DVOJROZHOVOR: Hejtman Jiří Rozbořil a Karla Mornstein-Zierotin
19. června 2014 - 12:36
Šumperský Hafan spojuje
Hejtman Olomouckého kraje Jiří Rozbořil a Karla Mornstein-Zierotin
Čtyřnozí přátelé přinášejí radost, shodují se na tom aristokratka i sociálně-demokratický politik.
Jen těžko se v současné společnosti hledá něco, co lidi spíš spojuje, než rozděluje. Dobrý vztah k němým tvářím rozhodně patří k těmto pozitivním hodnotám. Ukazují to i rozhovory, které jsme vedli se dvěma osobnostmi z různých stran společenského spektra. Tytéž otázky jsme položili aristokratce Karle Mornstein-Zierotin i Jiřímu Rozbořilovi, hejtmanovi Olomouckého kraje za ČSSD.
Počet psů v českých domácnostech v posledních letech stále roste. Co to o nás, Češích a Moravanech, vypovídá?
Karla Mornstein-Zierotin: Pro mě je to veskrze pozitivní zpráva. Pejsci nám vnášejí do života radost, pohodu a přátelství.
Jiří Rozbořil: Myslím si, že chovat psa patří u nás už k národní tradici, v některých případech i ke společenskému bontonu. Důvody, proč si u nás lidé psy pořizují, jsou různé. Někdo hledá společníka pro život, jiný potřebuje hlídače, někdo se chce prostřednictvím psa udržet v dobré kondici, protože by jinak udělal jen pár kroků k autu či do práce. Ať už jsou ty důvody jakékoliv, pokud se o psa svědomitě starají, je to chvályhodné rozhodnutí.
Jaký byl nejdůležitější pes vašeho života?
Karla Mornstein-Zierotin: V době mého dospívání pro mě sehrál zásadní roli trpasličí pudl Sisi, byl s námi neuvěřitelných 16 let, dokonce se s námi přistěhoval i do Bludova a pomáhal nám vychovávat naši první generaci irských setrů.
Jiří Rozbořil: Když jsem byl mladý a bydlel ještě na vesnici, měli jsme fenku bernardýna Ambru. I když svým vzrůstem měla budit spíš respekt, byl to neuvěřitelně přítulný a společenský čtyřnohý parťák. Navíc v zimě skvělý tahoun. Stala se miláčkem celé rodiny i malých dětí v mém blízkém okolí.
Kdy a od koho jste dostal/a svého prvního psa?
Karla Mornstein-Zierotin: Prvního psa jsem si na chalupě vyprosila od sousedů, měli nádhernou fenku německého ohaře, neuhlídali ji, a tak pak rozdávali štěňátka. Rodiče byli v šoku, ale nakonec u nás zůstal několik šťastných let.
Jiří Rozbořil: Pořídit si bernardýna Ambru byl nápad mého bratra. Dá se říct, že to byl dárek pro celou rodinu.
Máte i teď čtyřnohého kamaráda?
Karla Mornstein-Zierotin: Jsme nesmírně hrdí majitelé pěti irských setrů, tedy jednoho polovičního, tatínek je neznámý. Mám velkou radost, že můžeme mít víc pejsků, byl to můj velký sen. Pejsci jsou pro nás členové rodiny, každý má svého miláčka.
Jiří Rozbořil: Kvůli časové vytíženosti mi bohužel v tuto chvíli nezbývá na pejska dostatek času. Nemohl bych si ho s čistým svědomím pořídit, to bych mu neudělal. Mít dalšího člena rodiny, byť čtyřnohého, je zodpovědnost.
Pečují čeští a moravští pejskaři o své miláčky řádně?
Karla Mornstein-Zierotin: Myslím si, že majitelé pečují o své mazlíčky čím dál lépe, ale samozřejmě záleží na lidech, otřesné případy týraných pejsků jsou odstrašujícím příkladem.
