Sumpersko.net

České legendy jsou prastaré. Stály i na počátku české historiografie, vzpomeňme  Kristiánovu legendu z 10 století,  Legendu o sv. Prokopovi, Legendu o sv. Vojtěchovi a po nich kroniky–Kosmovu kroniku nebo třeba Zbraslavskou kroniku. Ale my máme na mysli jiné legendy. Legendy již z moderní historie, nejen o Klausovi a Havlovi, ale i starší, dejme tomu od počátku 20. století. Ta první z tohoto času je o „rozbití“ Rakouska, přesněji Rakouska-Uherska a o vzniku ČSR. I lidé vzdělaní mají o vzniku ČSR zkreslené představy, neví nic o Clevelandské a Pittsburské dohodě, málo vědí o mafii (vnitřním odboji) stejně tak o zahraničním odboji. V národní tradici se samozřejmě drží  jména jako jsou T.G.M., Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, ale kdo zná jména Emanuel Voska, Karel Kramář, Alois Rašín…? Ale zatímco na jedné straně existuje velké nevědomí, tak na druhé straně každý ví, že „Rakousko se nemělo bourat a že nás v Jaltě Západ zradil“.

Některé tyto legendy se ve veřejnosti skálopevně drží, hlavně mezi amatérskými historiky, kterými  tak jako politiky, jsou v hospodách všichni Češi. Také jsem se jich kdysi držel, činil rychlé soudy o minulosti, než jsem se naučil při  studiu historie na FF UK historii lépe rozumět, analyzovat ji a nevidět ji jen černobíle.

Dnes je každá kniha o historii, která nepracuje s poznámkovým aparátem a odkazy na archivy, pro mne bezcenná. Zejména politické legendy se notoricky předávají z generace na generaci. Třeba legenda o té Jaltě. Nic se o „prodeji“ Československa Stalinovi v protokolech této konference nenajde. Nebyla ani žádná tajná jednání – jen se těsně před koncem války Spojenci dohodli, kterou část Německa jejich armády obsadí. Česko-americký historik Igor Lukeš ve své nedávno vydané knize „Československo nad propastí“ to komentuje slovy: „Potom přišla Jalta a pocit, že Evropa byla rozdělena na sféry vlivů a že Československo spadlo na východ. To sice nebyla pravda, ale zdánlivě to potvrzovala skutečnost, že se americká armáda zastavila v Plzni.“

To ovšem Stalinovi k postupu jeho dominace ve Východní a Střední Evropě stačilo, protože generálům Marshallovi a Eisenhowerovi nedošlo, co taková technicko-vojenská čára postupu, může v budoucnu politicky znamenat. Věřili přece strýčkovi Joe, kterému  např. syn prezidenta F.D. Roosevelta, Elliot Roosevelt  ve své knize „Jak on to viděl“,vystavil to nejlepší vysvědčení. K pozitivnímu obrazu Stalina  přispěl  jako „znalec Ruska“ i náš Edvard Beneš. Je to dnes nepochopitelné, vždyť již tehdy Západ měl informace o Gulagu, o hladomoru na Ukrajině, o moskevských procesech a dokonce měl i předního defektora Viktora Kravčenka, který  se v roce 1944 dostal  do USA. Ale pojďme k další legendě. Ta první československá legenda tvrdí, že se Rakousko nemělo bourat a že všechny naše další potíže jak s Mnichovem, tak s komunisty, jsme si zavinili „bažením po státní samostatnosti“. Opakovaně s ní přichází Luděk Frýbort v časopise Polygon 4/2014, autor známý i z Neviditelného psa.

Rakousko se opravdu nemuselo bourat, protože se rozpadlo samo. Ano, Rakousko mohlo být s určitou nadsázkou považováno za právní stát, za jaký jej Luděk Frýbort označuje, vždyť následník trůnu František Ferdinand všechny své spory o pozemky se sedláky z okolí Konopiště u soudu v Benešově prohrával; soudce měl definitivu, byl nezávislý i na následníku trůnu a rozhodoval podle vynikajícího občanského zákoníku ABGB (Allgeimenes  Bürgerrechtliches Gesetzbuch), proto rozhodoval spravedlivě. Mohlo být dokonce považováno i za stát ústavní, kdyby na druhou stranu císař z pozice své autoritativní moci nezrušil  jakoukoli ústavu; v 19.století  jich zrušil hned několik, většinou na nátlak nebo žádost těch, kterým se nelíbila, což  většinou byli Němci z českých zemí, kteří se obávali stoupajícího českého sebevědomí a z něj vyplývajících pretenzí. To byl také důvod, proč faktická ústava, kterou bylo Obecné zřízení zemské z r.1627 stanovující rovnoprávnost češtiny s němčinou, se nikdy do r. 1918 nenaplnilo.

