Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Pondělí 23. září 2019 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Zubní pohotovost ve FN Olomouc se na dva týdny přestěhuje

23.09.2019 - Zubní pohotovost ve FN Olomouc se na dva týdny...

Počasí

23.09.2019 - Pondělí

Teplota: 19 / 11 - Zataženo

24.09.2019 - Úterý

Teplota: 21 / 11 - Zataženo

Zde je místo pro Vaši reklamu

Konec listopadového tajemství

11. listopadu 2011 - 15:52

Zpět na seznam článků

aneb můj přítel extajemník

Konec listopadového tajemství

JUDr, Hulík - osobní archiv

Blížící se výročí sametového převratu mi připomnělo, že po určité době se vždy otvírají archivy, aby se vědělo, co se dosud nevědělo nebo jen tušilo.

Byl jsem členem První parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17.listopadu a také jako jediný člen této první komise i členem Druhé parlamentní komise–tentokráte již komise pro vyšetřování těchto událostí. Tato komise měla již pravomoci trestního vyšetřovacího orgánu. První se díky jejímu předsedovi říká Stankova, té druhé Rumlova. Myslím, že ještě platí povinnost mlčenlivosti, ale já se více dozvěděl na základě vlastních aktivit, mnohdy groteskních, tak jako groteskní byl celý pád komunismu v Československu, kde jsem si povinnost mlčenlivosti uložil já sám. A tak mohu prozradit i největší tajemství listopadového převratu.

Mnozí jsou přesvědčeni, že Václav Havel uzavřel tajnou dohodu s představiteli KSČ o předání moci  oproti  záruce beztrestnosti. Sametová dohoda? Určitě žádná nebyla, nemohla ani být, protože vedení KSČ, které by jediné bylo kompetentní takovou dohodu uzavírat, popřípadě jiní její představitelé,prožívaly převrat v naprosté pasivitě a žádných jednání s představiteli OF se neúčastnily. Celá jednání vedl sice soudruh, ale z titulu představitele vlády-Ladislav Adamec a na druhou stranu k defekci připravený druhý soudruh, Marián Čalfa. Již proto tito dva nemohli  uzavírat tajné dohody, jednali jen z pudu sebezáchovy a také na základě kontaktů, viz. známá iniciativa „Most“ (Kocáb, Horáček).

Tyto události již byly popsány, stejně tak se psalo o zmrtvění Jakeše, Bilaka, Indry a dalších, které  po 17.listopadu ochromil strach. Jediní, kteří již několik let před převratem konspirovali, radili se sovětskými soudruhy z KGB a hledali nějaké východisko z blížícího se konce komunismu, bylo několik lidí z vedení StB (generál Lorenz,  mjr. Žák aj.) Ostatně (a to jistě nebude porušením mlčenlivosti), mi to při výslechu prozradil právě mjr.Žák. V dubnu 1989 řekl v Praze Gorbačov, že již nikam tanky na záchranu socialismu SSSR posílat nebude a na podzim téhož roku jeho intimus Kozlov, řekl Lorenzovi, StB a spol., že přestavba a glasnost  není „jako“, ale doopravdy. Jak se Žák vyjádřil: "Od této chvíle jsme začali pomýšlet na to, abychom neskončili na lucernách a připravili nějaký nový socialismus s lidskou tváří.“ Řekl také, že s tehdejším vedením KSČ se počítat již nedalo, a nemohli jej ani pravdivě informovat. Nahoru šly tedy informace uklidňující, zatímco pretoriáni StB začali myslet na svoji záchranu.

Nechci psát ani o tajemství konce komunismu na Národní třídě. Snad jen o jedné věci, o které se dosud nepsalo vůbec.

