Sumpersko.net

Tradiční pietní akcí v rámci Dne Horské služby ČR si v neděli 24. března v šestnáct hodin u pomníku zesnulých lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty v Krkonoších horští záchranáři připomenou kolegy, kteří zahynuli při záchraně lidských životů. „Tento den je dobrou příležitostí k připomenutí obětavé práce a historie horských záchranářů v naší zemi. Letos zároveň slavíme výročí osmdesát čtyři let činnosti Horské služby,“ uvedl ústřední náčelník Horské služby Pavel Antl s tím, že spolu s horskými záchranáři se vzpomínky zúčastní i členové Ski Jilemnice a další přátelé hor. Dodal, že přesné datum zahájení činnosti tehdy Horské záchranné služby je 12. května 1935. „Tehdy se spojili koncesovaní průvodci, nosiči, místní četníci, hasiči a členové lyžařských, turistických a sokolských spolků. Již tehdy ale bylo datum skonu Hanče a Vrbaty určeno jako Den HS,“ připomněl náčelník Antl.

Rozvoj horského záchranářství v českých a moravských horách nastává především po druhé světové válce, kdy postupně podle krkonošského vzoru vznikly záchranářské organizace i v ostatních pohořích. V padesátých letech minulého století byla Horská služba po sloučení s Tatranskou horskou službou již centralizovanou organizací se sjednocenou metodikou a vysokou připraveností záchranářů. V šedesátých letech se stala Horská služba i členem IKAR - Mezinárodní federace záchranných služeb při UIAA.

Profesionálních záchranářů je v České republice třiadevadesát, více než tři sta šedesát dobrovolných členů Horské služby je organizováno v zapsaném spolku Horská služba ČR. HS působí v Krkonoších, Jizerských, Krušných a Orlických horách, Jeseníkách, Beskydech a na Šumavě. „Po rozdělení republiky v devadesátých letech se HS pochopitelně rozdělila na českou a slovenskou část a profesionální členové jsou zaměstnanci obecně prospěšné společnosti, jejímž zakladatelem je Ministerstvo pro místní rozvoj,“ řekl k současnému stavu Horské služby Pavel Antl.  

Den Horské služby je připomínkou tragického vyvrcholení lyžařského závodu v roce 1913. Ten vstoupil do české sportovní historie jako příběh přátelství a vůle, který zdolala smrt. Při náhlém zvratu počasí zůstal na trati jediný běžec, Bohumil Hanč, kterému však ve vánici docházely síly. Jeho přítel Václav Vrbata mu dal svůj kabát, ačkoli věděl, že tím nasazuje vlastní život, kterým také nakonec za nezištný čin zaplatil. V důsledku podchlazení však zahynul i Hanč.

Historik HS Aleš Fejfara: „V tento den si připomínáme každým rokem Den Horské služby. Předcházela mu tragédie lidských osudů. Během rychlostního závodu na padesát kilometrů v roce 1913 srovnávalo své síly v běhu na lyžích šest závodníků. Za slunného rána vyrazili závodníci na trať v košilích a očekávali krásný jarní den na hřebenech Krkonoš v okolí Labské boudy. Před polednem se však počasí rychle změnilo. Nejprve přišel déšť a potom i husté sněžení, doprovázené velmi silný větrem. Viditelnost se tím snížila jen na metry. Závodníci v těchto podmínkách, které snižovali orientaci, postupně vzdávali, až zůstal na trati jediný závodník, Bohumil Hanč.

Ve zmíněný den šel svého kamaráda a přítele Bohumila Hanče podpořit v závodě Václav Vrbata.  Znali se od dětství, chodili spolu do evangelického kostela, cvičili spolu v sokolské jednotě. Vyrazil brzy ráno z Mříčné u Jilemnice, aby byl okolo poledne na Zlatém návrší. Když se přátelé potkali, bylo počasí velmi nepříznivé. Hanč byl oblečen jen v ledem obalené košili a bez čepice, závodem a počasím velmi vyčerpaný. Vrbata mu dal svůj kabát a čepici s vědomím, že musí přece pomoci příteli, který byl zjevně v nedobrém stavu. Hanč pokračuje v závodě a Vrbata se pokouší najít cestu na Horní Mísečky, kde by se schoval do bezpečí. To se mu nedaří a po čase nachází Hančovy lyže. Čeká u nich zřejmě v domnění, že se jeho kamarád vrátí. Čekání v takovém počasí v nedostatečném oblečení však bylo nad jeho síly a po čase zde umírá. Hanč urazil od setkání s Vrbatou jen kousek cesty. Celkovým vysílením organismus začíná selhávat. Hanč padá a je sám neschopen se již postavit na lyže a v závodu pokračovat. Mezitím tři účastníci závodu, kteří již dříve vzdali, vyrazili Hanče hledat. Nalezl ho ležícího a takřka bezvládného Emerich Rath. Pokoušel se mu pomoci, kus ho i nesl na zádech, ale bylo to nad jeho síly. Položil ho tedy do závětří a spěchal na Labskou boudu pro pomoc. Odtud vyrazila skupinka se saněmi Hančovi ku pomoci. Nalezli ho však již bez známek života. Dopravili ho na Labskou boudu, kde se pokoušel pomoci i lékař závodu, avšak marně. Bohumila Hanče se zachránit nepodařilo. Mezitím přichází zpráva na Mísečky, že nahoře na Krkonoši leží Hanč. Vypraví se tedy urychleně záchranná skupina z Míseček na pomoc. Nachází u lyží ležícího schouleného člověka bez známek života. Dopravují ho na Mísečky v domnění, že přivezli krkonošského hrdinu lyžařských závodů, Bohumila Hanče. Až později se ukázalo, že se jednalo o jeho přítele a kamaráda, Václava Vrbatu. Během jednoho závodu přišli o život dva výteční, teprve šestadvacetiletí sportovci. Obyvatelé Krkonoš i milovníci lyžaření oplakávali své hrdiny. Lyžařské kluby uspořádaly sbírky na podporu rodin obou sportovců.  Smutná událost, ztráta mladých životů, nabízí i po mnoha letech otázky. Je nám však příkladem i poučením. Václav Vrbata obětoval část své výstroje blízkému příteli, přestože jistě věděl, že tím může sám sebe vystavit nebezpečí. Čin Václava Vrbaty se stal myšlenkovým vzorem Horské služby. Snaha pomoci člověku, který se dostal do ohrožení zdraví či života. V místě, kde Hanč zemřel, je postavena po první světové válce, v roce 1922, malá kamenná mohyla.

