Sumpersko.net

V roce 1962 jsem se stal studentem Střední  průmyslové školy stavební, obor dopravní stavby  v Dušní ulici na Starém městě.

Byla to zvláštní škola, zejména pro své kádrové zázemí. Byli  do ní totiž  přijímáni i kádrově pošpatnělí studenti, i když ve třídě  synem tehdy současného politického vězně  jsem byl jen já, který byl do školy přijat  z učňovského zednického poměru. Ostatní, až na jednoho, který nosil stále přešité zelené kalhoty otce důstojníka, byli  jen  z rodin, kde se rudý komunismus nenosil. Pokud bych statistiku antikomunismu z  naší třídy  přenesl do celostátního měřítka, stál by proti komunistům takřka celý národ. A protože nestál, byli jsme  vyjímečná třída vyjímečné školy, protože mezi třídní nepřátele patřila i většina učitelského sboru.

Začal jsem studovat v září 1962, od 50 desátých  let nebylo daleko a nad školou hned za Vltavou se na druhém břehu tyčila monstrózní socha Josefa Vissarionoviče  Stalina a  v Praze  začínal Semafor a další malá divadla.  Byla to podivuhodná  a jak dosvědčují i nedávno vydané paměti Jiřího Suchého, i politicky hektická doba, ve které Václav Havel psal svá absurdní dramata a zapomněl přitom na naši školu. Vykřičníkem této absurdity byl multi výbuch, když Stalin vyletěl do vzduchu a drobné trosky dopadly až před naši  školu. Toho jsme litovali nejvíce, výbuchu, ne Stalina, protože součástí pomníku byly  i  takové  obrovské „olympijské“ mísy na podstavcích,  kam jsme při úklidu parku v rámci školní brigády nalezli, abychom  tam kouřili partyzánky (pro  mladší – takové vyklepané cigarety pro dělníky). Jejich kouř, aniž  jsme byli vidět, tak aspoň nahrazoval ten oslavný z věčného ohně, který v nich nikdy nezaplál.

Aureolu mé osoby ve škole mimo pokračujícího věznění mého otce  od padesátých let, umocňovalo mé příbuzenství  s  Ljubou Hermanovou, slavnou hvězdou první republiky, která tehdy prožívala v Divadle na zábradlí svoji další kariéru. Ta se stala nechtěnou autorkou absurdní story, která by si zasloužila jiné pero, než moje.

Nejen základní školy, ale i  školy střední, byly nuceny soutěžit ve sběru odpadových surovin. Tak jsme tahali do školy balíky starého papíru, a to už nebyla legrace, protože jediný komunistický fanatik mezi profesory, byl  sběrovým  guru refe rentem velícím sběrným referentům jednotlivých tříd. Byl přesvědčen, že nasbíranými kilogramy starého papíru porazíme světový imperialismus. A málem se tak díky tetě Ljubě stalo. Abychom nemuseli tahat papír do školy, stačilo přinést jen potvrzení ze sběrny.

A tehdy zaúřadovala teta. Pamětníci si možná vzpomenou, že tam, kde ústila Bartolomějská do ulice Na Perštýně, byla v rohovém domě sběrna starého papíru. Otevřenými vraty papír trochu  do ulice smrděl, ale starému pánovi, který vážil balíky a psal potvrzení, to nevadilo. A právě tady teta Ljuba prokázala svůj ideově-obchodní talent. Když jsme  jednou  cestou z Divadla na zábradlí  Perštýnem  nahoru k ní  domů na Národní, míjeli tuto sběrnu právě, když jsem si jí stěžoval na sběrový teror ve škole, tak se v ní zastavila. Sundala tmavé brýle, doplněk každé herečky a pravila k onomu pánovi: Mohu vás požádat o laskavost ? Jistě Madam , pravil onen dobrý muž, jak se hned ukázalo, doktor práv. Pro vás paní Hermanová všechno;  co jsem se na vás nachodil. A na paní Adinu, říkal nadšeně, ukláněje se přitom. Jo to byly časy. A teta Ljuba mu hned vyklopila, co potřebuji. Potvrzení za  odevzdané kilogramy papíru do školy. Pan doktor překypoval horlivostí, a když jsem se za chvíli z Národní vrátil s fotografií tety s osobním věnováním, bylo o několikaletém vítězství naší průmyslovky nad všemi středními školami v Praze rozhodnuto.

