Sumpersko.net

Ve  Francii je mnoho koutů a koutečků, kterými prošla zajímavá historie několikrát, stejně tak významní lidé, šlechta - králové a vévodové, generálové a maršálové, vojáci, rebelové, herci, spisovatelé a básníci a také malíři a jiní.

A přidá- li se k tomu kouzelná krajina s ohybem řeky a kopec s hradem s dominujícím donjonem, pod ním hned zámkem a v podhradí - podzámčí se středověkým městečkem; jste v koutě – La Roche - Guyon.

Jen kousíček od La Roche de Guyon je další turistický magnet, možná magnetovanější než náš hradozámek – Giverny, kde se dodnes pořádají „malovací“ kursy pro Američanky, kteří se pokoušejí zachytit na svá plátna stejné lekníny ve stejné tůni jako zakladatel impresionismu Claude Monet, který toto místo proslavil. A dodejme, že tam s ním a po něm bydlel i impresionista český, jeho přítel, malíř Václav Radimský.

A zde musím, prostě musím, si odskočit do Kolína, svého rodného města, kde kousek od něj měl Radimský své české sídlo -  Pašinku a kam se vrátil poté, co na začátku první světové války musel jako „nepřátelský cizinec“ Francii opustit. V Pašince také dožil a mezi Pašinku a Francii rozložil svůj život, když žil stejnou dobu ve Francii, jako v rodné usedlosti u Kolína.

A nyní přichází moje radost největší. Milý čtenáři, jakkoli je to neuvěřitelné, mezi Francii s Giverny a Monetem a Kolínem mohu položit své příjmení. V Kolíně dominuje výzdobě radnice Radimského monumentální triptych – pohled na Kolín s chrámem sv. Bartoloměje, jehož pravou část tvoří obraz zvaný „Hulíkova rybárna“.

Pohledu přes řeku na Kmochův ostrov dominuje podlouhlá budova s pavlačí, ze které moji předci zásobovali rybami celý Kolín. V době, kdy Labe bylo ještě čisté a plné ryb, se úlovky dávaly do ledárny, kde čekaly na prodej. Takže La Roche – Guyon – Giverny – Monet – Radimský - Kolín! Ale my musíme přidat ještě další jména – nejslavnější obyvatele  zámku La Roche - Guyon. Především rod  La Rochefoucauld  z jehož jedné větve pocházel vévoda Francois de La  Rochefoucauld, kníže de Marcillac, vévoda de Rochefoucauld (15. září 1613, Paříž – 17. března 1680, tamtéž)  slavný  francouzský spisovatel a moralista, autor aforismů, maxim, sentencí, drobných úvah a postřehů o lidské povaze a jejích slabostech.

Další historickou celebritou byl německý maršál Erwin Johannes Eugen Rommel  (1891 - 1944), známý též jako Pouštní liška (německy Wüstenfuchs, případně anglicky The Desert Fox), byl  nekonvenční  německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války. Proslavil se jako velitel tzv. „Divize duchů“ během tažení Francií v roce 1940, která denně postupovala až 80 km  a  jako velitel Afrikakorpsu  v  bojích o severní Afriku a nakonec jako inspektor Atlantického valu a jeden z velitelů čelící spojenecké invazi v Normandii. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 byl donucen spáchat sebevraždu. Jeho obraz visí na Stěně největších tankových velitelů amerického Pattonova muzea jezdectva a tankových vojsk, která má symbolizovat pět nejlepších tankových velitelů historie: Mošeho Peleda, George Pattona, Creightona Abramse, Israela Tala a Erwina Rommela. Nás však zajímá jako obyvatel La Roche - Guyon.

Nejdříve  vévoda  s těžko vyslovitelným jménem „Rochefoucauld“ (vyslov Rošfuko). I když zde nežil a nebydlel a jeho zámek najdeme v jiném koutě Francie v obci „Rochefoucauld“ na silnici N141  (Poitou – Charente), zmiňme se o tomto  nejvtipnějším z Francouzů, když už do rodu „Rošfuko“ patřil.  V češtině  vyšly  jeho knihy  „Maximy a úvahy morální“ (1903), „Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě“ (1969,1995,2005 a 2007)„Krutý dvořan“  (1982). Připomeňme si některé:

Názory našich nepřátel jsou mnohem blíže pravdě o nás samotných než naše vlastní názory.

