Sumpersko.net

Přiznávám, že příběhy české justice, které píši, jsou smutné; sám bych si někdy u nich poplakal. Některé jsou dokonce tragické - takový je ale stav české společnosti a justice nemůže být jiná. Pojďme se raději zasmát a dokonce nad příběhem justice ještě totalitní, což nám může dát naději, že jednou se budeme smát justici dnešní. Bude to poté, co přestane platit náš tolikrát opakovaný slogan Ondřeje Neffa: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost“

A ještě něco musím předeslat. Nepoužívám sprostá slova a nemám je rád. Některý příběh nebo vtip se ale bez nich vyprávět nedá. Možná dá,  ale není pak funkční. Ostatně, mohu odkázat na závěrečnou řeč svého kolegy  JUDr. Karla Štěpánka ve slavném procesu se skupinou  Plastic People of the Universe, kteří byli v roce 1976  odsouzeni pro trestný čin výtržnictví pro používání sprostých slov. Již jsem o ní v Polygonu psal; některá díla světové literatury si bez  takových  slov   nelze vůbec představit. A české literatury ? Stačí  uvést jen dva názvy knih – autory každý zná. Osudy dobrého vojáka Švejka a Tankový prapor.

V 80. letech kolovalo po českých soudech a advokátních poradnách toto

                                                                Odvolání

Proti rozsudku uvedenému v rubrice, podávám toto odvolání pro nesprávné posouzení  projednané věci. Domnívám se, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil význam skutečnosti, že žalobce opětovně  a spontáně vykonal  svou velkou potřebu i v předsíni u dveří mého bytu. V českém hovorovém jazyce výraz „vysrat se na něco“, se do spisovného jazyka převádí slovy  „opustit  něco nebo zanechat něčeho“. Tento  výraz hovorového řídkého rčení je notoricky známý  a pokud ne, lze se o něm přesvědčit nahlédnutím do slovníku nebo dotazem u Ústavu pro jazyk český. Vysral-li se tedy  žalobce  opětovně u vchodu do bytu, v předsíni bytu, který měl spoluužívat, dal tímto jednáním konkludentně najevo, že byt opouští, že jej nechce dále užívat, že na byt zkrátka „sere“. Jiné vysvětlení tohoto úkonu neexistuje. Po případě původce napsal toto prohlášení výrazovými prostředky sobě vlastními na běhoun v předsíni. Jeho právo spoluužívat byt tedy zaniklo a v době jednání před soudem prvního stupně již neexistovalo. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobce si věc pak dodatečně rozmyslel jinak.

Žalobce bydlí u rodičů jako za svobodna, takže následkem svého rozhodnutí, jež dal tak  svérázným, leč jednoznačným způsobem najevo, netrpí žádnou újmu. Jeho rozhodnutí je i ku prospěchu naší dceři na níž stresová situace vyvolaná žalobcovou nepravidelnou životosprávou, vedla k nutnosti psychiatrického léčení a jejíž stav se naopak v posledních měsících z důvodu žalobcovy nepřítomnosti zlepšil.

I když návrhu soud vyhověl, měl soud prvního stupně, jak se domnívám, každopádně přihlédnout k tomu, že až dosud jsem žalobci nijak ve spoluužívání bytu nepřekážela a že celá situace, která vyvrcholila podáním návrhu byla způsobena výše uvedeným chováním navrhovatele, který k vyjádření své vůle použil  symbolů  opravdu řídkých.  Za tohoto stavu je v rozporu se socialistickým právním cítěním, mám-li žalobci nahrazovat náklady řízení. Proto navrhuji, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že se žaloba na vyklizení bytu mojí osobou, zamítá.

Uvedené podání je vtipnou a výraznou upomínkou na dobu socialistické justice, ale především na dobu totality, kdy byla nouze o byty a bytovému právu chyběla řada ustanovení, která by řešila situaci přechodu bytů na osoby v bytě bydlící po jejich rozvodu či rozchodu, otázky spojené se zdržováním nových partnerů v bytě rozvedených manželů apod. Nebyly byty, chybělo právo, ale český vtip a švejkovství nechybělo nikdy.

Podobně je tomu i dnes. Byty již nechybějí, spíše peníze na ně, ale co stále chybí, je spravedlnost, kterou nám stále připomíná shora opakovaný citát Ondřeje Neffa.