Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Pondělí 17. května 2021 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Pevnost poznání ve znamení ochrany přírody

17.05.2021 - Pevnost poznání ve znamení ochrany přírody - Květnová...

Počasí

17.05.2021 - Pondělí

Teplota: 13 / 10 - obcasny-Déšť

18.05.2021 - Úterý

Teplota: 16 / 9 - Oblačno

Zde je místo pro Vaši reklamu

Historie nás naučila, že spravedlnost by měla být nejvyšší hodnotou justice

03. února 2015 - 22:27

Zpět na seznam článků

Opakuje se schizofrenie v české justici?

Historie nás naučila, že spravedlnost by měla být nejvyšší hodnotou justice

JUDr. Milan Hulík zdroj foto: archiv

Zzačínáme citátem Ondřeje Neffa ze dne 22.3. 2006 „Pokud se bavím  nebo mejlíkuji  s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo  probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost.“  Co je ale spravedlnost ?

Spravedlnost by měla být  nejvyšší hodnotou  justice. Ve starém Řecku ji symbolizovala bohyně Diké, druhou bohyni  Themis měli Řekové pro zákonný pořádek. Římané obě bohyně sloučili a stala se z nich bohyně Justitia. V  jedné  ruce  měla meč, v druhé váhy a  aby  měřila  všem stejně, měla zavázané oči.

O vztahu spravedlnosti a práva bylo napsáno mnoho knih. Zabývá se jím teorie práva, filosofie práva, etika  práva,  i  sociologie práva. Samozřejmě i historie práva. Pro složení doktorandských  zkoušek  (Ph.D.) na právnické fakultě Univerzity Karlovy, musí doktorand udělat státní zkoušky ze všech těchto oborů. Základem je však pojem spravedlnosti jako kategorie etické. Etika (z řeckého ethos – mrav), nebo též teorie morálky, je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla.

Profese soudce, postavení soudce a jeho osobnost byly vždy na vrcholu hodnocení lidské činnosti. Tak jako k lékaři, se lidé v těžkých chvílích nebo jen ve chvílích  nutné potřeby, obraceli k justici a soudcům pro pomoc. Vždyť se jim mělo z jejich  rukou  dostat  pomoci a  spravedlnosti.

A přes všechny shora vykonané  zkoušky, k  jejichž složení jsem musel přečíst desítky knih a přes dlouholetou  advokátní  praxi,  nemám  o „spravedlnosti“ jasno. Zejména o spravedlnosti v České republice. A  o  tomto  nejasnu, je tento příběh. Nikoli  o  souzených, ale o  soudcích.                                       

Jmenování JUDr. Pavla Šámala do funkce předsedy Nejvyššího soudu  ČR  znovu naléhavě připomíná opakující se dichotomii v české justici. Možná, že by někdo napsal místo dichotomie slovo „schizofrenie“.  Já ale nechci soudit, jen pochopit. Chci pochopit něco, co je pro jiné nepochopitelné.

 Když  se  Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pokoušel počátkem 90 let očistit českou justici – zbavit ji nehodných soudců, za které považoval ty, kteří v období normalizace  odsoudili  spoluobčany  obviněné z politických deliktů a odpůrce režimu k nepodmíněným trestům odnětí svobody, diskutovala se rovněž otázka, zda  by  bylo možné ji také dekomunizovat.   Převrat byl ale sametový, nebyl přehled o členech strany v justici, navíc  v  justici zavládla nebývalá solidarita – byla až komická – předsedové soudů  psali  VONSu  a České národní radě  dopisy bránící své kolegy. Bylo to typicky české: „Hele napiš mi to nějak pozitivně , ať mě Ti  z VONSu nevyhodí „.  A tak se vyráběli švejkovské posudky. Např.  soudce, který odsoudil nevinné obžalované do vězení, měl v posudku uvedeno, že je nenahraditelný , neboť obětavě vyřizuje agendu rehabilitací a restitucí. Dokonce i  o  víkendech !        

