Sumpersko.net

Zdá se, že poprvé se amnestie ocitla v pravomoci laiků. Z jejích tajemných autorů, jejichž „široký okruh tří osob“ prozradil Ladislav Jakl, je patrné, že právníkem mohl už být jen jeden, neboť jestliže platí, že „tres facient collegium“, (tři tvoří kolegium), pak vedle pana prezidenta už mohla být jen jedna osoba.

Kdo je oním právním deus ex machina? Je třeba to zjistit, abychom se dozvěděli, kdo byl oním právním diletantem, když podle předsedy ÚS Pavla Rychetského byla amnestie diletantsky připravena a protestují proti ní desítky soudců, státních zástupců, policistů a naprostá většina právníků. Dodejme, že každý daňový poplatník to má právo vědět – jedna věc je tajná nebo polotajná příprava amnestie a druhá věc je po jejím udělení právo se dozvědět, kdo byl jejím právním autorem či spoluautorem.

Na obranu pana prezidenta se však postavili někteří jeho věrní. Měl jsem možnost s některými diskutovat a byly to smutné debaty. Soudci prý nebudou trestní stíhání zastavovat, čl. 2 amnestie platí prý jen jako – prostě platí zásada, co prezident činí, dobře činí. Ostatně i velmi poučený laik Zdeněk Jemelík, jehož právní analýzy někdy předčí i JUDry a PhDry napsal:„Ostatně tvrzení prezidentových kritiků, že zastavením trestního stíhání zanikají pohledávky poškozených, je úmyslným klamáním veřejnosti. Pohledávek se amnestie vůbec netýká. Základní cestou vymáhání odškodnění je navzdory protiklausovským žvanilům civilní řízení. Trestní řízení je přece "ultima ratio". A nadále platí poznatek, že neúnosně dlouhé trestní řízení je samo o sobě trestem.“

Protože i já patřím k těm žvanilům, musím se ohradit, protože si myslím, že přeci jen někdy odbornost je nad vědomosti laiků.

Lidská práva nemají totiž pouze pachatelé trestných činů trpících dlouhým trestním stíháním, ale také jejich oběti. Jestliže prioritním má být vymáhání škody v civilním řízení, jak píše Zdeněk Jemelík, pak musím kontrovat - rozhodnutí o amnestii přímo znemožnilo poškozeným domáhat se náhrady škody po pachatelích trestné činnosti v občanskoprávním řízení, pokud bude v důsledku amnestie zastaveno trestní stíhání. V takovém případě totiž nebude pravomocně rozhodnuto o vině, a tudíž nebude ani rozhodnuto o tom, že pachatel se dopustil trestného činu vůči poškozenému. Tudíž nebude mít poškozený žádný titul v podobě trestního rozsudku, s nímž by se mohl obrátit na občanskoprávní řízení, ve kterém by byl tento rozsudek rozhodujícím důkazem o přiznání náhrady škody poškozenému, i kdyby byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

U zvlášť závažných majetkových a hospodářských zločinů, na něž se čl. 2. rozhodnutí o amnestii vztahuje, se jedná často o trestnou činnost spáchanou členy statutárních orgánů či jinými představiteli obchodních společností, kterým poškození svěřili své finanční prostředky. Z pohledu občanského práva má, odpovědnost za škodu nebo za vydání bezdůvodného obohacení právě tato právnická osoba. Odpovědnost fyzické osoby (zástupce této právnické osoby) přichází v úvahu v případě, že je této fyzické osobě prokázáno v trestním řízení, že se dopustila trestného činu, tedy prokázána vina. Rozhodnutí o amnestii však prokázání viny vylučuje.

Podstatou zvlášť závažných majetkových a hospodářských zločinů je velmi často „tunelování“ obchodních společností, tedy vyvádění aktiv mimo tyto společnosti, takže následkem závažné hospodářské trestné činnosti je to, že tato společnost pak nemůže dostát svým závazkům, vrátit finanční prostředky poškozeným, neboť zůstala z právnické osoby jen „prázdná skořápka“. Proto není pro ochranu majetkového práva poškozených žádným řešením, aby se domáhaly náhrady škody způsobené pachatelem po obchodní společnosti, která jako právnická osoba odpovídá podle občanského práva. Bez trestního rozsudku, v němž je rozhodnuto o vině pachatele a o tom, že pachatel způsobil poškozenému škodu trestným činem, nemůže v občanskoprávním řízení poškozený unést důkazní břemeno vůči pachateli trestné činnosti, a to jak z hlediska obtížnosti dokazování, tak zejména i z toho důvodu, že na pachatele se na základě amnestie hledí jako na nevinného. Soud v občanskoprávním řízení je vázán rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zastavení trestního stíhání. To znamená, že oblast důkazů o vině pachatele, který připravil poškozeného o majetek včetně třeba jeho eventuelního přiznání nebo důkazy listinné či výpovědi svědků, je v civilním řízení nepoužitelná. Pachatel je přece v důsledku amnestie nevinný!

V důkazním řízení byly nashromážděny spousty důkazů, bylo mu věnováno tisíce hodin práce orgánů trestního řízení a adekvátně tomu vynaloženy mzdové prostředky na tuto práci z kapes daňových poplatníků. To vše úplně zbytečně!

