Sumpersko.net

Společenské postavení pana prezidenta má mnoho stránek, z nichž některé jsou hodně nepříjemné. Když vyjde mezi občany, většinou jej vítají vlídné úsměvy a v průzkumech veřejného mínění se v žebříčku důvěryhodnosti politiků stále drží na nejvyšších místech. Ale různí politici, novináři a internetoví diskutéři se k němu občas chovají s jistou dávkou nezdvořilosti. Pár doktorů se dokonce kdysi bavilo o tom, jak jej zbavit svéprávnosti a odklidit na psychiatrickou léčebnu. To vše ale stále odpovídá Masarykově zásadě, že „demokracie je diskuse“, byť drsnosti našich diskusí by se asi prezident Osvoboditel hodně divil.

Jinak je tomu s chováním k nejvyššímu úředníkovi státu ze strany orgánů, které jsou povolány k udržování veřejného pořádku. Ty by se měly chovat zdrženlivě, zdvořile a měly by se vystříhat jakéhokoli podrývání autority prezidenta před veřejností. Místo toho jsme byli nedávno svědky snaživého štvaní proti prezidentovi státním zástupcem Markem Bodlákem kvůli udělení milosti bývalé kvestorce Metropolitní univerzity, paní Anně Benešové. Proti návrhům na kárné řízení za tuto nepřístojnost jej ale chrání nadřízení všech stupňů ve jménu práva na svobodu slova a názorů. Jako by pro držitele značné moci, kterou státní zástupci disponují, neplatila omezení, zakotvená přímo v zákoně o státním zastupitelství. Státní zástupce je advokát státu a je jím po celých 24 hodin denně, takže jakékoli znevažování „klienta“ z jeho strany je nepatřičné. V každém případě, ať již právo štvát měl či neměl, státní zástupce Marek Bodlák možná přispěl „svou troškou do mlýna“ k posílení nenávistných postojů vůči Václavu Klausovi, zaujímaných některými jednotlivci nebo i skupinami občanů. Ty vytvářejí  společenskou atmosféru, v které se v hlavě Pavla Vondrouše zrodil nápad, že by mohl na Václava Klause vystřelit z airsoftové pistole.

Samotný atentát nepatří příliš k výjimečným událostem. Veřejně činné osobnosti bývají občas napadány, co svět světem stojí. Jde-li o počin intelektově nevyzrálého jedince, podobně jako malování tykadel Romanem Smetanou, nestojí za velkou pozornost. Zajímavější by byl teprve v případě, kdyby se prokázaly domněnky některých komentátorů, že se  mohlo jednat o provokaci, cílenou na zpochybnění KSČM, jejíž voličské preference nepříjemně rostou. To se ale patrně nikdy neprokáže, protože do organizování takové akce by se jistě nepustili amatéři, zanechávající za sebou stopy.

Daleko zajímavější jsou reakce ministra vnitra Jana Kubiceho, ředitele prezidentovy ochranky Jiřího Sklenky a severočeského dozorujícího státního zástupce, který dohlíží na vyšetřování skutku Pavla Vondrouše, obviněného z výtržnictví.

Díky všudypřítomné televizi celý národ viděl téměř vše, co se na místě činu odehrálo: muže, odlišujícího se od ostatních nápadným oblečením, prodírajícího se davem, ruku s namířenou pistolí, nehybnost ochránců prezidenta, poklidný odchod útočníka, jeho „kuřáckou pauzu“, pohovor s novináři, zahrnující nezanedbatelné prohlášení o příslušnosti ke stoupencům komunistů, a posléze nastoupení do policejního auta jako do objednaného taxíku, bez jinak obvyklých pout a ohýbání hlavy nastupujícího. Pachatel určitě nepůsobil dojmem člověka, obávajícího se následků svého jednání. Budí to dojem, že má jistotu, že se mu prakticky nic nestane.

Viděli jsme také chování pana prezidenta, který si v roli nedobrovolného herce tohoto divadélka vedl skvěle: útok komentoval střízlivě výrokem o bláznivých lidech, suše ocenil selhání ochranky, a ač lehce raněn, klidně pokračoval v procházení mezi shromážděním.

