Sumpersko.net

Handrlata české politiky, dodáme. Český jazyk  má úžasnou schopnost, umí vytvářet slova, mazlivá a směšná zároveň, navíc přenosná na jiné pojmy a mnohdy odvozená ze světových jazyků – ovšem s nezaměnitelným českým puncem. Vzpomeňme jen Škvoreckého „harašení“ od anglického harassement nebo slovo „mindrák“, kterým do češtiny přeložila Milena Jesenská německé a pro Čechy téměř nevyslovitelné slovo Minderwertigkeitskomplex, které díky Jesenské už není třeba jinak překládat.

Když jsem přemýšlel co ještě napsat o české politice v kontextu s procesem s Vítem Bártou a  současnou „antikorupční vládou“, sáhl jsem mimovolně po oblíbené knize italského slavisty Angela Maria Ripellina „Magická Praha“ a po jejím otevření jsem zjistil, že o současné politice koaliční vlády, je už vše napsáno. A dokonce perem slavného francouzského básníka Guillaume Appolinaira, kterého Ripellino ve své knize cituje. V knize „Pražský chodec vypráví  jasnovidný Appolinaire: „Nous traversames le quartier juif aux étalages de vieux habits, de ferrailles et d´autres choses sans nom“ (prošli jsme židovskou čtvrtí, kde ve výkladech bylo plno obnošených šatů, starého železa a všemožných, těžko pojmenovatelných věcí.“)

Dosaďme za slovo „židovskou“ – českou politickou čtvrtí a máme charakteristiku české politiky jako vystřiženou. Handrlata, kdysi rázovité postavičky židovské čtvrti, překupníci se vším možným, které charakterizoval originální jazyk: „Nyx cu handln, nyx cu čachrn ?“, byli věrným předobrazem handlujících českých poslanců, kmotrů a politiků nahoře, i v regionech. Nakupovali všechno a všechno prodávali. Podomní obchodníci, vetešníci. Stejní jsou naši političtí vetešníci  obchodující s nadějí, které však pro její prošlou záruční lhůtu, již nikdo nevěří. A přece se handrlata od našich politiků lišili. Měli svou čest  a co řekli, třeba po dlouhém smlouvání, tak to již platilo. Jejich zboží se obsahu české politiky podobalo, oni sami by nad  dnešní české politiky vynikali.

Takový Gross, Zeman, Topolánek by handrlaty být nemohli. Handrlata  totiž  nebyli psychopaty. Psychopatií v politice se u nás zabývá  MUDr. Jan Hnízdil. Podle něj  …„každý člověk rozumí tomu, že politik může mít porouchaný kyčel, trpět nějakou tělesnou chorobou. Vůbec se ale neuvažuje o tom, že může mít také porouchanou osobnost nebo charakter. Zajímavou studii o tom zveřejnili psychiatr Robert Hare a psycholog Paul Babiak. Zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích“.

Myslím ale, že do tohoto hodnocení je nutno vložit malou korekci. V českých poměrech do jednání, či spíše hodnocení politiků vstupuje i specifický český humor. Vzpomeňme, jaký strach vzbuzoval Jiří Paroubek svými nezřízenými mocenskými ambicemi. Příští prezident nebo aspoň premiér ! Nakonec si vykoledoval vajíčka, založil obskurní politickou stranu a vydal monumentální obrazovou knihu o sobě, jako o světovém státníkovi, kterou překonal všechny oslavné knihy o T.G.M. a Edvardu Benešovi. Sranda s Jyrkou vyvrcholila jeho milionovými honoráři za knihy, které se neprodaly. Další  expolitici jakoby vypadli z Českého nebe cimrmanologů Svěráka  a Smoljaka – , Rath, Škromach,  Sobotka  a z druhé strany Dobeš a další. Strach mohou nahnat jen oněmi nenaplněnými ambicemi  po svém odchodu z vysoké politiky a po marných pokusech se do ní zpět dostat, jsou už jen směšní. Zejména, když začnou vydávat knihy typu „Jak jsem to viděl“, „Moje chyby v politice“,“Proč jdu zase do toho“, „Můj život v politice“ nebo ještě lépe, „Plnou parou v politice“. Vzpomeňme plánované tituly knih kadeta Bieglera z Osudů dobrého vojáka Švejka: Dny bojů  a  dny vítězství,Kronika mého válečného tažení,Důstojník vypravuje…,Se syny Rakousko-Uherska kupředu, Naši důstojníci a naši vojáci, Hrdinové našeho maršbatalionu  a  další.

Diagnózu kadeta Bieglera a leckterých českých politiků je možno nalézt v knize  „Nemocní u moci“ britského psychiatra a současně i bývalého ministra zahraničí v letech 1976-1979, Dawida Owena. Píše také o diagnoze „syndrom hybris“, kterou po několika letech v politice onemocněla  řada světových politiků a dokonce i státníků. Je to vysoce nakažlivá nemoc, kterou můžeme česky nazvat „nákazou zpupnosti“, která se vyznačuje třemi znaky:

a) přehnaným sebevědomím, hyperaktivitou a nevšímavostí k detailům.

b) „hybrisem“, což je takové sebevědomí, které si výlučně pro sebe vyhrazuje rozhodovací pravomoci, které pohrdá zkušenostmi a vědomostmi a moudrostí jiných, především, jsou-li tato pozitiva v rozporu s názory  vůdce, který adoroval sám sebe.

c) hyperenergií, která  vede politické pacienty  k nové aktivitě a novým činům na základě  jejich volné  interpretace a  celkového obrazu světa kolem nich, nikoliv po podrobném zkoumání všech relevantních informací.

A konečně můžeme diagnózu  našich  politiků doplnit o jev zvaný „kognitivní disonance“, což je psychopatologická porucha, která „nemocnému“ dovoluje věřit tomu, že  realita kolem něj je a bude taková, jakou si představuje.

Na štěstí v českých zemích končí i hrozivá politika srandou a z politiků se stávají šašci. Mnozí z nich ještě za své aktivní kariéry. To je ale také jedno z mála  pozitiv celého polistopadového vývoje – demokracie zůstala i po pokusech o její omezení, vzpomeňme opoziční smlouvy  a některých návrhů adresovaných  ústavnímu soudu. Zůstala i po všech těch excesech - křišťálově jasných případech,Bambergu, Pepovi z Hong-kongu a dnes, třeba jen  po odklonech na Gripeny, Pandury, Casy, a i výletech na Panenské a jiné ostrovy v Karibiku, i když notně pošramocená. I když pachatelé nebudou potrestaní a viníkům miliardy zůstanou, bude alespoň česká sranda bohatší  a košatější bude i český jazyk. Bude to sice jen náplast za neexistenci právního státu, ale nemůžeme mít všechno. Stačí, když budeme mít srandu.