Jiří Rozbořil: Myslím si, že každý, kdo si chce pořídit psa, o tom musí v prvé řadě hodně dlouho přemýšlet. Zvážit všechna pro a proti, uvědomit si, kolik času mu bude muset věnovat a že nejde o věc, kterou lze v případě nezájmu někam odložit. Pokud je budoucí majitel se vším důležitým srozuměn, tak má nakročeno tím správným směrem. Obecně si smyslím, že jako národ pejskařů se umíme o své čtyřnohé přátele postarat dobře, ale bohužel existují, tak jako ve všem, výjimky.
Víte o problému vysloužilců psích závodů, které jejich chovatelé nechávají utratit, nebo o týraných španělských galgech? Zvažoval/a jste možnost adopce takového chrta?
Karla Mornstein-Zierotin: O tomto problému jsem slyšela a považuji ho za nehorázný. Chrti jsou pro mě jedno z nejkrásnějších a nejušlechtilejších plemen. Bohužel v tuto chvíli si nedovedu představit přivést mezi naše holky pejska z venku, proto neuvažuji ani o adopci, ani o pejskovi z útulku. Je to ale škoda, kdybych měla možnost, ráda bych pomohla.
Jiří Rozbořil: Musím říct, že jsem se o problematice týrání španělských galgů dozvěděl až na základě článku, který jsem si přečetl ve chvíli, kdy jsem se rozhodl převzít záštitu nad „Šumperským Hafanem“. To, že se lidé „nepotřebných“ psů zbavují tak otřesným způsobem, jako je rituální obětování či oběšení, je pro mě v dnešní době absolutně nepřijatelné. O to větší pochvalu si zaslouží lidé, kteří si takové psi adoptují. Pro mne je zatím bohužel kvůli časové zaneprázdněnosti nemožné, abych si podobného psa osvojil, ale opravdu si vážím těch, kteří najdou odvahu se takových psů ujmout. Ani pejska z útulku jsem zatím neměl. Až budu mít jednou více času, tak bych si rád věrného kamaráda pořídil.
Je v Olomouckém kraji dostatek psích útulků? Pečují samosprávy řádně o zatoulané a opuštěné psy?
Karla Mornstein-Zierotin: Z mé zkušenosti je v mém okolí o zatoulané pejsky postaráno dostatečně, horší je to s těmi opuštěnými. Není snadné jim najít nový domov, ale zlepšuje se to, i na tomto poli se udělalo kus práce.
Jiří Rozbořil: Vím, že se najdou lidé, kteří řeknou, že takových zařízení není nikdy dost. Samozřejmě, že mají v něčem pravdu. Přesto se domnívám, že útulků je v kraji dostatek. Kromě toho olomouckého, který zřizuje liga na ochranu zvířat ČR, tu máme útulek pro opuštěné a zatoulané psy v Zábřehu, útulek zvířat v Přerově, domov pro opuštěná zvířata v Němčicích nad Hanou, záchytný útulek ve Štěpánově nebo například útulek pro opuštěné psy – Voříšek v Čechách pod Kosířem.
Proč jste se rozhodl/a převzít záštitu/patronát nad Šumperským Hafanem?
Karla Mornstein-Zierotin: Měla jsem tu čest být patronkou již předchozího ročníku a velice jsem se těšila na další ročník. Patřím k těm, kdo si svůj život bez pejsků nedovedou představit! Pejsek je ten nejvěrnější kamarád a vaši lásku vám mnohonásobně vrací.
Jiří Rozbořil: Jak jsem již řekl, vážím si lidí, kteří se dokáží svědomitě starat a pečovat o své čtyřnohé miláčky. Mám spoustu přátel, kteří si už svůj život bez psa nedokážou představit, a jsem rád, že je znám. V dnešní době je přátelství mezi psem a člověkem důležitou hodnotou, nad kterou nelze jen tak mávnout rukou. Vnáší do společnosti nesobeckost, schopnost spojovat lidi různého věku, různých názorů, sociální třídy nebo politického přesvědčení. Proto jsem převzal nad touto akcí záštitu a doufám, že myšlenka, která spojuje lidi a zvířata dohromady bude pokračovat i v dalších ročnících.
Autor: Vladimíra Krejčí, Kamila Navrátilová, foto:sumpersko.net
Fotogalerie
Další články z rubriky
Podmínky užití |
Prohlášení o přístupnosti |
Reklama |
Kontakty |
Nastavení souborů Cookies
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.