Nedekomunizace byla chyba;  ovšem  s  ohledem na  další  sametový vývoj, nehrála roli.  Jak se totiž  ukázalo, ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák, a tehdejší  předseda Nejvyššího  soudu  JUDr. Otakar Motejl  zabránili  i odchodu těch nejhorších, kteří na objednávku KSČ  odsuzovali odpůrce režimu k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Rozhodně to  neudělal  pod  vlivem  své strany ODS, ale z vlastní vůle, protože předsedu strany Václava Klause již tehdy justice vůbec nezajímala. Pod jakým vlivem a proč to udělal, nevím. I když za dnešní  stav  justice  neodpovídají  jenom  exkomunističtí soudci a poslušní odsuzovatelé nevinných, stali se přesto tito soudci  jedním  ze symbolů neustále diskutované kontinuity socialistické justice. V zájmu objektivity je nutno říci, že se našla i jedna soudkyně, členka strany, která byla natolik statečná, že v září 1989 dokázala i přes hrubý nátlak StB zprostit obžaloby člověka obviněného z rozšiřování Několika vět. To byla ovšem ona příslovečná výjimka potvrzující pravidlo.  Namísto dalších subjektivních soudů o  vlivu  členství v KSČ na míru nestrannosti a objektivity soudce, a jeho svědomí, ocituji raději z článků nálezu Ústavního soudu č. 517/2010 Sb.

28. Členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může též souviset se způsobem soudcovského rozhodování i v následujícím smyslu.

29. Jak již konstatoval ve své judikatuře kupříkladu Evropský soud pro lidská práva, členství v komunistické straně vyjadřovalo v mnohých společenských sférách ztotožnění se (sounáležitost)  s režimem, individuální angažovanost pro režim, tedy v podstatě aktivní prosazování komunistického režimu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999, č. stížnosti 25390/94, dostupný např. v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/1999, str. 121 a násl.). Vstup do komunistické strany - obzvláště např. u právníků - býval (mnohdy) zárukou přímého provádění její politické vůle. A dodejme, že toto  provádění  vůle bylo  odměňováno  kariérním  postupem.

30. Zdaleka ne však ve všech případech šlo o aktivní prosazování komunistického režimu ze strany členů KSČ. Přesto v případě členství v KSČ nelze přehlédnout - jak uvedl případně ÚS ve svém historicky prvním nálezu [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993] -  tito jednotlivci nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony. Tedy, členy organizace s vedoucí rolí  "v takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem - přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93; k tomu dále srov. např. četnou judikaturu poukazující na notorickou skutečnost, že komunistický režim soustavně flagrantně porušoval práva jak "běžná", tak i základní lidská práva a svobody (i vlastní právní předpisy), a dodržoval je v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo.

Tato presumpce přitom platí tím spíše - z povahy jejich oboru - ve vztahu k právníkům. Přitom v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie; to již proto, že právě oni by měli být jako jedni z nejkvalifikovanějších schopni odhalit zneužívání formálně utvořeného práva k zakrytí skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod..

V takových případech lze proto hovořit o pasivním prosazování komunistického režimu (ať již pramenilo z jakéhokoli motivu). Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo. To platilo i proto, že dle veřejně dostupných zdrojů činil kupříkladu k 1. lednu 1989 počet členů a kandidátů strany  1 701 085 . 

Tak tedy členství ve straně, dokonce i jen  pasivní , tím  více potom  aktivní  (karierní)   považuje  Evropský soud pro lidská práva, i Ústavní soud ČR za  morálně  diskvalifikující. Na logickou   souvisící  otázku týkající se předsedy tohoto soudu, neodpovídám – jen konstatuji, že byl disidentem.

Vzdor tomuto hodnocení se již po několik let vedou justiční šachy o jmenování některých soudců do nejvyšších justičních funkcí  (Sváček, Bureš) mezi prezidentem a senátem, ve kterých  král  soupeří s věžemi a střelci  senátu , které končí většinou remizou, protože se nakonec vždycky nějaké místo  aspoň  nějakého zástupce „Nejvyššího“ najde. Funkce jsou časově omezeny, časově neomezená  je  však další část shora uvedených rozhodnutí. Nakolik jsou takoví  soudci  zárukou nestrannosti  a spravedlnosti, lze posoudit z další pasáže uvedeného nálezu:

„Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze odhlédnout ani od jevové stránky věci; za validní kritérium je považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti soudce, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod dán je  je-li určitá situace - zde neexistence nezávislosti či nestrannosti - lidmi definována jako reálná, pak je reálná i ve svých důsledcích; chybí obecná důvěra, že rozhodnutí je spravedlivým rozhodnutím nezávislého a nestranného tribunálu. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.“

