Sumpersko.net

Skutečně čím více o tom přemýšlím, tím více docházím k závěru, že Michal Uhl a Lukáš Jelínek mají asi pravdu. Vzpomínám na scénku Vladimíra Menšíka ze zakázaného rozhlasového silvestra 1968. Tehdy Menšík jako upovídaný holič tvrdil, že on ten socialismus by nemusel být špatný, kdyby ho holt dělali jiní lidé. S jinými lidmi, nejlépe s vyměněným národem, jak radil Bertolt Brecht soudruhům v NDR po potlačení povstání v roce 1953, by ten socialismus mohl skutečně být takový, jaký si jej představují Michal s Lukášem.

Když to tak vezmu, tak i s tím nevyměněným národem (možná právě proto) jsem v něm zažíval neskutečnou srandu, protože tehdy bylo směšné snad všechno. Samozřejmě, musím si odmyslet odsouzení otce na 12 let, propadnutí veškerého, nejen jeho, ale i majetku celé rodiny, do kterého estébáci zahrnuli i můj osobní. Hned pár dní po otcově zatčení, několik měsíců předtím, než byl vůbec odsouzen a byl vysloven trest propadnutí majetku, nám estébáci vybílili byt a odvezli vše, kromě několika skříní. Včetně televize, rádia a ledničky. Několik dní po tomto odvozu přijeli znovu–zapomněli na koberce a pračku.

Nikdy nezapomenu na plačící matku sedící uprostřed prázdného bytu jen na parketách, která po letech musela začít prát znovu na valše. Ale potom – to vlastně už byl jen řetěz legrace, srandy a absurdností s výjimkou návštěv otce ve vězení, dávno předtím, než u nás začali hrát Ionesca, Becketta a Havla. Takové komunistické manifestace nebo sjezdy, skandování, volání „ať žije KSČ, ať žije Sovětský svaz“ a komentáře v novinách k těmto zvoláním uvedené vždy v závorce – (delegáti povstávají, delegáti bouřlivě skandují a potom dlouze tleskají); to bylo lepší než ten silvestr s Menšíkem.  Bodejť by tleskali krátce, to by si mohli odnést. Snad jen záběry ze Severní Koreje mohou dnes ilustrovat to nadšení, kterým 99, 99procent obyvatel (ten mizivý zbytek byl pravděpodobně v kriminálech), vyjadřovalo podporu boji za mír a za socialismus v naší vlasti.

Bylo to opět zadržení, které vydávám za zatčení, tentokráte v restauraci „U Zpěváčků“. Měl jsem sice trochu strach, ale legrace byla větší. Sice šibeniční, ale přece. Dokonce francouzská.

Měl jsem na vojně kamaráda, frankofila, jeho matka před válkou poklízela ve Francii a proto mluvil obstojně francouzsky. Měl jednu podivuhodnou schopnost. Z každého průšvihu se dostal, byl zkrátka teflonový a za co by jiný voják nevylezl z kriminálu, tak jemu prošlo. Jednou jsme šli z letiště v Havlíčkově Brodě dolů zkratkou na velitelství divize, úzká pěšina vedla ze svahu a proti nám šel major – kopie majora Borovičky zvaného Malinkatý ďábel z Tankového praporu; řval stejně a nikdo kolem něj nemohl projít, aby si na něj zelený ďábel nezařval. Provinilce hned vodil k veliteli naší 4.tankové divize – zvané Ocelová pěst republiky. Bylo jasné, že někdo musí odstoupit stranou, aby druhý mohl projít. Tím druhým jsme byli samozřejmě my. Jirka s rozepnutou blůzou a čepicí za opaskem, porušující  tak výstrojní kázeň, však kráčel dále připraven na taran, takže uskočila kopie majora Borovičky. Moje zdvihající se ruka k salutování klesla a na řvoucího majora  se  Jirka otočil a řekl: „polib mi p….." Dál už nebylo nic, kopie tam stála, zřejmě nevěřila svým uším, já jsem nedosalutoval  a  pokračovali jsme s  Jirkou  v  chůzi.  Druhý den nic, žádné hlášení! Zelená kopie si zřejmě myslela, že se jí to zdálo.

V roce 1974 si Jirka vzal Francouzku a vystěhoval se do Francie. Omylem se totiž narodil  jako Čech protože byl celým svým založením, duší, nepořádkem a odmítáním autority, pravým Francouzem. Když přijel za rok na první návštěvu, tak jsme si dali sraz v hospodě U Zpěváčků. Přišel jsem později a hned jsem viděl, že je zle a bude asi hůře.

