Sumpersko.net

O Romanu Smetanovi jsem psal již dříve (zde, zde a zde). Vracím se k němu, protože mi je ho upřímně líto. Provedl nesmyslnou klukovinu, dostal se do soukolí justiční mašinérie a místo, aby se proti ní bránil obvyklými postupy, nadřadil své mínění nad názor soudu a vystrčil na soudní systém holý zadek. Dostal do něj tvrdý kopanec.

Netuším, proč státní zástupce nevyřešil tu směšnou ptákovinu odklonem. Když soudkyně Markéta Langerová dostala na stůl obžalobu, nezbylo jí než soudit. Dnes nemá smysl meditovat nad přiměřeností výroku o trestu, neboť Smetana se proti němu neodvolal a postaral se tím o nabytí jeho právní moci. Měkký trest obecně prospěšných prací nevykonal, protože si myslel, že ví lépe než soudkyně, co je spravedlnost. Pak již nastoupila jen bezcitná mechanika přesně stanoveného zákonného postupu: výměna neodpracovaných obecně prospěšných prací nejdříve za domácí vězení, a když je odmítl, logicky následoval nepodmíněný trest odnětí svobody. K jeho výkonu dobrovolně nenastoupil, čímž spáchal další přečin, jednoznačnější než výchozí klukovina. Pak se nechal v Praze zatknout v davu demonstrantů a sledován kamerami zmizel za vraty Pankráce.

Na jeho neštěstí se okamžitě začali přiživovat nejrůznější neodpovědní lidé, kteří nemohou žít bez „zviditelňování“. Do vězení by místo něj nešli, zato pilně plnili mediální prostor žvaněním o jeho případu. Romanu Smetanovi, vyznávajícímu pouze své vlastí pojetí spravedlnosti, snadno vnukli dojem, že je vlastně hrdina, možná dokonce novodobý disident, a  jeho pravda je jedině správná. Tím ho utvrdili v záměru nenastoupit výkon trestu a přidat si tím další trest.

Mezi jeho svůdci již tehdy vynikla Anna Šabatová, jejíž nimbus disidentky, bývalé zástupkyně veřejného ochránce práv a nynější předsedkyně Českého helsinského výboru propůjčoval jejím pochybným stanoviskům váhu zjevené pravdy. Nejhůře se na něm ovšem provinil exministr Jiří Pospíšil. Jinak bojovník za neprolomitelnost soudního a dokonce i ministrova rozhodnutí, odmítající podávat stížnosti pro porušení zákona v případech donebevolajících justičních přehmatů, zde zavětřil příležitost ke „zviditelnění“ a okázale napadl rozsudek stížností pro porušení zákona. Na jeho návrh soudci přerušili Smetanovi výkon trestu.

Odsouzený pak žil několik měsíců na svobodě v nejistotě. Až v těchto dnech se dočkal  zamítnutí Pospíšilovy stížnosti Nejvyšším soudem ČR, což se prakticky rovná stanovení povinnosti vrátit se do vězení. Kdyby jej exministr Jiří Pospíšil ponechal svému osudu, asi by již měl odpykaný trest nebo by mnoho nezbývalo. Ve skutečnosti mu pouze ztížil život.

Nešťastník si nyní myslí, že justice má problém, kterého by se měla nějak zbavit, aniž by musel vykonat zbytek trestu. Opak je pravdou: problém má pouze on sám, neboť nenastoupením do vězení na zbývajících pár dní trestu si přímo říká o další odsouzení, tentokrát za maření výkonu úředního rozhodnutí, s horní hranicí trestu až tři roky odnětí svobody. Tento následek je neodvratný, protože proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neexistuje opravný prostředek.

