Sumpersko.net

Prošla jsem v životě spoustou nádraží. Někde jsem čekala na vlak dlouho, někde krátký čas, někde jsem čekala na někoho a na jiném jsem se s někým loučila… Šumperské nádraží je prý jedno z nejkrásnějších v zemi. Už několikrát se objevilo mezi favority celostátní soutěže. Dá se k němu i dobře trefit. Když jedete pořád rovně Šumperkem od Olomouce, nemůžete ho minout. Je to taková ta typická historická budova, která si zachovala původní ráz.

Parkuji na místě pro taxíky. Jsme přece domluveni, že jenom vynosíme bannery, kasičku pro stacionář, tašky a foťák a jedeme přeparkovat. Ještě jsme ale nevynosili všechno a už nám tam stojí rozčilení policisté. Mohlo uplynout sotva pět minut. Vysvětlují mně i Janě, která takhle zastavila přede mnou, že tam opravdu nemáme co dělat. Omlouváme se a hned přeparkujeme. Naštěstí obě opouštíme místo bez pokuty. Taxikáři se na nás trochu šklebí. To oni byli tak rychlí…

Nenecháme si ale pokazit náladu. Hezky se přivítáme a jdeme rovnou vybalovat. Parta studentů už je v plné pohotovosti připravena a hned se ujímají rozbalovaní roll-upů k výstavě Má vlast – cestami proměn. Má upozornit na krásné proměny zchátralých míst, které se podařilo za poslední rok v naší zemi uskutečnit. Lidi jsou tu veselí a tahle práce je očividně baví. Ve vzduchu je cítit léto. Je před bouřkou nebo už po ní?

Dokonce se zapojí i pán v reflexní vestě Security , který očkem pomrkává po krásné studentce v dlouhých květovaných šatech a riflové bundičce. Taky paní od pokladen nám fandí. „Posuňte mi to sem. Ať na to líp vidím,“ volá na nás z okýnka a diriguje rukou. Dnes tady zažívá netradiční šichtu. Výstava je za chvíli připravená. Jana ještě zhodnotí, že jedno místo je příliš přehuštěné a tak se roll-upy stěhují na druhý konec haly… „Jo, takhle je to lepší,“ usmívá se a všem nám říká „ňufíci“.

Co se to v té hlavě sopranistky Jany Šelle urodilo za plán?, ptám se v duchu a sleduji to mravenčení v malých prostorách. Vyniká tu její srdečnost a laskavost, která rázem všechny odzbrojí. Každý hledí, co se bude dít. Nikdo už se nebojí, že by se někdo zlobil, protože tu za chvíli začne koncert.

Koncert na nádraží. Není to poprvé. Ten první byl v Přerově. A tady v Šumperku asi tak za hodinu startuje druhý. Čeká nás ještě štace do Olomouce, Zábřeha a Prostějova. Jsme trochu jako cirkus. „Hudba má tu moc vnést do veřejného prostoru trochu víc laskavosti. Chtěla bych, abychom se na sebe nemračili, aby se na sebe usmívali i lidé, kteří se neznají a jen náhodně se potkají na cestách,“ řekla Jana.

Teď přijeli hudebníci. Studenti olomoucké konzervatoře. Žesťový sextet a trombónový kvartet… Hned začnou zkoušet, jejich pan profesor dává poslední instrukce. „Ty tam netlač a v tempu…,“ tváří se přísně. Na koncertě pak přehrají skladby všech možných slohových období, ale největší aplaus sklidí za All you need is love od Beatles a známý motiv z Růžového pantera od Henriho Manciniho.

Jana přišla před nějakým časem o řidičák. A paradoxně právě díky tomu se tahle bláznivá a geniální myšlenka zároveň zrodila. Začala totiž jezdit vlakem. „A najednou mi to došlo – ty dráhy se tak změnily! Dám si tam dobrou kávu, jsou na mě příjemní… Po dvaceti letech jsem zjistila, že je to vlastně prima. Vlaky mě vozí bezpečně, včas a docela čistě, nemusím se stresovat za volantem. Některé nádražní budovy jsou navíc opravdu krásné, hlavně ty z období secese a rakousko-uherské solidnosti. Tak jsem si řekla, že pomůžu muzikou ozvláštnit jejich foyer a probudit tak zašlou slávu těchto budov,“ vysvětluje svůj záměr.

Okny začíná pronikat sluneční záře. Přiblížila se šestá hodina. Muzikanti jsou nastoupení v plné parádě. Reflektory svítí, zvukaři připraveni a je tu první úvodní skladba. Nádražní hala je plná. Je tu hodně starých, zralých, mladých i malých, dokonce i pár zvířat.

Pes a tři myši, které ze své kabelky vytahuje asi osmiletá holčička. „Někdy mi utečou,“ varuje lidi kolem sebe. Paní s pejskem přišla vyhlížet svého manžela. Namísto cesty domů ale oba usednou na lavičku a hodinu se zdrží. Pejsek ani nedutá. „Je to už starý třináctiletý staroušek,“ vysvětluje panička. U vstupních dveří se posadily tři postarší dámy. Tři kamarádky ze Šumperka. „Přišly jsme na koncert. Tohle si přece nemůžeme nechat ujít. Vždyť jsme celý život pracovaly na nádraží a teď se jich tolik zrušilo. I to v Rudě, kde jsme se seznámily…,“ vzpomínají s dojetím.

Jany je plná hala. Už to není nádraží. Je to koncertní sál. Neposlouchám ani tak, co říká, jako vnímám její pozitivní energii a uvolněnost. Je přesně taková, jaká tu chtěla být. Pobíhá po celém prostoru s mikrofonem a mezi uváděním jednotlivých skladeb pořád něco brebentí o sponzorech a mediální podpoře, děkuje lidem, kteří pomohli, obdarovává je květinami a všichni se usmívají a pak se smějí nahlas. Baví je to. Nikdo neodchází.

Pak Jana k překvapení všech zazpívá mimo mikrofon nějakou árii a k bouřlivému potlesku se přidá provolávání bravo jako v divadle. A do toho všeho zní hlášení o zpoždění, výlukách, odjezdech a příjezdech. Nikomu to nevadí. Dnes tady nikdo o důležité informace nestojí.

Je večer, nebe se rozjasnilo a mě cosi nutí podívat se nahoru. Na nádraží na to většinou není čas. Nádražím proběhnete. Díváte se na ceduli s odjezdy a příjezdy vlaků. Chvíli postojíte u pokladny. A teď? Ohromí vás strop poskládaný z pravidelných zdobených obdélníků, okny vrhá slunce stíny rámů na protější zeď a do toho zní hudba v živém provedení… Tohle je teda úlet. Při loučení nám spousta lidí hází drobné do kasičky pro stacionář, někdo dá i dvoustovku a odnáší si za to textilní květinové brože.

Ten podsaditý bezdomovec, před kterým nás jedna paní na začátku varovala, už taky tak divně nekouká. Užili jsme si to a už se těšíme do Olomouce. Tam bude Jana zpívat operní árie. Jako jsem na nádraží strávila za svůj život hodiny, už teď vím, že na tuhle hodinu nikdy nezapomenu. Stejně jako na tu v Šumperku.