Rakousko a posléze Rakousko-Uhersko byl však přetopený kotel plný národností; habsburská monarchie se s nacionálními a politickými ambicemi svých národů (s výjimkou Uherska), které mohutně zesílily po revolučním roce 1848, nikdy nedokázalo vyrovnat. A německá menšina v českých zemích spolehlivě zlikvidovala všechny pokusy o česko-německo jazykové vyrovnání. Jen Stremayerova nařízení  (1880) stanovující alespoň rovnoprávnost obou jazyků ve vnějším úřadování, byla  výjimkou. Neodvratný konec Rakouska ať s válkou nebo bez války byl jasný i některým německým politikům. Tak např.  rakouský socialistický  politik Viktor Adler ještě předtím než se stal  prvním ministrem zahraničí nástupnického státu Německého Rakouska, prohlásil: „Kdyby se snad štěstí válečné ještě jednou obrátilo, staré Rakousko by to už zachránit nemohlo. Rozklad či zřetelné projevy takového rozkladu se nedatují od chvíle, kdy Ústřední mocnosti byly postiženy nezdary na poli válečném…Rozklad už byl v krvi a válka jen na světlo boží vynesla to, co dávno bylo skutečností…“ 

Ostatně stavu monarchie si byl vědom i František Ferdinand d´Este, ale ke svým chystaným reformám se už nedostal. A známý je výrok stařičkého císaře, který pronesl při svém podpisu manifestu „Mým národům“, kterým vyhlásil válku Srbsku: „Má-li Říše zahynout, nechť se tak stane aspoň důstojně. K rozpadu rakouské říše pak významně napomohla 1. světová válka  a  po vzniku nástupnických států  z habsburské monarchie zbyly  už jen  staré historické rakouské země. Jak by historie dnes vypadala a jak by včas federalizované Rakousko, změnilo vývoj Evropy, je dnes námět pro debaty historiků. Není vyloučeno, že by učinilo budoucnost pozitivnější, jak ostatně konstatuje i pan Frýbort  a vyloučilo následující totality. Již před válkou bylo však pozdě! V tomto případě, jako i v jiných podobných, se potvrdilo přísloví:„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.“

Historie nečeká. Proto tvrzení  zastánců  stoupenců legendy, že „bažení po vlastní státnosti“ spoluzavinilo zánik Rakouska, je historický nonsens. „Co všechno by nemuselo být, kdyby úsilí císaře Karla, posledního rakouského císaře a českého krále (nekorunovaného)  došlo naplnění „ , se  ptají monarchisté. Toto úsilí  bylo  marné,  žádného naplnění už nemohlo dojít, svědčilo jen o Karlově politické krátkozrakosti. Nelze souhlasit s tím, že „…nerad naslouchá prostší lid  český  hlasu dějin, mnohem liběji  mu  zní národovecká legenda…jsme jediný národ Evropy, v jehož historii jak  je  vesměs podávána, zeje třísetletá mezera jakoby období mezi Bílou horou a  28. říjnem 1918, a když už tedy jako čas tmy, bezmoci a utrpení“ (sic, sic), napsal můj kolega z Polygonu. I když jen jako příslušník  českého lidu prostšího, musím napsat, že mezi tímto tvrzením a skutečností, zeje taková mezera, jako mezi studiem na „Universitě třetího věku“ (důchodcovské) a řádným studiem historie na FF UK. Mezera však neexistuje a již vůbec jako čas tmy, bezmoci a utrpení, stačí se seznámit s literaturou o historii tohoto období.

Žádný autor by neměl psát o něčem, o čem má jen matné tušení, zejména když  nemá přehled o desítkách  knih, publikací, studií a doktorských prací, které se tomuto období věnují a které byly napsány a publikovány již po listopadu 1989, tedy v době svobodného bádání a psaní. Česká historiografie tohoto období je velmi  bohatá a pokud chce někdo psát „o bourání Rakouska“ měl by se s ní seznámit. To není invektiva vůči panu Frýbortovi, jehož zemité články čtu jinak rád, ale vůči samozvaným historikům nebo těm, kteří historii vykládají bez znalosti odborné literatury a pramenů. „ A co říci k tvrzení: „Opusťme trpitelskou pózu. K  ničemu  nám  není, stejně jako nejsou  k ničemu účelně vykastrované dějiny. Nestyďme se vnímat historii českých zemí v celé kontinuitě včetně Habsburků, jezuitů a všeho ostatního, nelibost starovlastence vzbuzujícího; však on čas ukáže, co bylo stezkou, po níž se lze ubírat dál, a kudy vedla cesta do prázdna.“

Čas, přinejmenším od r. 1989 to již ukázal (ostatně i ten předtím, viz  např. Zdeněk Kalista: „České baroko“). Píšu-li o „starém Rakousku“, je třeba znát takové české historiky, jako byli např. Josef Pekař, Jaroslav Goll, František Palacký, Josef A. Gindely, V.V.Tomek  a desítky dalších. A chceli - si někdo poslechnout přednášky oceňující „staré Rakousko“ stačí navštívit na Filosofické fakultě přednášky jeho velkých znalců , profesorů Aleše Skřivana nebo Jana Županiče. 