Jestliže chcete získat nepřátele, naparujte se před svými přáteli. Ale jestliže chcete získat přátele, nechte je ať se mohou sami před vámi blýsknout.

Co je směšné? Všechno co se stane někomu jinému. Skromností rafinovaně naznačujeme, že naše přednosti jsou četnější, než by mohlo být předpokládáno.

Hrad La Roche- Guyon byl vystavěn ve 12 století na strategickém místě – vysokém ostrohu na  řekou, podobně jako náš Vyšehrad, aby chránil křižovatku obchodních cest a vodní cestu do Normandie. V polovině 13 století byl pod hradem vybudován zámek. Jeho majitel Guy de La Roche padl v bitvě u Azincourtu (Agincourt) (25. října 1415), kde anglický král Jindřich V. na hlavu porazil francouzského krále Karla VI. V bitvě padl nejen Guy de la Roche, ale i výkvět francouzského rytířstva  - 5000 rytířů a není bez zajímavosti, že v bitvě odehrávající se po dešti v bahně, podle některých historiků bojoval i Jan Žižka, postrádaný tehdy asi 3 roky v Čechách. Vdova po Guy de la Roch opustila o 4 roky později Francii, aby nemusela žít pod novým lenním pánem, anglickým Jindřichem Plantagenetem. Sňatkem Marie de la Roch s Rogerem de Plessis- Liancourt, milcem francouzského krále Ludvíka XIII. přešel hrad se zámkem do vlastnictví rodu tohoto manžela a dalším sňatkem Jeann-Charlotte de Plessis-Liancourt  s  François VII.  de La  Rochefoucauld přešel hrad se zámkem v  r.1669 do rodiny La Rochefoucauld. Slavným obyvatelem zámku byl Anne-Robert-Jacques Turgot, baron de l′Aulne, významný  francouzský státník  a  ekonom, ministr Ludvíka XVI. který se na zámek odebral trávit důchod na pozvání Louise Elisabeth Nicole de La Rochefoucauld, duchesse d'Enville poté, co ho král odvolal z funkce ministra financí. Turgot potom mohl z La Roche- Guyon sledovat průběh Velké revoluce, k jejímuž vypuknutí jeho odvolání přispělo. Další významnou osobností v zámku byl  François Alexandre Frédéric, vévoda de la Rochefoucauld-Liancourt (1747–1827).                                           

V polovině srpna 1943 Američané ovládli Sicilii a v Italii vypukla politická krize. Byl zatčen Mussolini a večer 8. září   se rozletěla do světa zpráva, že maršál Badoglio podepsal kapitulaci Italie. Protože Hitler kapitulaci očekával, vyslal oběma německým maršálům v Italii Kesselringovi a Rommelovi signál „Osa“ a stejnojmenná připravená operace - bleskové odzbrojení německé armády, se dala do pohybu.

Po vylodění americké armády na jihu Italie u Salerna  a  Anzia  vyvstal před maršály úkol  jak  využít hornatý terén a připravenou Apeninskou linii, 150 km na sever od Říma a zabránit americkým vojskům postoupit na sever Itálie. Rivalita obou slavných maršálů však bránila účinnému vedení německých operací a proto Hitler po velkém váhání přenechal  velení v  Itálii Kesselringovi a maršála  Rommela  poslal jinam - dobudovat tzv. Atlantický val, aby mohl odrazit budoucí spojeneckou invazi do Francie.

Základnou a bydlištěm pro jeho inspekční cesty na sever do Normandie mu je právě zámek La Roche – Guyon ve vesnici ležící v kouzelném prostředí na ostrově řeky Seiny, na půli cesty mezi  Mantes a  Vernon, v místech, kde se údolí řeky stáčí na sever. Okolní svahy a útesy svažující se do údolí  z  kterého se ježily hlavně protileteckých děl,  byly  obsazeny německými vojáky. Ženisté vystříleli v útesu  speciální tunely, které sloužily jako příbytky  pro  důstojníky a vojáky Rommelova štábu. Bylo to Rommelovo  nejpřepychovější válečné sídlo. Právě  odsud vyrážel  Rommel na svoje spanilé jízdy do Normandie pln horečného úsilí vrhnout vylodivší se Spojence zpět do moře. Nechá přivézt ze  Sudet  „české ježky“, traverzy  posvařované  kolmo na sebe, které  měly v českém pohraničí zastavit německé tanky. Nařizuje položit na francouzském pobřeží na 600 tisíc min a vytvořit na kterých mají vyloděné spojenecké jednotky vykrvácet.

