rataj, jehož rukama prošla spousta památek a historických budov nejen na Šumpersku, ale také v Praze a v nejrůznějších koutech vlasti.

Starých klempířů ubývá a mladí o vyučení řemeslu nestojí. Jaroslav Rataj, jenž působí jako učitel odborného výcviku na Střední škole železniční, technické a služeb v Šumperku, o tom ví své. „Klempířina chce celého muže, který se nebojí dělat ve výškách, má sílu a houževnatost. Není to snadná práce, ale je jednou z nejkrásnějších. U novostaveb se stále častěji uplatňují prefabrikáty, ovšem při obnovách památek a historických budov jsou klempíři nezastupitelní. Dynamická a tvůrčí profese je vhodná pro ty, kdo mají smysl pro krásu a umění, vztah k historii, úctu k úsilí druhých a vlastenecké cítění,“ objasňuje Rataj, jenž se podílel na obnovách památek v Praze, na Bouzově, v Úsově, Kyjově, na Šumpersku, a především na Zábřežsku.

Někdejší krásu, pocuchanou zubem času, pomáhal navrátit řadě kostelních i zámeckých věží. „Je to nepopsatelný pocit, když při obnově báně narazíte na měděnou tabulku, zanechanou v ní před dvě stě lety. V takovém případě ke  jménům předchůdců s pokorou přidávám své. Vědomí propojenosti s minulostí člověka vede k úsilí pracovat co nejlépe, aby trvalo dlouho, než bude třeba napravit nepřízeň času a podnebí, kterým i ten nejdokonalejší materiál jednou podlehne a je pak třeba ho vyměnit,“ vypravuje zkušený řemeslník.

Díky své práci poznal řadu zajímavých míst, nejednou se přihodilo, že přihlížející uznalými slovy ocenili um jeho rukou. „Být mladší, vyrazím do světa. O klempíře je ohromný zájem, v cizině se za jejich práci skvěle platí. Bohužel je těchto řemeslníků stále méně. Kdo za pár let naváže? Čeká naše krásné památky neodvratné chátrání a zkáza, pokud se klempířina stane vyhynulým řemeslem?“ se smutkem v hlase se ptá muž, jenž už dosáhl seniorského věku.

V rodinné tradici, kterou kdysi převzal po dědečkovi, teď pokračuje jeho syn. „Je vyučený stavební klempíř a podniká v oboru,“ vysvětlil Rataj, jenž se přesto obává konce milovaného řemesla. Proto by před odchodem na odpočinek ještě rád pomohl vypravit do profesního života mladé klempíře.

Už několik let se však do učení nikdo nepřihlásil. „Až my staří klempíři nebudeme, kdo ty mladé jednou naučí tomuto krásnému a užitečnému řemeslu?“ krčí nechápavě rameny.

Přemítá o tom, že přece stále musejí být lidé, kteří nechtějí nudnou práci v kanceláři, ubíjející svou jednotvárností a každodenní rutinou. Třeba by dali přednost pohybu na čerstvém vzduchu, pod do nekonečna rozprostřenou oblohou. „Spousta mladých se věnuje horolezectví, pro ty by mohla být klempířina dobrou volbou. Pro padavky, které v tělocviku neudělají kotoul, tahle profese není,“ upozorňuje zkušený klempíř.

Řemeslo je ze strany zaměstnavatelů velice žádané. „Mezi absolventy základních škol však o ně bohužel zájem není,“ potvrzuje Irena Jonová, ředitelka Střední školy železniční, technické a služeb v Šumperku. Přesto škola tříletý obor stále nabízí. Kdo by se chtěl vyučit tradičnímu řemeslu s tisíciletou tradicí, bude mít šanci od nového školního roku.