Na křižovatce  se Spálenou ulicí a ulicí  Na Perštýně  stáli nejen demonstranti ve směru od Národního divadla, ale i za kordonem policistů, jejichž poslední řada byla obrácena  čelem k Můstku, k hloučkům demonstrantů, kteří  se z tohoto směru chtěli připojit k těm, které na křižovatku zavedl poručík  StB  Zifčák (alias student Růžička) z nábřeží od Vltavy. Na  této druhé straně jsem stál i já a mohl jsem sledovat příjezd autobusu na začátek křižovatky ze Spálené, z něhož vyskákali  extra bijci v  červených baretech. Na začátku se dalo s některými příslušníky ještě mluvit. Pamatuji  se na diskusi s jedním, který mi tvrdil, že demonstranti na druhé straně mají klacky a tyče–bohužel přes několik řad příslušníků pohotovostního pluku je nebylo vidět. Nemohl jsem mu dokázal, že to není pravda, že jsem ještě před hodinou s nimi šel a že v ruce drželi  jen svíčky. A pak najednou někdo vydal rozkaz a obušky se začaly míhat nejen směrem k Národnímu divadlu,ale i k Můstku. I tímto směrem,až do metra vchodem u Laterny Magiky prchali demonstranti pronásledovaní mladíky v zelených uniformách s dlouhými bílými obušky, kterými je bili ještě na nástupištích.

Ale existuje ještě větší tajemství převratu,největší a dosud neodhalené. Proč, proboha proč, se vedení disentu chovalo tak retardovaně a bojácně, když už nejen týdny, ale měsíce před převratem bylo jasné, že komunistický režim v ČSSR je u konce s dechem. Ano petice „Několik vět“ byla  správně načasovaná. Ale od srpna, počínaje varováním Václava Havla, snažícího se pacifikovat  očekávanou demonstraci u příležitosti 21.srpna (kterou pak zachraňovali maďarští studenti), se režim hroutil. Maďaři otevřeli v červnu hranici,v Polsku již byla opozice ve vládě a polské komunistické vedení, které přijelo tehdy do Prahy, se již nemohlo vydávat za představitele státu a k vyvrcholení všeho se Malá strana a Staré město naplnily východoněmeckými trabanty a wartburgy. Nosil jsem tehdy buchty napečené maminkou  k plotu zahrady Lobkovického paláce, v němž  bylo velvyslanectví B. R. D., v jehož  zahradě  se tísnili tisíce lidí, rodiny s dětmi a další přicházeli.

Kolaps komunismu nastal v září 1989. Byl konec, který byl všem na očích a pro mě skončil komunismus toho zářijového dne, kdy příslušník VB v uniformě ukázal prsty do „V“ enderáckým uprchlíkům, když je z dole z Karmelitské ulice odvážely autobusy  na nádraží do Holešovic, aby vyjeli cestou svobody přes D.D.R do B.R.D.

Pád berlínské zdi týden před převratem a triumfální návrat kardinála Tomáška z Vatikánu po svatořečení české Anežky 7.listopadu, to jen potvrdil. Na nedávném semináři o VONS  si vzpomněl Václav Havel na podobnou historku. Když byl naposledy zadržen StB dne 28.října 1989, tak se ho její příslušník zeptal:„Pane Havel, kdy už to praskne?" Už nebylo komunismu na východě Evropy, jen v Rumunsku.

Proč, znovu proboha proč, jednal i potom Václav Havel s Adamcem a Čalfou v rukavičkách? Proč vedení OF přistoupilo na složení vlády v poměru 5:15? Proč nepřevzali rovnou moc–třeba jen dopisem adresovaným členům vlády a politbyru?

Proč neobsadili archivy StB? Kým? Celou armádou studentů! Koho se ještě báli? Vedení KSČM hodilo ručník do ringu již koncem prvního týdne dne 24.září, kdy Jakeš et consortés dali svoje funkce k dispozici. Tím ale dali k dispozici i vedení státu.

