Sumpersko.net

Výstava kreseb a fotogramů známého sobotínského malíře a dlouholetého dramaturga Galerie Jiřího Jílka Miroslava Kovala mohou návštěvníci shlédnout od 2. července do 3. srpna. Galerie je přístupná denně, stačí jen zazvonit na recepci Penzionu G, který nad galerií nabízí tříhvězdičkové ubytování. Výstava bude zahájena vernisáží ve středu 2. července v 18.00 hodin. 

„U zrodu mých raných kreseb nebylo dnešní záplavy informací, příroda byla mi zdrojem i mistrem a zůstává čímsi posvátným dodnes. Obklopuji se přírodninami, ale volně plynoucí vodu, i v proměnách sněhu a ledu, symfonii větrem zvlněné trávy, její stvoly vzpřímené k nebi a jindy nepohodou těsně přibité k zemi nosil jsem si domů jen ve fotografiích. Teprve po letech a nezávisle na sobě mě Jiří Valoch s Jindřichem Štreitem přemluvili, abych snímky spolu s kresbami vystavoval a potvrdil jejich stejné směřování. V obojím nejde mi ani tak o umění, ale spíš o živý dotyk s přírodou. A v duchu Boštíkova výroku, že není tma a světlo, ale jen více nebo méně světla, nevidím žádný zásadní rozdíl mezi prostým záznamem viděného motivu a jeho pozvolným zráním v průběhu let kresebné výpovědi. Jedno plynule přechází ve druhé a liší se jen mírou zobecnění. S fotografií jsem skončil s vymizením zkušebního foto papíru, který nabízel bohatou škálu polotónů blízkých tužkové kresbě a byl pro ni rozhodující. Průsvity v rozsahu doby osvitu od několika vteřin po dlouhých třicet minut a světelně obrácené do negativní polohy mi ji nahradily. Vnímám je jako samo kresby přírody. Výchozí předlohy zanikají, fotozáznam je uchovává a je i matricí pro jejich konečnou podobu. Výstava loni uspořádaná zásluhou Davida Bartoně volným sdružením osmi měst České inspirace byla shrnutím už uzavřené, třiatřicetileté řady. Deváté zastavení v Jílkově galerii je splněným slibem některým zdejším návštěvníkům. Zbyla tušová kresba (i malba jí dávno ustoupila) a proto ji vedle foto průsvitů připomínám výběrem z posledních let. Cílem je ryzí příroda; bezejmenná a v nerozlišení velkého s malým noří se sama z prázdného papíru. Tuš zhutněná vysycháním svádí k navrstvení. Nanáším ji stvolem česneku a nechám zrát. V přítomné době kresby houstnou a hnětením blíží se malbě. Vracím se znovu k podobnému rozčlenění, a přece je každý krok jiný. A ani na rozměru nezáleží, i malý formát stačí. Kreslím dál a neptám se proč; samotný proces je odpovědí.“ Miroslav Koval