Velká mohyla Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, nedaleko místa, kde Rath Hanče nalezl a kde Vrbata zmrzl, je připravena k odhalení ráno 4. října 1925. Věnčí ji kleč a květiny. V meziválečném období dochází v českých zemích k velkému rozvoji spolkového života. Největší ze spolků, které propagovaly turismus a pobyt v přírodě byly jistě Klub československých turistů, Sokol, Svaz lyžařů RČS. Zmíněné spolky měly i regionální pobočky, které nesly název župy a pomáhaly spolkovou činnost organizovat. Takovým spolkem byl Český krkonošský spolek Ski v Jilemnici, který patřil do Krkonošské župy lyžařské. I německé spolky jako například Riesengebirgsvereine se sídlem ve Vrchlabí nebo Hauptverband der deutschen Wintersportsvereine se sídlem v Liberci podporovaly a organizovaly v rámci spolkového života turismus a sporty provozované v přírodě. S přílivem turistů vzniká i potřeba postarat se o ty, kteří se dostanou do nesnází. Prvními organizátory jsou dobrovolní hasiči. Jejich základnu tvoří domorodé obyvatelstvo. Jsou znalí prostředí a nezřídka, a stále častěji, se vydávají turistům na pomoc.

Zapojení místního četnictva, které mělo telefonní spojení a mohlo se aktivně podílet na pátracích akcích, přispělo ke zlepšení organizace a návaznosti na další složky, kupříkladu lékařské pomoci apod. Počty záchranných akcí se rok od roku zvyšovaly a koncem třicátých let už se vyšplhaly na desítky. Během zimy 1934-35 bylo na horách hodně sněhu a povětrnostní podmínky lyžaření nepřály. Zvlášť o prvním únorovém víkendu, kdy na Krkonoších zemřelo šest lidí a další nevyčtený počet turistů těsně unikl smrti.

Takto popisuje situaci zimních Krkonoš na počátku února příloha č. 4., Národních listů dne 11. února 1935. Přistupuje v březnu 1935 JUDr. Vladimír Záboj Vaina, vrchní rada politické správy okresu Vrchlabí k oslovení jednotlivých organizací, které se v současné době nějakým způsobem podílí na pomoci v horském terénu a žádá je o návrh, jak by mohla jednotná organizace fungovat. Koncem zimního období se sešly čtyři návrhy, dochovaly se však pouze dva návrhy Jindřicha Ambrože, jednatele Klubu čsl. turistů, župy Krkonošské v Jilemnici a Hauptverband deutscher Gebirgsvereine u. Wintersportvereine. Porada k organizaci záchranné služby v Krkonoších je svolána na 12. května 1935 do Špindlerova Mlýna do hotelu Central. Tímto aktem dochází k velkému kroku, ke zlepšení bezpečnosti turistů na Krkonoších.

Po založení je ustanoveno šesti hlavních a pětatřiceti pomocných stanic Horské služby. Na každé stanici byl stanoven vedoucí, který zodpovídal za materiál stanice, což byl povětšinou základní zdravotní materiál, nosítka, deky, saně, konopná lana, náhradní oblečení. Do listopadu 1935 se podařilo prostřednictvím Ředitelství pošt a telegrafů Pardubice zavést telefonní spojení mezi všechny hlavní stanice a většinu pomocných stanic Horské služby.  Po odtrhnutí Sudet od republiky v roce 1938 část českých obyvatel přesídluje z pohraničí do vnitrozemí. Tím fakticky přestává pracovat na dobu do konce Druhé světové války česká Horská služba. Činnost přebírá německá Bergdienst. Členové české Horské služby německé národnosti pracují dál v záchraně v horách, pro Bergdienst. 

V době Druhé světové války mohyly na Zlatém návrší odolávaly počasí i válce až do doby, než bylo na Jestřebích boudách zřízeno výcvikové středisko pro vojsko určené pro polární oblasti. Hitlerovská mládež, která tu měla cvičení, pomocí výbušnin zničila malou mohylu a větší poničila.     

Po válce jsou kamenné mohyly postupně opraveny. Na opravách se podíleli také členové nově založené Horské záchranné služby. V roce 1952 okrsek Rokytnice nad Jizerou staví novou mohylu v místě, kde stála malá mohyla. Jak dokazují obrázky z kroniky okrsku Horské služby. Nové desky z kovu vyrobil učitel Josef Langer se žáky stavební průmyslové školy Antonína Zápotockého v Hradci králové.

Horská záchranná služba a později Horská služba, Český krkonošský spolek SKI Jilemnice, Svaz lyžařů ČR se každoročně schází na Zlatém návrší. Důvodem je pietní vzpomínka na rychlostní závod na padesát kilometrů ze dne 24. března 1913. Uctění památky Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, jejich laskavost a ochota pomoct až za hranice vlastní existence je natolik silná, že budí respekt a oslovuje každou další generaci."