Sumpersko.net

Předpověď konce světa, ke kterému má dojít 21. prosince 2012, vychází z mylného výkladu poselství mayského kalendáře. Ve skutečnosti svět nezanikne, ale ten den bude klíčovým bodem základního obratu v chování lidstva. Místo sobectví, závisti, nenávisti, zavládne všeobjímající láska a vzájemné porozumění. Vnějším příznakem změny budou nenápadné události s účinky, srovnatelnými se zemětřesením.

Tak například se uskuteční mimořádná konference KSČM, na které se komunisté přejmenují na tvrdošíjnou demokratickou levici, zřeknou se revolučního násilí jako nástroje boje o moc, diktaturu proletariátu označí za nepotřebné filozofické haraburdí a učení o třídní nenávisti nahradí doktrínou nutné spolupráce tříd pro obecné blaho.

Karolína Peake se svou stranou LIDEM požádá pokorně o přijetí zpět do Věcí veřejných. Dojatý Vít Bárta zaslzí a pouze vydechne: vše odpuštěno. Kateřina Klasnová se beze slova vrhne svědkyni ze své svatby kolem krku a Radek John pronese obřadný uvítací projev. Později natočí láskyplnou reportáž o cestě LIDEM tam a zase zpátky.

Vláda kvůli odchodu LIDEM nepadne. Místa po jejich ministrech si rozdělí obě koaliční strany. Vlídně opoziční Věci veřejné budou vládu nadšeně podporovat.

Jan Fischer se vzdá prezidentské kandidatury s vyjádřením, že jako dlouholetý člen normalizační kolaborantské KSČ si netroufá rušit posmrtný klid Tomáše G.Masaryka, jehož ostatky v zemi začaly jevit podezřelý neklid.

Také se sejdou představitelé církví, uvedených v seznamu obdarovaných v nedávno přijatém zákonu o tunelování státu ve prospěch církví (oficiálně se jmenuje jinak) a slavnostním prohlášením vyzvou poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby urychleně přijali novelu zákona, předloženou koncem listopadu stranou Věci veřejné, a aby ušetřených více než 20 miliard Kč využili na zlepšení životní situace důchodců, rodin s malými dětmi a na platy učitelů, lékařů a policistů.

Ve stejný den propustí generální ředitel České televize celou redakci zpravodajství a sám se vzdá funkce. Odejde konat pokání bezplatnou prací v  charitativní organizaci. V dopisu na rozloučenou vysvětlí, že konečně pochopil, že občané České republiky si nezaslouží, aby byli vystaveni soustavnému oblbování veřejného mínění zmanipulovaným zpravodajstvím. Protože „starého psa novým kouskům nenaučíš“, službu jim nadále mají poskytovat lidé, neposkvrnění dosavadními nemravnými zvyklostmi, jimž takto uvolnil místa. Jeho příkladu bude následovat většina šéfredaktorů tisku a vedoucích manažerů Českého rozhlasu.

Že nevíte, o jaké novele je výše řeč? Inu, není divu, protože na jejím uvedení či spíše neuvedení do povědomí veřejnosti lze dokladovat správnost úvahy, která má přivést Petra Dvořáka k odchodu. V úterý 27. listopadu  se média soustředila na dvě domácí události. Zpravodajská televize ČT 24 vysílala v přímém přenosu plenární zasedání Ústavního soudu ČR k sociálnědemokratickým stížnostem proti některým tzv. reformním zákonům. A kromě toho ve všech zpravodajských relacích zněla zpráva o zadržení skupiny daňových podvodníků, kteří se měli nezákonně obohacovat krácením daní z  obchodu s pohonnými hmotami. Hlasatelka k tomu  opakovaně radostně hlaholila, že mezi zadrženými je hlavní sponzor strany Věci veřejné, advokát Daniel Musil. Pravda je ovšem pouze taková, že dotyčný pán věnoval kdysi „véčkům“ půl milionu Kč. Navíc až do večera policie nepotvrdila, že je skutečně mezi zadrženými. Nikomu také nesdělila obvinění. V právním státě, ctícím presumpci neviny, by se neměli novináři takovou věcí vůbec zabývat. Nicméně lokajský pud je přiměl přijmout nepsaný příkaz, aby zužitkovali každou trochu špíny, kterou lze nalepit na štít Věcí veřejných, neboť tuto stranu musí  stihnout stejný osud, jako před ní US-DEU nebo ODA: musí být zničena jako zárodek možné budoucí konkurence pro zavedené velké strany. Většina veřejnosti se samozřejmě nebude zamýšlet nad tím, zda je nějaký vztah mezi způsobem obživy sponzora a povahou obdarované strany, prostě si mezi ně položí rovnítko.

