Sumpersko.net

Český smysl pro humor je ojedinělý. Jde českými dějinami a dokonce i těmi jejími totalitními částmi, kdy do smíchu nebylo. Rozhodně ne těm, kteří v nich umírali, byli mučeni, popravování a vězněni. Ale v i těchto režimech česká sranda přežila. Jedním z nejtragičtějších dní v českých dějinách je 15. březen 1939, kdy byly české země okupovány nacistickým Německem. Málokdo ví, že ona proslulá vyhláška „Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc“, kterou nechal  vylepovat  vojenský  velitel Prahy generál  Johannes Blaskowitz po svém vstupu do Prahy 15.března 1939 na všech nárožích, nebyla ukázkou německého pohrdání českým národem a jeho jazykem, ale  českou  srandou. Vyhláška byla totiž většinou vylepena ve správné češtině, ale čeští vtipálci v tiskárně vytiskli i vyhlášky se zkomolenou češtinou, která dnes ve všech učebnicích historie „dokumentuje“ německou okupační stupiditu. Češi se při vší tragice tohoto dne smáli a Němci nevěděli proč.

Ale jděme ještě více do minulosti a  připomeňme si humornou historku zmiňovanou Josefem Kočí v jeho Českém národním obrození, která se stala při jednom z ceremoniálních aktů ve Vladislavském sále v 17.století, kdy čeština již ustoupila němčině tak, že se  oficiálně stala jen obřadní  řečí.Tehdy  herold lámající  češtinu ohlásil příchod jednoho z nejvyšších hodnostářů českého státu, tehdy zanikajícího v rakouském soustátí, Nejvyššího korouhevníka  království českého, slovy:„Přichází nejvyšší kurevník království českého“.

I v již zmíněném protektorátu nacházela legrace svoje místo. Vždyť si jej Češi přejmenovali na „protentokrát“ a německá propaganda to neměla jednoduché. Pod známý plakát, později kopírovaný pro jiné situace, na kterém se vznášel bolševický rudý pařát nad Hradčany s nápisem:„Zachvátí-li Tě, zahyneš“, připsal český srandista:„Nám to nevadí, my tam nebydlíme“. O několik desítek let později, připsal jiný vtipný občan na volební plakát ČSSD s výzvou:„Chceme odstranit poplatky, co chcete vy? – „Abyste už šli konečně do p....e.

Na tom dalším totalitním režimu mi nejvíce vadilo, že ze mě dělal pitomce. Samozřejmě vynechávám komunistický teror a jeho oběti, mám na mysli ten „obyčejný komunismus“, když tímto adjektivem chci připomenout jeho protějšek, kterým slavný sovětský režisér Michai Romm v proslulém střihovém dokumentu „Obyčejný fašismus“ představil poválečným generacím bratrance obyčejného komunismu–obyčejný fašismus.

Jistě by stálo za studii, jaké různé srandy (mimo všechny jeho hrůzy) provázely komunismus v  naší  zemi v jednotlivých jeho obdobích. Jak zdůrazňují Michal Uhl a Lukáš Jelínek, je třeba zkoumat pozitivní stránky komunismu (socialismu), později již jen reálného socialismu. Proč tedy zkoumat komunistický režim jen jako dobu temného brutální násilí , proč se nesmát jeho pitomostem?

Primitivnost nachází často svého bratra v absurditě. Starší generace  tyto absurdity pamatují. Začaly celkem nevinně–jakýmsi socialistickým purismem připomínajícím tvůrce nových českých slov na počátku obrození českého jazyka v 18.století. Tehdy vznikaly ta dnes slavná legrační slova jako okoličník, prstobřinkoklap, nosočistoplena, sestromuž, knihovtipník atd….. Žádné z nich se neujalo. Komunisté své výtvory  však  oktrojovali  takovým způsobem, že někteří příslušníci zasažených generací se  této  terminologie nezbavili dodnes.