Když Havel a spol. jednali s novým generálním tajemníkem KSČ Urbánkem, viděli (a také to pak popsali), že jednají s Pepkem Vyskoč a za jedinou analogii s tímto jednáním na „nejvyšší úrovni“ je možno považovat setkání dobrého vojáka Švejka se strážmistrem Flanderkou z Putimi. Bylo to také jediné jednání s vedením KSČ a měl to být konec jakéhokoliv jednání s představiteli režimu,ať již za KSČ nebo za vládu. Havel měl se svými spolupracovníky a se studenty odjet na Hrad a poslat Husáka domů do Bratislavy. A že se báli ozbrojenců? Kdo viděl skleslé milicionáře, jak  je odvážejí autobusy z jejich  bojového srazu na Vyšehradě, už se nemohl bát jediného výstřelu.

Mě se vždy s těmito událostmi vybavuje jiná analogie.Holčičky plácající s chlapečkem na pískovišti bábovičky a prosívající  písek. „Co se s tím tak seješ“, řekla holčička, ještě neuměle artikulující, chlapečkovi. Jakou pravdu měla, snad napoví následující grotesky, které dosvědčí, že nebylo o čem a s kým vyjednávat. Mělo se jen jednat! Že po bitvě je každý generálem? Myslím, že aspoň podplukovníkem jsem byl již u zahrady Lobkovického paláce v onom nezapomenutelném září.

První legrace byla, když jsem se Zuzanou Blühovou, po r. 1968 levicovou antinormalizační aktivistkou, pak exulantkou a  v polistopadových  dnech již reportérkou BBC, navštívil soudruha Milouše Jakeše  v jeho pražském domově, v jeho podezřele konfiskované vile, a exgenerální tajemník lezl po zemi pod stolem, aby mi zapojil  kabel do zásuvky pro  natáčení.

Zavzpomínal v dobrém na Baťu,u kterého začínal jako „mladý muž“ a poté nám sdělil, že převrat byl zbytečný, protože KSČ na konec roku 1989 připravovala zavedení demokracie, a jen o dva měsíce to nestihla. Ještě větší švanda byla u soudruha Rudolfa Hegenbarta. To byl vedoucí 8. oddělení Ústředního výboru  KSČ (jednotlivá oddělení ÚV řídila po stranické linii ministerstva), které resortně šéfovalo armádu a bezpečnost. Soudruh Hegenbart se hned začátkem revoluce hodil marod a odjel domů na Vysočinu. Tam v jeho skutečně skromném domku, ale plném broušeného skla (dary vděčných pracovních kolektivů) před něj Zuzana postavila dvě lahve whisky, kterou  měl soudruh tajemník rád. Tu malou na vypití hned, tu velkou do reservy. Jenže malou vypil skutečně okamžitě a z velké začal upíjet hned potom. Opil se však decentně a mluvil a mluvil. Byl úplně nevinen a demokracii chtěl dávno. Vždyť navštívil v Kanadě i Baťu, ukazoval nám fotografie. Byl ale sám, tu demokracii proto nemohl v ÚV prosadit, ať dělal, co dělal. Jeho monolog o boji za demokracii skončil pozdě v noci. Svinoval jsem ještě kabely a balil kameru a fotoaparát, když jsem uslyšel z noční tmy přidušené volání Zuzany o pomoc. Soudruh tajemník si  totiž spletl kapotu auta s postelí.

Ale to pravé absurdum, takové, jaké se prožívá jen jednou za život,  jsem prožil-také v noc - v Plzni roku 1991. Byl jsem tehdy podplukovníkem a prvním náměstkem generálního ředitele Sboru nápravné výchovy, jak se tehdy ještě jmenovalo vězeňství.

Vracel jsem se z Německa a o půlnoci projížděl Plzní, když jsem si vzpomněl, že ve  věznici na Borech vykonává  trest  bývalý městský tajemník KSČ, soudruh doc.Ing.Miroslav Štěpán. Tam, kde ho v 50.letech vykonával i můj otec a kam jsem jako dítě  jezdil  na  návštěvy. Nemohl jsem prožívat satisfakci politického vězně, kterým jsem nebyl – jen jsem je obhajoval a ne v období komunistického teroru, který prožil otec, ale v mnohem mírnějším období normalizace. Ale průkazka, zbraň a funkce s hodností, mi poskytovaly  trochu uspokojení z přísloví „každý chvilku, tahá pilku“.