Nechává na plážích zarazit desetitisíce kůlů, zřídit betonové dračí  zuby a  další  rafinované  překážky určené k roztržení  dna  vyloďovacích plavidel. Rommel tehdy  žil jen pro své poslání a dokonce navrhl umístit protiletecké baterie na pohádkové věže legendárního opatství Saint-Michel. Při jeho inspekčních cestách ho nezajímaly památky, katedrály ani nádherná architektura kostelů a městeček Normandie, ale jen a jen porážka invazních sil. Pohodu a klid nachází vždy po návratu do La Roche – Guyon.

Nepřipadal si v něm jako okupant. Naopak, mohl se považovat za přítele celé rodiny La Rochefoucauld. Vévoda, aristokrat tělem i duší si maršála velmi oblíbil. Jako  mnohé  jiné  aristokratické  rodiny v této části Francie byly  tyto  vrstvy proněmecké, alespoň ve druhé světové válce, protože se obávaly , že  by ve Francii  mohl zvítězit komunismus, což se po válce téměř stalo. A samozřejmě mezi nimi přetrvával prastarý antagonismus k Británii. Vévodkyně dokonce k  oslavě narozenin Vůdce uspořádala oslavu  na  kterou nechala  přinést ze zámeckého sklepa několik lahví nejvzácnějšího ročníku klaretu a vévoda neváhal pozvednout číši  k přípitku na vítězství Německa. Po válce byl za svoji kolaboraci odsouzen k dlouholetému žaláři. Zatím věřil, tak jako Rommel, že invaze bude odražena a Spojenci zůstanou za kanálem. Jen  krásná  dcera  vévodského páru,  jednadvacetiletá  brunetka Charlotte si válečné starosti nepřipouštěla, flirtujíc s  mladými německými důstojníky se kterými se procházela v lese, kam  Rommel  často chodil na lov. Občas  si  zajížděl  zastřílet i do honitby k  markýzovi  de  Choisy, se kterým  se seznámil již v r.1940  a  jehož syn bojoval v řadách wehrmachtu v Rusku. Jeho atraktivní  sestra  zase  dojížděla za svoji kamarádkou komtesou de Rouchefoucauld na La Roche – Guyon. Její otec dopadl hůře než jeho soused ze zámku La Roche – Guyon. De Gaulle  po válce odmítl jeho žádost o milost a  markýz de Choisy byl pověšen.

V polovině dubna přijíždí na La Roche de Guyon nový náčelník Rommelova štábu a celé skupiny armád B ve Francii, generálporučík Hans Speidel, později od r. 1957 vrchní velitel NATO v Evropě. Spolu se svým kolegou, rovněž generálporučíkem  Adolfem Heusingerem, pozdějším generálním inspektorem Bundeswehru byl  v  době  komunismu oblíbeným objektem východoněmeckých filmových propagandistů manželů Andrewa a  Annelie Thorndikeových. Patřil však k účastníkům protihitlerovského spiknutí a jako jeden z mála přežil, když se mu podařilo uniknout popravě po atentátu na Hitlera 20. července 1944. Na La Roche de Guyon však přijíždí již jako zasvěcený protihitlerovský konspirátor a jeho úkolem je mimo jiné pro atentát získat i Rommela.

Zámek se během jeho pobytu stává vedle Paříže největším konspiračním místem spiklenců, čemuž vyhovuje i jeho venkovská odlehlost. Jedním z nejdůležitějších spiklenců je podplukovník Luftwaffe Dr. Caesar von Hofacker, který tvoří důležitou spojku k vojenskému guvernérovi Francie a veliteli Paříže generálu Carl Heinrich von Stülpnagelovi, jehož je pobočníkem. Oba dva jsou motorem antihitlerovského spiknutí ve Francii. Právě Hofacker  vedl dne 9. července  1944  důležitý rozhovor s  Rommelem, který o několik měsíců později rozhodl o jeho osudu. Na zámek přijíždějí i další důstojníci patřící k okruhu odpůrců Hitlera, někteří jsou ovšem zasvěceni méně, jiní  jsou srozuměni s radikálním postupem -  s fyzickou likvidací  Vůdce a další jako maršál Kluge, jen s „politickým řešením“ nebo otevřením západní fronty. Na popravu však stačí, jak se zakrátko ukáže, všechno.