Jirka měl v sobě již několik piv a stačil pozurážet všechny přítomné hosty. Protistátní urážky měly teprve přijít. V době jeho pobytu ve Francii se totiž generální tajemník KSČ Gustav Husák, dřívější bojovník proti zdvojování funkce  genseka a prezidenta v osobě Antonína Novotného, stal i prezidentem. Problém byl v tom, že všechny Jirkovy výroky mohly naplňovat skutkovou podstatu trestného činu crimen laesae majestatis  (zločin urážky jeho majestátu):  „Tak sotva vytáhnu paty, tak po návratu zjišťuji, že nám nějaký slovenský komouš prdí do královských peřin“. Urážky nebraly konce. Hosté zneklidněli, první opouštěli restauraci a další začali platit.  V tomto lidsky přirozeném úkonu se Jirkovi zalíbilo. Prezidentovo vypouštění plynů bylo obsahem jeho dalších výroků v nejrůznějších variacích. Královské peřiny sem, královské křeslo tam – Jirka začal procházet celým Hradem. Posléze již v prázdné restauraci nám zřejmě sympatizující vedoucí důrazně doporučil, abychom utekli, prý tam seděli dva zuřiví soudruzi, kteří o nás již jistě referují.

Než jsem stačil Jirku přesvědčit, už byli zpátky i s doprovodem dvou příslušníků VB: „Legitimujte se“. Jirka mu podal své francouzské doklady, kterými začal esenbák rozpačitě listovat. „Prý jste napadali soudruha prezidenta“, zeptal se a Jirka konstatujíc „surement“ všechny své výroky začal opakovat francouzsky. „On je diplomat“, snažil jsem se zachránit Jirku a sebe . „Pojďte s námi“   a už jsme jeli do blízké Bartolomějské. Tam to ale vyvrcholilo: „Tak soudruzi, co jste to prováděli?“ „Prý jste se  vulgárně vyjadřovali o soudruhovi prezidentovi“, uhodila na nás  nějaká vyšší šarže  s  jednou hvězdičkou ve zlaté ohrádce, která nás převzala. Než jsem to nějak diplomaticky vysvětlil, tak diplomat Jirka se šesti pivy začal rozčileně mluvit, samozřejmě francouzsky.„On nemluví česky?“  Na štěstí soudruh major esenbé zase nerozuměl francouzsky, protože Jirka mu začal vykládat, že dokud tady budou komouši, tak on v Praze bude mluvit jen francouzsky. A že bude chodit kanály, aby je nemusel potkávat. Vypukl doslova trapas. Francouzský tlumočník nebyl po ruce, Jirka se k češtině neznal a ponechat si nás v Bartolomějské z důvodu přirozeného lidského úkonu, byť prezidentského, bylo přece jen „ošajslich“.  A sepisovat o prezidentském prdu protokol?  A je takový úkon vůbec protistátní? „Kde pracujete“, zeptal se major, protože již  toleroval jeho francouzštinu. „En Belgique“ odpověděl Jirka. Já přeložil:„V Belgii, žije ale ve Francii, pracuje v Belgii“.  Zdá se, že to výslech ještě více zkomplikovalo. Viděl jsem, že major přemýšlí. Má nás zadržet a shánět tlumočníka? Kvůli prdu? Je to hanobení prezidenta? Těžké rozhodování.

Odešel se poradit a za chvíli se s ním vrátila nějaká jiná rozčilená zlatá zahrádka, tentokráte se dvěma hvězdičkami. Ta nepromluvila, ale zařvala:„ Ven ožralové - i s tou vaší  belgičtinou“. Tak jsme vypadli. Jirka měl zase kliku.  Při dalších návštěvách Jirky jsem si již dával pozor. Do hospody s ním, či spíše do hospody za ním, jsem chodil včas a pobyl jsem jen do jeho prvních třech piv.  Pak už to začínalo být nebezpečné. Co bylo potom, jsem se dozvídal od společných kamarádů. Jirkovy „protistátní“ aktivity vyvrcholily přípravou a organizací útěku, dnes již slavného fotografa Pavla Büchlera, který se na falešný doklad, který Jirka obstaral u francouzských anarchistů, pokusil s Jirkovou ženou (originální Francouzkou) dostat z ČSSR přes Maďarsko do Francie. Maďaři si pas na letišti pečlivě prohlédli a vroubkované razítko kolem fotografie se jim nezdálo. Pak už jen oba po dvoutýdenní vazbě v Maďarsku předali československým orgánům.

Obhajobou Jirka pochopitelně pověřil mně a tak jsem za nimi začal chodit na Pankrác. Ale ani tím Jirkova aktivita v této věci neskončila. Na proces s nimi u Obvodního soudu pro Prahu 6 poslal dalšího fotografa, Karla Kyncla ml. a ten ze zadní lavice jednací místnosti udělal několik snímků. Skoro panoramatických, od prokurátora na levé straně, přes celý senát až k obhájci.

Fotografie byla ve dvoustránkovém formátu publikována v Paris Match a ve Sternu – oba časopisy jsem si pak mohl prohlédnout opět v Bartolomějské ulici, tentokráte ne na „čtyřce“, ale na „sedmičce“, kam  si  mě  StB  předvolala.