Veškeré úvahy různých aktivistů, novinářů a politiků o nespravedlivosti rozsudku a chybnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pouze posilují Romana Smetanu v bludu, že jeho pojetí spravedlnosti je jediné správné a musí zvítězit.  Zvlášť povážlivé bylo vystoupení předsedkyně Českého helsinského výboru Anny Šabatové dne 30. srpna , v němž zpochybňovala rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Díky její minulosti a honosnému názvu její současné skvělé „trafiky“   veřejnost přikládá jejím  slovům značnou váhu, ač jsou pouze projevem geneticky zafixovaného levičáctví, občas až hraničícího s anarchismem. Spíše než vodítko k moudrému chování mohou spíše sloužit jako důkaz správnosti úvah prezidenta Václava Klause o škodlivosti „ngoismu“. Masové následování příkladu Romana Smetany dalšími obžalovanými by vedlo k rozvratu veřejného pořádku.

Anna Šabatová se ve vztahu k neštěstí Romana Smetany chová stejně neodpovědně jako ve známé „kuřimské kauze“, v které nejdříve rodinu Maurerových podporovala ve snahách o obstarání falešné identity pro Barboru Škrlovou, a dále zneužila svého postavení zástupkyně veřejného ochránce práv k zásahu do nezávislosti soudu. Navodila potíže předsedkyni soudu, která se kvůli vyhovění jejímu protiprávnímu požadavku dostala před kárný soud. Romana Smetanu nepřímo utvrzuje v rozhodnutí nevrátit se dobrovolně do vězení, ale  „neodsedí“ za něj ani jeden den z trestu za maření výkonu úředního rozhodnutí a pochybuji, že mu  poskytne finanční podporu, až nebude mít na útěku z čeho žít.

Měl jsem příležitost sledovat osud již několika odsouzených, kteří se vyhýbali nástupu trestu. Měl jsem důvod o každém z nich si myslet, že byli odsouzeni nespravedlivě. Jejich život je neradostný: žijí ve stálých obavách z dopadení, nemohou si vyřizovat záležitosti, vyžadující  styk s úřady včetně uzavírání manželství a zápisů rodičů do matriky, musí se stranit společenského života a zejména mají potíže s obstaráním prostředků na obživu. Pokud mají rodinu, časem se pro ni stávají nesnesitelnou přítěží. Nakonec se stejně do vězení dostanou, takže nesnáze uprchlického života a související finanční ztráty se při zpětném pohledu projeví jako „samoobslužné“ zostření trestu.

Roman Smetana by v dané chvíli neměl naslouchat hlasům neodpovědných radilů, ale následovat příkladu výtvarníka Romana Týce. V daných situacích je nejrozumnější „chytit býka za rohy“, tedy vyrovnat se s neodvratným malérem tak, aby jej postižený měl co nejrychleji za sebou. Protože cizí neštěstí vždy potěší, budiž Romanovi Smetanovi útěchou, že nebude za mřížemi jediným nespravedlivě odsouzeným.

Například na Mírově si odpykává trest údajný vrah, kterého soud původně zprostil obžaloby, ale po vrácení věci odvolacím soudem jej v mírně příznivější důkazní situaci poslal do vězení na třináct a půl roku. Stížnost pro porušení zákona, kterou v jeho prospěch na základě podnětu spolku Šalamoun podala exministryně Daniela Kovářová, Jiří Pospíšil při návštěvě soudu označil spolu s ostatními za „kontroverzní“ a soudci je všechny zamítli, ač jinak bývaly stížnosti paní exministryně úspěšné téměř bez výjimky. Vyhověli – podotýkám, že dle mého laického úsudku správně - pouze stejně ocejchované stížnosti ve prospěch významného člena ODS, pražského radního Martina Langmajera, s kterou ovšem spolek Šalamoun neměl nic společného.

Výše zmíněný odsouzený je v podstatně svízelnější situaci než Roman Smetana. Když pochopil, že již nejsou žádné další opravné prostředky, smířil se s osudem a vyzval nás doslova, „abychom  ho odpojili od přístrojů“. Odpočítává nyní dny do vypršení dvou třetin trestu, kdy bude moci požádat soud o podmíněné propuštění na svobodu. Mezitím se mu nejspíš rozpadne rodina. Až vyjde na svobodu, nikdo si již nebude pamatovat, že kdysi veřejnost vzrušovala nějaká aféra Romana Smetany.