Nemohl jsem ale všechna  potvrzení  za papír odevzdaný jinými  z konspirativních důvodů nechávat jen v naší třídě. Dával jsem je i hezkým holkám z jiných tříd, aby si taky proti imperialismu zabojovaly a případně mi projevily svůj vděk i jinak. A tak nebylo divu, že jsme v příštím hodnocení  sběru byli nejlepší a základy imperialismu se zachvěly. Za první vítězství  dostala naše třída děkovný dopis  od soudruha primátora, ale za druhé - odměna již stála za to. Oslavovali jsme ji v hospodě naproti škole, kde jsme se ale pohádali, kdo bude tlačit koho. Za odměnu  mohlo  totiž  šest studentů z naší třídy tlačit v čele prvomájového průvodu  obrovské  obrazy Marxe, Engelsa  a  Lenina na gumových kolečkách a další mohli  za nimi nést rudé prapory. Bylo jasné, že to bude příležitost k recesi za účasti nejvyšších stranických  a  státních představitelů. Když vykročilo čelo průvodu od musea dolů po Václaváku, kráčeli v první řadě Antonín Novotný, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský, Lubomír Štrougal  a další  a   hned za nimi v druhé řadě jsme tlačili věrozvěsty komunismu. Měli jsme z toho velkou srandu. Obrazy byly umístěny v  takových  drátěných vozíčcích a měli jsme postupovat synchronizovaně, aby  obrazy jely stále v jedné řadě.

Strkali  jsme schválně   továrníka Engelse dopředu , protože  bez  jeho peněz  nemohl komunismus porazit kapitalismus, protože by neměl svůj ideový základ – marxismus.

S jednou věcí jsem ale nepočítal.   Vybočením  ze  zákrytu  jsem  se  totiž za pravým kolečkem  dostal  do zorného pole kamer a  tím  i na titulní stranu Rudého práva, které dominovala právě tato fotografie čela průvodu. Panebože  táta – RP jsou jediné noviny, které smí ve Valdicích číst. Pozná mě ? Uvěří, že je to pro nás sranda ? Nebude mě mít za druhého Pavlíka  Morozova ? Jak se později ukázalo, otištěný snímek skutečně viděl, poznal mě  a došlo mu, že jsem se Pavlíkem nestal. Musel jsem Rudých práv koupit nejméně pět. Teta Ljuba chtěla hned  tři, jedno, že pošle Adině do Londýna, aby viděla, jak se zasloužila o pád imperialismu, který ji zakrátko potká. Pak jsem si uvědomil, že v ČTK dostanu  původní  fotografii  a tak jsem jich koupil celý tucet. Získal jsem tak perfektní kádrové  krytí. Při jakékoli prověrce  mého ideologického profilu jsem mohl  předložit  viditelný důkaz o své politické spolehlivosti. Fotografii  Bedřicha Engelse a sebe za jeho kolečkem.

Příští rok  jsme  přes další vítězství ve sběru byli jen vlajkonoši. Vynahradili jsme si to však při nácviku hesel. Tentokráte se bavili i profesoři. Namísto výuky jsme podle nařízení seshora museli ve třídě nacvičovat skandování  prvomájových hesel.Ta  obyčejná nám nestačila a tak jsme si vymýšleli neotřelá nová. Protože bylo po vylodění kontrarevolucionářů na Kubě, skandovali jsme: Na souši a na moři, porazíme  agresoři. Hurá. Když nám třídní z opatrnosti toto heslo zakázal, nahradili  jsme tuto  zábavu  šermováním se žerděmi praporů, při kterém se nám podařilo některé zničit. Ovšem, ještě lepší zábavu jsme  vymysleli  na oslavy výročí Velkého Února, kde naše škola stojící nedaleko Staroměstského náměstí, nikdy nesměla chybět. Prezident a první  tajemník ÚV KSČ, vlastně obráceně – první tajemník a prezident, měl totiž ve zvyku po  oficielním projevu a skončení oslavy, tak nějak teple a lidsky promluvit k houfu fanatických  bolševických bab  ze  Žižkova a milicionářů, kteří se shromáždili pod tribunou dychtiví  slov Největšího z tajemníků.

Stoupli jsme si do první řady a Tonda  nás nikdy nezklamal. Svobodná Evropa a Hlas Ameriky to vždycky  od něj dostaly. Podívejte se soudruzi, štvavé vysílačky ze Západu tvrdí, že u nás nejsou k dostání prací prášky. Běžte do obchodů, je jich tam plno. A na to jsme čekali. Ať žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, hurá, rozeřvali  jsme  se a  roztleskali  celý ten bolševický ansámbl. Jednou to byly prášky, jindy maso, bohužel se nikdy nezmínil o dámských kalhotkách a toaletním papíru, což by nám udělalo největší radost a ještě větší štvavým vysílačkám.

  Komunistická totalita mi někdy připadala jako malé dítě. Smích, vztek a pláč se střídaly, někdo se víc smál, jiný zatínal zuby a političtí vězni měli co dělat, aby přežili. Tak to chodilo v jednom velkém Gulagu – Československé socialistické republice, který tak milovala právě odešlá Jiřina Švorcová. Přiznávám, že když  jsem  ji  jako  mladistvý viděl v Králi Šumavy, tak jsem se do ní div nezamiloval; k ambivalentnosti atmosféry režimu však patřilo, že když   na konci  filmu mizela v rašeliništi, tak jsem to sledoval s uspokojením. Jako později  pád režimu, ve kterém byla někdy i sranda, kterou ale vodnééés čas.