Sumpersko.net

Druhý ročník literárního festivalu Kniha v lázni, u jehož zrodu stály spisovatelka Markéta Pilátová a ředitelka šumperské knihovny Kamila Šeligová, se opravdu vydařil. Nadšená z něj byla i Kateřina Tučková, jež přijela se svým románem Bílá Voda. V Šumperku se do něj začetla ve dvorku knihovny třetí červencovou sobotu.

Na minifestival Kniha v lázni jste přivezla svůj poslední román, který je inspirován skutečnými událostmi a jehož děj se odehrává v internačním klášteře v Bílé Vodě na Jesenicku, kterým prošly stovky řeholnic perzekuovaných komunistickým režimem. Do Bílé Vody jste při psaní jezdila poměrně často a knihu jste zde i pokřtila. Jak ji místní přijali? 

Ano, do Bílé Vody jsem během let, kdy jsem na knize pracovala, jezdila opakovaně – načerpat atmosféru místa, navštívit hřbitov, kde je pohřbeno na sedm set padesát řeholnic, které v Bílé Vodě našly během internace místo svého posledního odpočinku, ale především do muzea internace pro různé materiály. Tam také proběhlo první čtení z rozpracovaného románu, a to dlouho předtím, než byla kniha hotová, takže poté, co vyšla, už to pro místní nebylo žádné překvapení. Loni tam rovněž proběhl křest knihy, a řekla bych, že to bylo pro všechny strany příjemné setkání. Ráda se do Bílé Vody vracím a myslím, že místní si na nárůst zájmu turistů, kteří tam míří hlavně za návštěvou muzea a hřbitova, nestěžují. Alespoň ke mně se nic takového nedoneslo.

Jak dnes na tento kraj vzpomínáte? Z vašich rozhovorů mám pocit, že jste si k němu vytvořila určitý zvláštní vztah. Je možné, že se na Jesenicko či sousední Šumpersko v nějaké další knize vrátíte?

Vracím se opakovaně, protože mimo to, že je to tu krásný a na příběhy bohatý kraj, jsem si tady za minulá léta udělala také řadu přátel. Tak třeba se to nějak projeví i v dalším psaní, to nemůžu vyloučit.

U zrodu festivalu Kniha v lázni stály spisovatelka Markéta Pilátová a ředitelka šumperské knihovny Kamila Šeligová. Jak moc jsou podle Vás podobné literární akce v regionech důležité?

Mimořádně. Myslím, že na podobných kulturních akcích se lidé dozvídají něco o kultuře, literatuře nebo obecně o světě, že se na nich vzájemně poznávají a sbližují, že si tím budují významnou lokální hodnotu, která je atraktivní pro široké okolí. Ostatně na čtení, které jsem v rámci festivalu měla, přijeli lidé z Brna, z Olomouce nebo z Jeseníku, pořad Jana Nováka zase navštívila skupinu krajanů, kteří přijeli až z Chicaga… Zkrátka takový festival dovede neopakovatelně oživit místo a umožnit lidem podobného ražení něco spolu prožít. Takže organizátorkám držím pěsti, aby se jim festival dařilo pořádat i v příštích letech a aby přinášel radost jim i návštěvníkům. 

Bílá Voda se stala nejprodávanější knihou loňského roku. Je to pro Vás nějakým způsobem zavazující pro další tvorbu? 

Prodejnost pro mě zavazující určitě není. Důležitější je pro mě pocit, že jsem výsledku dala všechno, co jsem mohla, a že si za románem mohu stát jak v oblasti rešerší předcházejících samotnému psaní, tak po textové stránce. Zavazující je pro mě tedy kvalita výsledného textu. A když pak lidé knihu také čtou a nezůstanou k ní – v pozitivním, ale i v negativním slova smyslu – lhostejní, je to obrovská radost, ale v podstatě už je to spíš bonus k tomu, co mě naplňuje a co bych stejně dělala, i kdyby se moje knihy neprodávaly. 

Prozradíte, na čem v současnosti pracujete?

To raději ne, nezlobte se. Ještě je to stále v příliš křehké fázi, než abych o tom mohla mluvit.

Děkuji za rozhovor.