Ostatně česká sranda vznikala i nechtěně. Podobnými puristy a brusiči  českého  jazyka jako někteří obroditelé ,  byli právě  komunisté.  V 50.letech zmizely řeznictví a objevily se Masny. Maso, mastný- tedy Masna, byla Obuna od obouvání, Chemodroga, ta by se pro narkomany hodila i dnes  a  krásnou parodií  na socialistické názvy podniků je ve  filmu „Vesnička má středisková“, - n.p.Dřevoplech. Nikdy jsem nepochopil, co znamenala zkratka Narpa, kam jsem chodil pro školní pomůcky, sešity, papíry, tužky, pera, gumy, pastelky atd. S potěšením jsem ale z auta zaznamenal, že obchod tohoto jména existuje v Kostelci nad Orlicí.

Jako by na mně zamávalo socialistické dětství. Komunisty zamilované slovo bylo „techna“. Mototechna,Vodotechna, Plynotechna, Gumotechna. Komunisté věřili na magickou sílu propagandy, jako každý totalitní režim. Čím více „techen“, čím více jednoduchých sloganů, čím více volání po míru, štěstí, pokojné práci, budování, bojování za to všechno a proti  imperialismu, čím více lásky k Sovětskému svazu–tím bude národ spokojenější a vděčnější  rodné straně, která s dalšími rodnými stranami a stranou  nejrodnější, protože sovětskou , nás dovedou  do zářného komunismu.

K tomu pomůže i přejmenování tradičních sportovních klubů  podle sovětského vzoru, např. SK Slavia na Dynamo Slavia a já sám  jsem byl v Kolíně členem lyžařského oddílu Lokomotiva. Konkurenčním oddílem byl oddíl Jiskra, chyběl ještě oddíl Tendr, Uhlí a Koleje a ze sportu v Kolíně mohla být  železnice. Těch humorných situací bylo hodně. Vzpomínám na  denní  rubriku  ve  Svobodném slově „Ze světového tisku“ pod kterou čtenář nacházel jen zprávy z ostatních socialistických zemí.  Krásná perlička byla zpráva o  zlotřilých Američanech, kteří ze své lodě vypustili „nějaký předmět, který se pohyboval směrem k sovětské lodi“. Bylo jen na politické orientaci čtenáře, aby si představil, zda  to bylo torpédo nebo balík žvýkaček.

O srandě na sjezdech a manifestacích jsem již psal. Na průmyslovce jsme skandování delegátů parodovali. Namísto volání „ať žije KSČ ((SSSR, světový mír, nerozborná družba národů“ -  jsme namísto „Světu mír“ skandovali:„Hořčici, hořčici, ale kremžskou“, jako protipól transparentu ze studentského majálesu:„Ať žije SSSR“ s dovětkem psaným menším písmem:„Ale za svoje“.

Srandou srand byl však vždy na 1.Máje nebo na výročí Velkého Února neoficielní projev prezidenta Antonína  Novotného. Ten totiž po skončení oficielních projevů přistoupil znovu k mikrofonu a tak nějak lidsky a teple promluvil improvizovaně k davu milicionářů, bab z uličních výborů a skalních komunistů. To byla naše příležitost, na kterou jsme čekali celý rok.

Ač jsme se věkem lišili od bolševických pretoriánů a pretoriánek, byli jsme z celého davu nejaktivnější. Protlačili jsme se  až pod tribunu a čekali na narážku. Např. „soudruzi, západní propaganda tvrdí, že u nás není maso – běžte do obchodů, podívejte se, co  je  tam levného masa“. Na to jsme začali řvát: „ať žije KSČ“ a freneticky tleskat. Ještě větší bouři nadšení jsme rozpoutali, když nám soudruh prezident sdělil, že jsme již ve výrobě másla soběstační. „Hurá, máme vlastní máslo“, začali jsme křičet a dav s námi provolával slávu komunistické straně; po vhodných  pauzách  jsme vždy změnili heslo a skandovalo se: „ať žije mír, ať žije socialismus“.

