Sumpersko.net

Řeší převážně případy, které jsou ve společnosti vnímány mimořádně citlivě. Trestné činy, ve kterých figurují děti, mladiství, nebo domácí násilí.

Sympatická, sportovně aktivní žena, k policii nastoupila v roce 2007. V současné době je již pátým rokem služebně zařazena na Oddělení obecné kriminality v Šumperku, jako komisařka. Marcela Hloušková na sebe navíc dobrovolně převzala náročnou práci krizové interventky, kterou vykonává osm let.

Proč jste se rozhodla stát se policistkou?

Marcela Hloušková: Chtěla jsem, aby v mojí práci nebyl stereotyp, aby byla moje práce zajímavá a chtěla jsem pomáhat lidem, opravdu jsem to tak cítila.

Jaký máte za sebou výcvik a která jeho část byla pro Vás nejobtížnější?

Marcela Hloušková: Absolvovala jsem stejnou přípravu jako všichni policisté - odborný kurz pro přidělení služební zbraně, základní odbornou přípravu pro policisty, také kvalifikační kurz pro profesní specializaci vyšetřování a další kurzy a semináře týkající se mého služebního zařazení a náplně práce, tedy vyšetřování. Každý z těchto kurzů či seminářů byl něčím specifický, vše se ale dalo zvládnout bez větších potíží.

Vzpomenete si na svůj první případ, který se Vám podařilo úspěšně dokončit?

Marcela Hloušková: Svůj první případ si již nevybavím, v hlavě mi zůstávají spíše ty nejnáročnější, při kterých někdy zůstává rozum stát, … 

Jaké případy vyšetřujete? Které patří mezi ty nejnáročnější?

Marcela Hloušková: Zabývám se převážně prověřováním a vyšetřováním trestné činnosti mládeže, tedy trestných činů, které páchají děti, nebo jsou naopak páchány na dětech, dále domácím násilím a sexuálními delikty. Každý případ je jiný, něčím výjimečný. Často se setkávám s neuvěřitelnými osudy lidí, kteří se mnohdy dostali na pokraj života a společnosti tím, že jim druhá osoba ublížila. Snažím se jim pomoci a proti pachateli získat důkazy tak, aby byl řádně potrestán. Některé případy jsou hodně náročné…

Mimo práci na oddělení pracujete v týmu krizové intervence. Jak velký je tým krizových interventů působících v rámci Olomouckého kraje?

Marcela Hloušková: Olomoucký kraj zřídil skupinu krizové intervence s jedenácti členy, která je rozdělena na dvě skupiny. Jedna zasahuje v oblasti Olomouc, Přerov a Prostějov, druhá skupina v Šumperku a Jeseníku.  Já jsem součástí týmu druhé skupiny, je nás pět krizových interventů a střídáme se vždy po týdenních službách. Kdykoliv během své pohotovosti, ve dne i v noci vyjíždíme na místo a pomáháme.  Jinak každý pracujeme na svých útvarech a vykonáváme policejní práci dle služebního zařazení. Krizová intervence je aktivita navíc, naším vedením podporována.

Co práce obnáší?