Prostředky poškozených pachatelé vyvedli mimo obchodní společnosti, které podle občanskoprávních předpisů odpovídají za škodu, takže od těchto společností nemohou poškození získat odškodnění. Zároveň došlo trestnou činností k transferu prostředků do rukou pachatelů, kteří si tak získané prostředky ponechají, což je v rozporu s principem uvedeným v nálezu Ústavního soud Pl. 34/09:„Obecný právní princip […] říká, že se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání […] nebo nabývat majetku vlastním zločinem (Dworkin, Ronald: Když se práva berou vážně…). Tato maxima se odráží v právním řádu například v podobě ustanovení o poškozeném v trestním řádu nebo v úpravě bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých zdrojů v občanském zákoníku.“

Podle norem občanského práva však pachatel (člen statutárního orgánu) neodpovídá za škodu vzniklou obětem této trestné činnosti, pokud mu není prokázána vina. Přiznání nároku na náhradu škody ve prospěch poškozeného vůči pachateli je podmíněno odsuzujícím rozsudkem pro trestný čin.

Faktická nemožnost poškozených domoci se náhrady škody po pachateli po zastavení trestního stíhání v důsledku abolice spočívá i v tom, že v případě rozsáhlé závažné hospodářské trestné činnosti jde o skutkově velmi složité věci, v nichž je třeba provést mimořádně náročné dokazování. Poškozený by musel v případě podání občanskoprávní žaloby, aniž by měl k dispozici trestní rozsudek, kterým byl pachatel odsouzen a byla mu prokázána vina, nést veškeré důkazní břemeno sám, přitom protiprávnost jednání jako jeden z pojmových znaků odpovědnosti za škodu se zde kryje s trestností. V trestním řízení důkazní břemeno nese státní zástupce a soud, což je výrazem povinnosti státu poskytovat ochranu majetkovým právům i v případech, jde-li o vztahy mezi individuálními subjekty.

V občanskoprávním řízení by musely být znovu opakovány veškeré důkazy provedené v trestním řízení znovu, ovšem podle pravidel dokazování v civilním řízení, které se liší od pravidel trestního dokazování, což u zvlášť závažných hospodářských a majetkových trestných činů se škodou velkého rozsahu spáchaných před dlouhou dobou bude nerealizovatelné (některé důkazy potom nelze provést vůbec, například odposlechy, rekognice apod.).

Dále by poškození byli nuceni hradit soudní poplatky, neboť by se na ně podle zákona o soudních poplatcích nemohlo hledět jako na poškozené trestnou činností, kteří mají ze zákona osvobození od soudních poplatků, a náklady na vedení občanskoprávního řízení (náklady na advokáta, na pořízení znaleckých posudků atd.). Poškozený by nesl riziko, že v případě, kdy neunese důkazní břemeno vůči pachateli a bude v občanskoprávním řízení neúspěšný, bude muset hradit pachateli náklady na jeho právní zastoupení. Samozřejmě i v případě, když by uspěl jen s částí svého nároku, by musel ve zbývající neúspěšné části zaplatit příslušnou část těchto poplatků. To by byl absurdní výsledek, neboť pachatel se na úkor poškozeného trestným činem obohatil a poškozený by musel ještě pachateli hradit další finanční prostředky. Jak dlouho by mohl takový civilní proces trvat? Pět – deset let?

Výše uvedené ukazuje, do jak nerovnoprávného postavení se rozhodnutím o amnestii dostal poškozený oproti pachateli tím, že prezident republiky nařídil trestní stíhání u majetkové a hospodářské trestné činnosti zastavit a jak absurdní je tvrdit, že prioritu má u škody způsobené trestnou činností civilní řízení, když to trestní je „ultima ratio“ (poslední řešení) jak tvrdí pan Jemelík.

Čl. II rozhodnutí o amnestii ve své dikci navíc umožňuje, aby o náhradu škody v trestním řízení přišli i poškození, o jejichž nároku bylo v trestním řízení již pravomocně rozhodnuto. To proto, že rozhodnutí prezidenta nařizuje zastavit trestní stíhání, což je dle § 12 odst. 10 trestního řádu úsek trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku. Na základě mimořádného opravného prostředku (například dovolání nejvyššího státního zástupce, který považuje uložený trest za nepřiměřeně nízký) může dojít k částečnému zrušení již pravomocného rozsudku ve výroku o trestu, přičemž nedotčen zůstal výrok o vině a o náhradě škody. Pachatel byl tedy pravomocně uznán vinným, nicméně kvůli nepravomocnému výroku o trestu je dotčen i pravomocný nárok poškozeného na náhradu škody. V takovém případě může dojít ještě k dalšímu poškození oběti trestného činu. Pokud poškozený již zahájil proti pachateli exekuci na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku, který byl následně částečně zrušen ve výroku o trestu, může dojít k situaci, kdy bude exekuce zastavena, protože odpadl exekuční titul, a poškozený bude nucen hradit pachateli náklady exekučního řízení. To už jsme ovšem za hranicí absurdity!

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že přijetím napadeného ustanovení bylo porušeno právo poškozených na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, když osoby obviněné, obžalované a usvědčené z trestných činů bezdůvodně a nepřiměřeně zvýhodnilo před oběťmi těchto trestných činů.

Co k tomu dodat? Že pokud je zatím známo, tuto absurdní situaci přivodili zatím jen dva známí právní laici – pan prezident, jinak vzděláním ekonom a jeho poradce pan Ladislav Jakl, jinak novinář, v jehož prezidentském volebním projevu je uvedeno:že „je proti diskriminaci všeho druhu. Za příklad krajní diskriminace považuje legislativu, která sama sebe nazývá „antidiskriminační“. Je proti zvýhodňování některých obyvatel na úkor jiných.“

A co k tomu citovat? Že tak jako kutna nedělá mnicha, jak věděli již Římané, tak ani úřad na Hradě nedělá z rockera a novináře právníka. Ani z ekonoma. Právního Kartága (po třetí punské válce) bylo v ČR dosaženo!