Jestliže se historický výklad o Rakousku panu Frýbortovi moc nepovedl, co potom napsat o jeho výkladu 1. republiky?  Ten je už na pováženou, použiji-li ten nejmírnější  výraz, na který jsem přišel. „ „…Lze konstatovat, že samostatnost československá, z mocnářství rakouského vzešlá, obstála nevalně! Zahynula v raném věku dvaceti let, což by se na solidních základech zbudovanému státu stát nemělo, ale základy československé samostatnosti byly všechno jiné než solidní. Stěží mohlo být korunováno úspěchem, co bylo založeno na samých negativismech: protiněmeckém, protikatolickém, protihabsburském, protišlechtickém, na nedůvěře vůči hospodářskému řádu zvanému kapitalismus.“ Ach  jo. To už není jen neznalost, to je neúcta k historii, to je urážka všech velkých postav, které stály za vznikem samostatného československého státu.

Protiněmecký negativismus? Ano, zejména po pokusu českých Němců o  secesi vytvořením čtyř německých „samostatných“ provincií (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau), secesi, kterou vždy vyhrožovali, jakmile se Vídeň zaposlouchala do požadavků českých politiků o dosažení takového vyrovnání, jakého dosáhlo Uhersko. Protikatolickém? Ano, vysoký katolický klerus se těžko odpoutával od Rakouska, v reakci na to vznikla také „postkatolická“ Československá církev husitská. K „protikatolictví“ je tedy třeba dodat - ano, ale k protikatolictví prorakouskému. Protihabsburském? Ano, bohužel i protihohenbergovském. Ke cti první republiky (jejích politiků a právníků) jistě nepatřil tvrdý postup proti dětem zastřeleného následníka trůnu a české hraběnky a vévodkyně z Hohenbergu. již proto, že se František Ferdinand z lásky ke své morganatické manželce vzdal jejich nástupnických práv k habsburskému trůnu a měly být proto považovány za Hohenbergy.

Hodnotíme-li protihabsburské cítění české politiky, je po  staletích upírání českého státního a jazykového práva pochopitelné a bylo i do jisté míry oprávněné – cožpak se excísař Karel nepokusil dvakráte z exilu o návrat k moci? Protišlechtickém? Ano, nový stát zrušil šlechtické tituly získané v českých zemích, nemohl ale zrušit šlechtické tituly získané v cizích zemích. A přesto byla 1. republika plna respektu a obdivu ke svým knížatům, hrabatům a baronům. Nezapomeňme na Prohlášení české šlechty za jednotu země ze dne 17. září 1938, kterým se české šlechtické rody postavily za  ČSR a prezidenta E. Beneše.

A nedůvěra ke kapitalismu??? Pan Frýbort se mýlí, když píše: „ale co chcete od útvaru pojavšího do sebe sbírku menšin, majících společného pouze to, že o začlenění do Masarykova státu nestály a čekali jen na příležitost, aby se vnucené příslušnosti zase zbavily…žalostný konec připravily svému státu ti, kdo jej zřídili v podobě národnostní strakatiny ohrnujícímu přitom nosy nad starou monarchií a nazývajíce ji vězením národů.“  Sbírka menšin? Těžko  bylo možno najít v Evropě stát, který neměl národnostní menšiny. Ty české byly jen tři, co stály za řeč, a za diskusi jen jedna – německá. Ta nepřijala nový stát, ale jen dočasně. Již v roce 1924 daruje karlovarská firma Moser prezidentovi Masarykovi nádherný broušený servis pro 18 osob, Masaryk jej na radu Švehly přijímá a situace se rychle mění.

O dva roky později vstupují  do vlády dva němečtí politici, Franz Spina a  Robert Mayr-Harting. Ostří německých nacionalistických stran se otupuje, německá menšina se s  československým státem  pomalu  smiřuje a se svými představiteli se stává státotvorným činitelem. Ale přichází Hitler! Ten rozbil Československo! „Špatné základy státu položené Masarykem, Benešem  a  Štefánikem“ s tím neměly co  dělat.. Ano, „zreformovaná zmodernizovaná monarchie mohla  dál  plnit úlohu hráze proti rozpínavosti z jedné strany německé, z druhé strany ruské, v čemž ji nemohla zastoupit sbírka  sobecky rozhašteřených nástupnických státečků.“ Problém je  jen  ve slůvku „dále“. Co neplnila dříve, nemohla plnit ani dále. Bohužel císař František Josef II jakoukoli reformu odmítal a František Ferdinand se k chystaným reformám již nedostal. A stále opakované tvrzení mnohých, že dějiny 20. století mohly vypadat úplně jinak, nebýt touhy po vlastní  státnosti? Tak i já musím opakovat, že by se nebažilo, kdyby se  nebylo během války vyjevilo, že Rakousko je odepsané a že veškerá předchozí snaha české politiky a českých politiků po autonomii v rámci  rakouské říše, je marná.

Básnicky to vyjádřil Viktor Dyk ve své slavné, komunisty zneužité a Václavem Klausem nepochopené básni „Země mluví“, kterou poslal českým politikům z rakouského vězení:

Tvá matka země

otvírá náruč: možno bys jí zhrd?

Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká

pro toho, který splnil, co čeká.

Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!

Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.

Opustíš-li mne, nezahynu.

Opustíš-li mne, zahyneš.