Přesto je zde patrný pokrok. Potvrdí-li se  podezření proti Danielu Musilovi, budeme okamžitě znát nekalý původ darovaných peněz. Naproti tomu zdroje, z nichž v r.1997 obdaroval ODS až z dálné Indie Radjiv M. Sinha a ze záhrobí  Lajos Bacs, zůstaly dlouho skryty pod pláštíkem tajemství. Přesto  ODS dodnes nosí masku vzoru všech možných politických ctností.

Ve středu pokračovala ČT ve stejném duchu, ovšem tentokrát uvedla zprávu, která je skutečně významná, a pro občany by měla být burcující: policie požádala o zablokování jednoho z bankovních účtů Věcí veřejných. To je zásah, který může způsobit ochromení činnosti strany. O tom, že jde o peníze z výnosů z trestné činnosti, nerozhodl soud. Jde o pouhé policejní podezření, jež v právním státě, ctícím presumpci neviny, má jen nepatrnou právní váhu.  Protože jde o opoziční stranu a o policii, která je pod vlivem vládní ODS, zásah se jeví jako neomalený útok „party policejních plukovníků a podplukovníků“ (terminus technicus Petra Nečase) na ústavní zřízení státu. Právních jistot občanů dbalý a nestranný předseda vlády by opět našel slova rozhořčení, pokud by přímo nevyzval ministra vnitra k resignaci.

Ale abychom nezapomněli na novelu, vracím se k ní tentokrát bez žertování: zpráva o ní v podstatě zapadla ve stínu zdánlivě důležitějších věcí. Po skončení přenosu z Ústavního soudu ČR odvysílala ČT 24 záznam z tiskové konference Věcí veřejných, uskutečněné v Poslanecké sněmovně. Na ní předseda strany Radek John oznámil, že „véčka“ ocenila vyjádření pana prezidenta k zákonu o vyrovnání státu s církvemi a rozhodla se reagovat na ně předložením poslaneckého návrhu novely zákona, jejíž přijetí by snížilo zatížení státních financí. Podpořila jej chartistka Lenka Procházková, která sice není členkou strany a není na ní nijak závislá, ale účelově se s ní spojuje k obraně společnosti proti nepřiměřenému zvýhodňování církví proti občanským restituentům. Do třetice se přidal poslanec Otto Chaloupka, který oznámil záměr napadnout darovací zákon také ústavní stížností.

Novela zachovává půdorys přijatého zákona, t.zn. přijímá účelnost záměru uskutečnit odluku církví od státu a uznává nutnost poskytnout jim základnu pro jejich samostatné hospodaření. Vypouští ale ustanovení, podle něhož mají být církvím vydány také nemovitosti, na které se vztahovala revize prvorepublikové pozemkové reformy, uskutečněná zákonem z r.1947. Tím předchází možnému prolamování restituční hranice 25. února 1948. Právě proto, že se nejedná o restituce, ale o obdarování, novela ruší zproštění daňové povinnosti při prvním prodeji majetku, nabytého na základě tohoto zákona. Posléze snižuje celkovou sumu náhrad za nevydaný nemovitý majetek o 16 miliard Kč a další peníze šetří daňovým poplatníkům zkrácením období, po které ještě budou církve dostávat státní příspěvek na svou činnost, ze sedmnácti na sedm let. Konečně zamezuje vydávání uměleckých předmětů z významných galerií a jiných veřejných sbírek.

Tvůrci novely odmítli nárok na zvýhodnění církví proti občanským restituentům z důvodu dvacetiletého čekání. Stát sice zabral církevní majetek, ale po celou dobu pak financoval jejich provoz a investoval do údržby a zvelebování církevních staveb a na činnost církví bude přispívat ještě několik dalších let.

Předložení novely jistě vyvolá zuřivost realitních makléřů a lobbistů, kteří se těší na mastné provize z obchodování s církevními nemovitostmi. Bude zkouškou pro politiky, zejména pro ty, kteří jsou spjati s kšeftaři s nemovitostmi. Budou muset přiznat barvu: jde-li jim o blaho lidu, novelu s nějakými úpravami přijmou. Jde-li jim o namaštění vlastní kapsy, budou klást odpor pod nejrůznějšími ušlechtilými záminkami.

Zajímavé bude stanovisko církví. Křesťanská pokora a úcta k chudobě a solidarita s potřebnými by je mohla přivést k podobnému postoji, jaký jsem žertem popsal v úvodu článku. Brzy poznáme, co váží více: zda touha po mamonu nebo křesťanské hodnoty.