Pravý uragán nadšení jsme ale rozpoutali, když  jsme se od generálního tajemníka KSČ a prezidenta dozvěděli, jak Svobodná Evropa lže, když tvrdí, že u nás nejsou k sehnání dámské hygienické vložky.“Běžte do obchodů  soudružky,  regálů jsou plné vložky“, zaveršoval si dokonce Novotný, načež  jsme začali řvát „Ať žije SSSR“, „Ať žije komunistická strana Sovětského svazu“, což jsme krátce na to doplnili  skandováním: „Ať žije světový mír“. No, Michale a Lukáši, škoda, že jste  tyto  socialistické happeningy nezažili sami, tím spíše se můžete postarat, aby se zkoumáním socialistického humoru zabýval ÚSTR, namísto nějakých zločinů komunistického režimu.

Komunistický  režim  měl  ve svých  představitelích  plno komiků a specifikou jejich legrace bylo, že svá zábavná vystoupení koncipovali jako vážná představení, vůbec se nezasmáli a vypadali, že to jako myslí vážně. Tím umocňovali komičnost svých vystoupení. Mluvili „funkcionářštinou“ na rozdíl od lidových vypravěčů, jako byl třeba  stréček  Křópal, kteří mluvili nářečím. Plynoucí  čas  tzv. normalizace jejich výkony  pomáhala  gradovat, protože stupňovala jejich komično. Tak jako Vlasta Burian byl králem komiků první republiky, tak se králem socialistických komiků stal  Milouš Jakeš, jehož místem narození byla obec Brloh, decentně komunistickými životopisci schovávaná za sousední obec České chalupy, dnes součást obce Nová Ves v okrese Český Krumlov. Ani vysílačka  Svobodná  Evropa toho nevyužila,  aby štvala  komunisty tím, že by  hlásala, že  generální  tajemník KSČ vylezl z Brlohu. A  zde  se  přece  nabízela  sranda přímo z ruky.  A Milouš, syn tetičky Kateřiny z Jirotkova Saturnina? Kvůli němu pozměnili komunisté jméno Milouše Jakeše na Miloše?

Naši političtí nejvyšší mluvili funkcionářštinou, takovým umělým jazykem, který  Václav Havel zkarikoval  jako jazyk  ptydepe ve své hře  „Vyrozumění“ a George Orwell jej nazval newspeakem. Legrační bylo, že oni  již  nevystupovali jako  herci komického žánru, ale mysleli to všechno vážně a svoji komiku si neuvědomovali – o to byly jejich vystoupení srandovnější. Starší generace pamatují  Smutného muže, Jaroslava Válka z Brna, který právě svým smutkem, svým monotónním, huhňavým hlasem rozesmával své posluchače a diváky. Buřinka, manžety, kajzrrok, psí dečky, brýle a tvrdý límec-to byly jeho rekvizity. Ale i ten to hrál. Nebyl  funebrákem, nebyl  ani v civilu smutným mužem.

Ale být komikem a nevědět o tom, to je vrchol srandy. A  toho  vrcholu vrcholů dosáhl právě Milouš (Miloš) Jakeš. Jeho projev z Červeného Hrádku  se  stal v  českém  humoru absolutní  jedničkou. Jen škoda, že nám  ta  socialistická ptydepe tehdy  svojí mnohostí zevšedněla, mě projevy ze sjezdů a tehdejších médií zněly jako šumění vyssavače, které otupovalo  pozornost, takže  mi unikaly četné perličky, které by svojí úsměvností  (výraz, tentokráte z demokratického ptydepe) mě velice pobavily. Proto jsem po listopadu 1989 litoval, že nám demokracie socialistickou srandu vzala. Jenže, záhy se ukázalo, že vrcholu politického humoru ještě nebylo dosaženo. Jeho finále prožíváme v naší době.

„Pět v českých na stole“, není  to legrace ? A  co „odklánění“ peněz před manželkou? Nebo  proměna vína v miliony? I  zde bylo dosaženo zatímního vrcholu srandy. Je to vysvětlení pana  Marka  Dalíka, z jakého titulu se zúčastnil jednání  se  zástupci  cizí  firmy o nákupu  transportérů  Pandur. Prostě šel okolo hotelu a oknem viděl, že se tam takové  jednání  vede, tak vstoupil a přisedl si. Jak  prosté  milý Watsone. Myslím, že na tuto legraci máme vystaráno ještě nadlouho.