Na La Roche –Guyon  se tak při sektu, chutné zvěřině a společenské konverzaci rozhodlo o smrti mnoha vysokých důstojníků Wehrmachtu.. Stačily narážky, zmínky nebo jen mlčení, kterému právníci říkají konkludentní. Gestapu, které po atentátu zatýkalo od jména ke jménu, které jim prozrazoval strach nebo mučení zatčených důstojníků, bylo jedno, zda-li  někdo souhlasil se zabitím Hitlera nebo jenom s jeho politickým odstraněním. Někteří přežili. Buď opravdu nevěděli nebo… Nebo je jejich přežití dodnes záhadné. Právě generál  Hans Speidel přežil a jeho verze přežití se dodnes mnoha historikům nezdá – podařilo se mu opravdu utéci před popravou nebo byl jeho útěk odměnou za důkazy poskytnuté proti jiným?

Píšeme o zámku, ne o atentátu, ani o životních osudech Rommela. Jeho velký Horch  byl při návratu z inspekční cesty z fronty po výjezdu z  Livarotu  po silnici  N179  na  Vimoutiers 17. července napaden anglickým Spitfirem pilotovaným poručíkem Foxem a  maršál byl těžce zraněn. Ani toto zranění a jeho rekonvalescence nezabrání tomu, aby jej 14. října  1944 v jeho domově v Herrlingenu  nenavštívili  generálové Burgdorf  a  Maisel  a  nepřečetli mu písemná svědectví důstojníků zatčených Gestapem – Hofackera, Speidela  a  Stülpnagela. I kdyby jejich svědectví, že se Rommel  k nim  připojil, nebylo pravdivé, pak se i tak maršál provinil. Dozvěděl se a neoznámil. Nemělo cenu se bránit, že chtěl „jen“ jednat s  Eisenhowerem nebo Montgomerym, k odsouzení by postačovalo i to. K tomu však nedošlo, Rommel  přijal  od  generálů nabídnutou kapsli kyanidu a  výměnou za slib, že se o jeho zradě vůdce nikdo nedozví, že rodina nebude postižena a jemu bude uspořádán státní pohřeb, kapsli spolkl.

Co se o tom dozvíme na zámku? Jako jinde, i zde byla na zámku malá prodejna suvenýrů a publikací o  něm a regionu  Ile-de-France, také o Rouenu a  Janě z Arcu, která v tomto městě byla upálena. Listuji těmi o zámku, jméno Rommel nikde ale nenacházím.  Až v úvodu jedné se dočítám: „chateau occupé par l´etat-major allemand pendant la Seconde Guerre mondiale“. Ale o Rommelovi  nic. Ví ta slečna v pokladně, že zde bydlel nejslavnější německý maršál zvaný Liška pouště? Neví, kroutí hlavou, „je ne connai pas“, zda-li  vůbec ví, kdo Rommel  byl, se již neodvažuji zeptat. Ale ví to kustod v zámku, starší muž, „ano, bydlel zde, ale tyto prostory nejsou návštěvníkům přístupné“, říká. „Ale  ve  velkém  sále  nahoře v prvním poschodí, který budete procházet, konal porady“, dodává. „Merci beaucoup“, odpovídám a tak  si ve velkém salonu vévodkyně d´Enville představuji na mohutném dubovém stole rozložené  mapy  Normandie a kolem postříbřené zelenošedé uniformy vysokých důstojníků. Z věže nahoře jsme měli krásný výhled na ohyb Seiny, po které pluly velké i malé čluny, v Rommelově době naložené válečným materiálem do Normandie.

Krása je to převeliká, náš hlad o něco menší, na štěstí jsou pod zámkem dvě kouzelné hospůdky. Omeleta s houbami a její sladká verze s kaštanovým krémem byly vynikající  a cidre  vychlazený. Pohled na hodinky ukazuje, že stihneme ještě i Giverny, i když už jsme tam byli předloni. Ty  Monetovy lekníny stojí zato.