Marcela Hloušková: Pomáháme v prvních chvílích lidem, kteří se stali obětí závažné trestné činnosti nebo jiné osobní tragédie, zejména v podobě ztráty blízké osoby. Snažíme se jim pomoci při prvotním zvládnutí a překonání jejich akutního stavu, dát jim sílu, nasměrovat je.  Obecně lze říci, že pokud dojde k trestnému činu nebo mimořádné události a policista na místě vyhodnotí, že je nutná přítomnost krizového interventa, vyžádá si jeho pomoc prostřednictvím integrovaného operačního střediska. Intervent se neprodleně dostaví na místo, kde svou činností poskytuje prvotní pomoc obětem a příbuzným. Svou prací na místě pomáhá jednak traumatizované oběti, ale zároveň usnadňuje policistům šetření na místě činu, neboť jejich prvořadým úkolem je ohledání místa činu, zajištění důkazních prostředků, ztotožnění a vytěžení svědků, zkrátka provedení všech nezbytných úkonů směřujících ke zjištění a dopadení pachatele. Nejčastějšími případy vyžádání přítomnosti krizového interventa jsou tragické dopravní nehody, jiné události, při kterých došlo k úmrtí člověka, znásilnění, domácí násilí a další závažná trestná činnost. Intervent poskytuje na místě potřebnou péči příbuzným, svědkům a dalším zúčastněným osobám, které tíživou a traumatizující situaci nezvládají a potřebují pomoc a empatickou podporu. Pomáhají rovněž při vyrozumívání rodiny v případech sdělování ztráty blízké osoby. Intervent v mnoha případech setrvává s rodinou oběti i několik hodin. Součástí pomoci je také poskytnutí informací o možnostech následné pomoci některé ze specializovaných externích organizací.

Jak jste se práci krizové interventky dostala?

Marcela Hloušková: Skupina krizové intervence vznikla v roce 2010, já jsem v ní od samého počátku. Chtěla jsem pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, měla jsem pocit, že tato služba je potřebná a má obrovský smysl.  S obětmi trestných činů jsem se při své práci policistky setkávala často a zjistila jsem, že mně jako ženě se mnohdy oběti svěřovaly snáze, nežli mužům, zejména pokud se jednalo o intimní situace, ve kterých se ocitly. Snažila jsem se s nimi jednat empaticky, s úctou a respektem, co nejšetrněji, ale zároveň si také udržet nadhled a zjistit všechny potřebné okolnosti případu. Mnohdy jsem cítila, že bych sama uvítala radu, pomoc jak na to. Proto mě oslovila možnost v týmu krizové intervence pracovat a jsem spokojená. 

Absolvovala jste nespočet školení, stáží, seminářů.

Marcela Hloušková: Nejprve jsme všichni absolvovali kurz základů viktimologie a krizové intervence, dále výcvik v metodách Critical Incident Stress Management. Průběžně si doplňujeme vzdělání na seminářích, společných setkáních a schůzkách, kde jsou prezentovány konkrétní kazuistiky a modelové situace, z jejichž následných rozborů čerpáme nové zkušenosti. Dále spolupracujeme s dalšími institucemi jako Bílý kruh bezpečí, Intervenční centrum, Poradna pro rodinu, Azylové domy a další organizace, které mají možnost pomoci lidem v nouzi. V této souvislosti bych ráda uvedla, že každý případ, ke kterému jsem vyjížděla, byl jiný. Sama jsem se přesvědčila, že univerzální recept, jak takové situace řešit, neexistuje. Intervence je reakce na danou situaci. Je to vždycky improvizace podle toho, jak se člověk chová a projevuje.

Krizový intervent pomáhá nejen civilistům, ale i kolegům. Kolik policistů se na Vás obrátilo a obecně můžete sdělit s čím?

Marcela Hloušková: Naší úlohou je pomáhat nejen osobám z řad veřejnosti, ale také kolegům policistům, a to bezprostředně po prožité traumatizující události spojené s výkonem služby nebo s řešením jakýchkoliv jiných, i osobních traumat. Kolegové se na mě obracejí velice zřídka, ale ani to není výjimkou. Musím podotknout, že krizový intervent zaručuje anonymitu a mlčenlivost.

Práce kriminalisty i krizového interventa je časově náročná. Jak se Vám daří skloubit rodinu a práci?

Marcela Hloušková: Když mám pohotovost, musím být pořád na telefonu a poblíž bydliště, abych se případně rychle dostala zpět a mohla tak co nejdříve vyjet na místo události.  Nepřemýšlím, jestli to zvládnu, prostě to tak je a vždy to nějak vyšlo. Rodina už ví, že když mám dosah, víkend je ohrožen, ale nijak nás to nelimituje.