Zasadíme-li shora uvedené justiční šachy do kontextu společenské a politické situace, ve které již nezápasí jen levice s pravicí, ale ve které se dnes již vede spor  o  naši novou zahraniční orientaci, nabývá shora uvedené odůvodnění citovaného nálezu mnohem větší význam, než který hrálo „jen“ před několika lety ve sporu o vyrovnání s minulostí. Nemohu nevzpomenout své poslední setkání s Václavem Havlem, kdy jsem mu připomínal naši diskusi z roku 1993 právě o vyrovnání se s minulostí a kdy mi Václav Havel řekl: „Copak  s  minulostí, horší bude, jak se vyrovnáme s budoucností“. Skoro by  se chtělo říci: „Budoucnosti, Tvé jméno je justice…“                                                       

Nevyrovnali jsme se s oběma. Ale tento článek nemá být analýzou nebo kritikou justice, jen o morálním profilu justice.

Při jmenování JUDr. Šámala mnozí oceňovali, že tento zkušený soudce s akademickou průpravou je také autorem nebo spoluautorem řady zákonů, zejména nového trestního zákoníku. Taková kvalifikace je ideální pro psaní o právu, ideální pro výuku na právnické fakultě – ale je porušením onoho základního principu moderní demokracie, který  se  nazývá „dělbou moci“. Pochází ze slavné knihy „Duch zákonů“  Charlese Louise Montesquiea. Soudce nesmí psát zákony, podle kterých soudí.

Soudce by ale měl být i člověk s neposkvrněnou pověstí. JUDr.Šámal  ji  jistě  má. Jenže i jeho potkalo prokletí nejen české justice, ale i mnoha politiků. Stín neprokázané korupce.

V ČR se nezapomíná na aféru katarského prince Hámida bin Abdal Sáního, který byl v roce 2005 Obvodním soudem pro Prahu 2 nepravomocně odsouzen pro zneužívání nezletilých dívek. Ten byl ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Němcem  předán  bez souhlasu procesního soudu k dalšímu trestnímu stíhání do Kataru, ačkoliv podle § 447 českého trestního řádu o předání do ciziny žádá stát, který řízení vede, nikoliv stát do kterého se obviněný předává.

To vylučovalo i vytvoření záruky vzájemnosti mezi Katarem a ČR, kterým zdůvodňoval svoje rozhodnutí ministr Němec.  Ministerstvo zahraničí potvrdilo, že za vydáním nestály žádné diplomatické důvody. Proti vydání byla jak procesní soudkyně , tak Nejvyšší státní zástupkyně a nesouhlasili s ním i odborníci z ministerstva spravedlnosti. JUDr. Pavel Šámal jako soudce  Nejvyššího  soudu  však rozhodl, že ministr spravedlnosti byl ke svému kroku oprávněn. Krátce na to se ministr spravedlnosti v Dubaji oženil.

Zda-li  za vydání prince dostal nějaké „věno“, se policii nepodařilo zjistit. Kauza skončila jako mnoho jiných v ČR; je na to i známá hláška z knihy Černí baroni: Čo bolo, to bolo, terazky …“ Začali jsme etikou a spravedlností, končíme majorem Terazky. ˇAle nebudu ironizovat, jde mi o víc.

Hledám odpověď – jak je to se vztahem-  morální diskvalifikace a vysoké odbornosti získané díky členství KSČ. Nejde jen o soudce Šámala, jde i jiné a opravdové  odborníky , universitní profesory  se znalostí jazyků získanou studiem v cizině, experty na trestní či jiné právo, jejichž kariéra začínající na universitách za totalitního režimu založená na členství v KSČ a procházející vysokými posty v justici včetně ústavního soudu, diplomatickými  pověřeními (Rada Evropy) končí u nejvyšších  evropských soudních instancí, u Stálého rozhodčího soudu v Haagu  či  Soudního dvora Evropské unie v Lucembursku (JUDR. Malenovský) nebo u Mezinárodního trestního soudu v Haagu  (JUDr. Freml). Někteří  byli  i soudci Ústavního soudu ČR, který vydal shora citovaný nález.

Jak vlastně končí film  Černí baroni ? „…A povědztě mi, Kefalín, čo vy si představujete pod takým  slovom absurdný?“ Skoro by se chtělo odpovědět za něj:  „Českou justici“.

Autor: Milan Hulík

Fotogalerie

JUDr. Milan Hulík                                   zdroj foto: archiv

Další články z rubriky

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.