I strach staronového příslušníka, který mi po vstupu do věznice salutujíc podával hlášení. On ještě v komunistické uniformě, já v džínsách, svetru a golfové čepici. „Zaveďte mě k panu inženýrovi Štěpánovi“, zavelel jsem a katry se začínaly otevírat a zavírat. „Odsouzený Štěpáne, pozor“, zavelel tentokráte příslušník za posledním katrem: „První náměstek generálního ředitele, podplukovník doktor Hulík.“ A Miroslav Štěpán, ještě nedávno jeden z nejmocnějších mužů totalitní moci, mi v pozoru  ve vězeňském pyžamu, podával hlášení:„Pane podplukovníku, odsouzený Štěpán. Na mé cele všechno v pořádku“. Tak to bylo zadostiučinění! Větší, než slyšet v listopadu 1989 na  Václaváku: “Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu marky, ukradl jsem je z naší banky“. Dlouho, dlouho jsme setrvali na cele v  soudružském rozhovoru. A to je konec první expozice.

Byla ještě druhá. Jeden významný klient mi o pět let později dal krabici doutníků. „Jsou od Castra“, řekl mi.„Cože, Castro mi posílá doutníky?“Nepřímo“, „máte tam vizitku“, řekl. „S pozdravem Miroslav Štěpán,“ stálo na ní. „Kde jste setkal se Štěpánem“, ptám se. „ Ale při  jednání  o možném úvěru z Ruska“, říká klient. „Ptal se mě, jakého mám advokáta a já řekl, že Vás“. Řekl mi, že Vás zná a že Vás má rád. Nevěděl jsem co na to říci. Být pyšný nebo se stydět?

A teď neuvěřitelná expozice třetí!Za několik týdnů mě tentýž podnikatel pozval na večeři. Byl tam i soudruh extajemník, dokonce již trochu rozveselený. Zažil jsem něco neuvěřitelného–proměnu nenáviděného aparátníka ve vtipného společníka. A co víc, začal mi po několika skleničkách tykat a říkat doktůrku a já jemu Mirdo. „Mirdo, jak to bylo tenkrát v ČKD?“ Další tajemství 17.listopadu odhaleno:„Když  jsem tam přijel“, začal vyprávět Mirda,“ „ přiběhl ke mně jeden milicionář a dal mi facku. To mě rozčílilo  a  ještě více, když mi ředitel  řekl, že  mu  syn vyprávěl, jak ve škole děti hlasovali, kdo je má učit a kdo má být ředitelem školy. Proto jsem mluvil o těch dětech. „…no a to volání po  demisi,“ ptám se?“ „To mě přesvědčilo, že je konec“, odpověděl.

Vyprávěl nám různé historky, dokonce i z Kremlu, např. o svém setkání s Brežněvem, kterému podával hlášení ještě jako prezident Mezinárodního svazu  studentstva. Byl instruován předem, že soudruh Brežněv nemá rád problémy a bude-li na nějaké tázán, má odpovědět, že žádné nejsou. Nakonec přišel od soudruha Genseka i tento dotaz. Od soudruha Podgorného však  také znamení rukou a očima. Problema nět. „Da,“ vyprávěl dále, dodal jsem si odvahu, „u nas odna bolšaja problema.“ „Čto kakaja“,zeptal se Brežněv? „U nas bolšoj deficit budžeta“. „Skolko?“ „Odin milion dolarov“, řekl jsem. „Znaješ ty, tovarišč Miroslav, skolko  milionov  dolarov  deficit  budžeta  vsjevo  naševo  gosudarstva? „ Tysjači milionov dolarov tovarišč Miroslav! Pozvoni Ponomarjov“,rozkázal Brežněv Podgornému.„Pusť dajut děngi tovarišču Miroslavu“, a Ponomarjov mi přivezl na letiště kufřík s milionem dolarů.