Kdyby se nestalo  nic než to, že v nepřehledných podmínkách, které byly na místě, ochranka nedokázala zabránit střelbě, bylo by to mrzuté, nikoli však podezřelé. Nebylo by ani podivné, kdyby prezidentova ochranka Pavla Vondrouše na místě zastřelila. Zní to tvrdě, ale je to tak: s takovou možností měl útočník počítat. Podezřelou záležitost z události dělá až následné chování ochranky po střelbě: nechala pachatele volně odejít a neodvezla okamžitě pana prezidenta z místa.

Zvláštní je i nevzrušená reakce ministra vnitra. Muž, jenž dokázal bleskově propustit ze služeb policie politicky neúnosného (pro některé) policejního prezidenta Petra Lessyho kvůli nicotnému obvinění, v klidu vyčkává na výsledky vyšetřování, o propouštění viníků ze služby se zatím nechce bavit, řediteli ochranky Jiřímu Sklenkovi mlčky nechává čas na to, aby do sobotního večera dozrál k oznámení údajně pátečního rozhodnutí o resignaci. Pokud Jan Kubice viděl v televizi totéž co my všichni, neměl by pochybovat o tom, že selhání ochranky je naprosto neodpustitelné. Ke klidu nemá žádný důvod. Proto je jeho reakce podivná, byť věcné řešení vzniknuvších problémů mají v rukou policejní prezident Martin Červíček, jehož postupu není zatím co vytknout, Generální inspekce bezpečnostních sborů a místně příslušná policejní jednotka.

Ředitel prezidentovy ochranky Jiří Sklenka z počátku své lidi hájil. Vymlouval se, že ochranná služba nebyla upozorněna, že by na místě mohlo hrozit nějaké nebezpečí a mluvil o pohybu ochraňované osoby v davu jako o „černé můře“. Tvářil se, že vlastně neví, co vše se na místě přihodilo. Hlavně si pochvaloval, že ochranka ušetřila život útočníka, jehož byla oprávněna zastřelit. Jako by ani nebylo její prvotní povinností chránit život pana prezidenta: pachatel byl důležitější.  Nakonec ale přece jen cosi pochopil a resignací „vyvodil odpovědnost“.

Nejvíce mě ale zaráží postoj dozorujícího státního zástupce, který jednání Pavla Vondrouše kvalifikoval jako pouhou výtržnost s horní hranicí trestu do dvou let odnětí svobody. Prezident republiky je ale úřední osoba, a to nejvýše postavený představitel moci výkonné,  jeho pobyt na místě činu byl pracovním úkonem, byl napaden střelnou zbraní a utrpěl lehké zranění. To vše jsou podle mého laického úsudku nepominutelné důvody pro uplatnění trestní kvalifikace podle § 325 zák.č. 40/2009 Sb. „násilí proti úřední osobě“, jejíž skutkovou podstatu naplní ten, kdo použije násilí proti úřední osobě „pro výkon její pravomoci“. Pavel Vondrouš vysvětlil útok nespokojeností se způsobem, jakým nám panuje vláda Petra Nečase, která „nechává třetinu národa hladovět“ a ve Václavu Klausovi zjevně viděl ztělesnění onoho zla, i když jej před novináři přímo nejmenoval. Skutečně tedy útočil „pro výkon pravomoci“ byť ne pouze osobní pravomoci pana prezidenta. Při použití této kvalifikace by mu hrozil trest až šest let odnětí svobody.  Řízení vedené pro přečin výtržnictví může nakonec skončit předáním věci do přestupkového řízení.

V této souvislosti poznamenávám, že srovnávání čmárání po plakátech, jehož se dopustil Roman Smetana, se střílením po prezidentovi, byť spáchaném méně nebezpečnou zbraní, usvědčuje nositele takového názoru z nedostatku smyslu pro míru, ne-li z něčeho horšího.

Nápadný klid všech účastníků divadélka na místě  a následné smířlivé postoje ministra vnitra, ředitele ochranky a dozorujícího státního zástupce a také naprosto klidné chování pachatele po činu skutečně vzbuzují podezření, že došlo k provokaci, namířené možná proti KSČM, ale také možná ke sdělení panu prezidentovi, že už těch vetovaných zákonů a dalších šťouchanců do Petra Nečase bylo právě tak dost. Vyšetřování by mělo velmi důkladně prověřit i toto podezření, s jehož vyslovením nejsem zcela osamělý.