Nosíte si práci domů, nebo problém, který právě řešíte, dokážete odbourat?

Marcela Hloušková: Snažím se nenosit si práci domů, ale ne vždy se mi to daří.  Kompenzuji psychickou zátěž sportem a celkem to zabírá. Při běhu lesem sice hodně přemýšlím, ale hlava se tím vyčistí. Také můj partner má pro mou práci pochopení a je mou velikou oporou. Je důležité mít doma někoho, kdo vaši práci chápe.

Pohotovost držíte i v období Vánoc a přelomu roku. Řešila jste případy v těchto dnech?

Marcela Hloušková: Ano řešila, dokonce před několika lety v podvečer na Štědrý den jsem oznamovala rodině ztrátu blízké osoby, bylo to velice emotivní.

Případ, který Vám dlouho zůstal v „hlavě“. Jak s tím bojovat, aby se člověk nepřepracoval a nenechal zahltit?

Marcela Hloušková: Snažím se do případů nezapojovat své vlastní emoce, ale není to vždy jednoduché. Velice mě zasáhne, když se obětí stane malé bezbranné dítě, ale i takové situace život přináší. Důvodem, proč tuto práci dělám je, že ve chvílích bezmoci, se kterou se setkávám, mohu být nablízku a pomoci svou přítomností, slovem a porozuměním. Reakce lidí bývají různé, ale psychickou pomoc potřebují všichni.

Jaká je vybavenost krizového interventa?

Marcela Hloušková: Empatie, odvaha, psychická síla, komunikativnost a chuť pomáhat.

Máte pro ženu málo obvyklé poslání i náročné prožitky, které Vám práce přináší. Zajímá mne Vaše životní motto. Ovlivnilo ho Vaše povolání?

Marcela Hloušková: Životní motto nemám, ale i já si v životě prošla těžkým obdobím, kdy jsem vše zvládla díky blízké rodině a přátelům, měla jsem pomoc nablízku. Proto si myslím, že lidé pomoc potřebují a ne každý je tak silný, aby to zvládl sám.  V dnešní uspěchané době je vlídné slovo, porozumění a ochota, to největší bohatství. Zejména, když člověk ztratí blízkou osobu.

Vzrůstá počet násilných trestných činů vůči ženám (domácí násilí). Co byste poradila ženám, které zatím tuto nepříjemnou situaci nikomu neřekly?

Marcela Hloušková: Každé ženě, která prožila nebo prožívá domácí násilí, bych chtěla vzkázat, že má smysl bojovat a být šťastná. Důvody, proč ženy setrvávají s násilnou osobou, jsou různé, mnohdy pro okolí nepochopitelné. Myslím, že mezi námi je spousta žen, které žijí v násilí, ale nemají odvahu to řešit.  Nikdo nemá právo nikomu ubližovat a je jen na každé z nás, zda si to necháme líbit. Je spousta organizací, včetně policie, které jsou připraveny pomoci a pomáhají.  Má to smysl. Je jen důležité chtít to řešit.

Vzrůstá i agresivita některé mládeže. Co podle Vás rodiče dnes podceňují a co jim ze své praxe radíte?

Marcela Hloušková: Podle mě je největší problém trávení volného času dětí, které se nudí a nemají chuť nic dělat.  Již od útlého věku nejsou vedeny k tomu, jak využít volný čas, jak se zabavit, co nového poznat, prožít.  Spousta rodičů žije vedle dětí a ne s dětmi. Místo společně stráveného času jim koupí telefon nebo zapnou televizi.  Věnujte se aktivně svým dětem, vrátí se vám to. 

Náš rozhovor vychází v době vánočních svátků. Máte příležitost popřát čtenářům.

Marcela Hloušková: Přeji krásné, klidné a pohodové Vánoce. Zastavte se a načerpejte sílu, každý podle svého přání. Někdo u pohádek, někdo v přírodě, na horách nebo jen při malé procházce