Ale historku historek, v níž mnozí mohou najít ono hledané pravé tajemství 17.listopadu, vyprávěl Mirda již česky. Bylo to před 30. výročím založení Divadla na zábradlí v r. 1988, když do jeho pracovny vstoupil soudruh Evžen Erban a nápadně tichým hlasem mu začal sdělovat, že se má zůčastnit oslavy tohoto výročí. Proč mi tady šeptáš, zeptal se ho Štěpán. Erban začal ukazovat nahoru a do stran. „Neblázni, já vím, že tady mám odposlechy, Lorenz mi je stejně pak přehraje.“ „Ne, Jakeš, Jakeš se to nesmí dozvědět. Co se nesmí dozvědět ? Že půjdeš na Zábradlí a tam  se setkáš  s  Vaškem. S jakým Vaškem ? S Vaškem Havlem. Ty jsi se zbláznil, já a Havel ! Nikdy ! Nezbláznil, musíš to udělat, Sověti to chtějí. Cože, Sověti? Jo, chtějí z Havla udělat ministra kultury. Cože??? Tak to ne, poroučet si tady nebudou. Nerozčiluj se, je to všechno  domluveno. Vašek bude stát kousek  od Tebe  a jak půjdeš  kolem něj, podáš  mu ruku.“ Jak to dopadlo“, ptám se zvědavě.  „No, já tam přišel, všichni se ode mně odtahovali  jak od  prašivýho  psa, jen paní Ljuba Hermanová se mnou mluvila. Já se jí ptal, jak to dělá, že je pořád tak štíhlá, já že sním jeden chlebíček a už přiberu  a  Havel postával  opravdu  vedle, a viděl jsem, že je připraven. Já se ale zatvrdil, Havlovi jsem ruku nepodal. Chtěl to zachránit ředitel Vodička, šéf stranické organizace v divadle, přišel ke mně a šeptal mi, že je změna, mám jít doprovodit paní Ljubu dolů k autu, u východu, že bude Havel  sám a já mu v rychlosti pokynu a stisknu ruku.“No a“?; jsem opravdu napjat. „No prošel jsem kolem něj a nic.“Tak vidíš, kdybys  mu  ji podal, tak jsi mohl být dnes místo Čalfy na Hradě poradcem“, říkám. „Já měl informace z Moskvy, že Gorbačov nevydrží“,nato Štěpán.

Nevěřím ani na tajnou dohodu s Gorbačovem, ale kontakty zde mohly být a jeho  zájem také. Ostatně, vždyť nedávno se zjistilo, že Gorbačov připravoval pád Honeckera, proč by tedy nepřipravoval vzestup Havla, byť jen na post ministra kultury, aby  napjatou situaci v ČSSR vyřešil národním smírem a nějakým socialismem s lidskou tváří. Pád mezinárodního komunismu byl ale rychlejší – tak rychlý, že vedení disentu (OF) mu vůbec nestačilo. Ta pomalost, typické  smiřovačky  a  kompromis  vyhovující oběma stranám, to byla a je pravá  česká bramboračka, které  se dostalo mezinárodního věhlasu jako sametové revoluci. A nad kterou slzela právě v Divadle na zábradlí i Jane Fondová. A buďme také objektivní – i v disentu někteří viděli dále, např. John Bok, Stanislav Devátý, Rudolf Battěk – exkomunistické části disentu  však vyhovovalo „Velké smíření“.

A  to je vlastně to největší „tajemství“ slavné sametové revoluce.

Autor: Milan Hulík

Fotogalerie

JUDr, Hulík - osobní archiv

Související články

Další články z rubriky

Exkluzivní Fotogalerie

Medový den 2019

Medový den 2019

Fotek: 44
Přidáno: 22.09.2019

VESELENÍ v Šumperku

VESELENÍ v Šumperku

Fotek: 79
Přidáno: 21.09.2019

Netradiční odpoledne v Muzeu silnic

Netradiční odpoledne v Muzeu silnic

Fotek: 71
Přidáno: 21.09.2019

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.