Sumpersko.net

Z čeho se vlastně skládá historie? Ze svědectví pamětníků, často protichůdných, z pozdějšího výkladu historiků, z legend, které vytváří čas - jen moje generace zažila několik výkladů dějin a to jsem se narodil až po válce. Ale jak to bylo všechno  doopravdy? Zejména dnes, kdy se někteří čeští politici dostávají do role Mnichovanů a jejich vzorem se stává  spíše Neville Chamberlain než Winston Churchill, bych rád připomněl některé  ze  statečných  československých důstojníků, pro které byl appeseament  nepřijatelný a kteří by dnes jednali stejně jako v roce 1938 a letech následujících.

Například  muže, kterého jsem ještě v minulém režimu zastupoval v jednom bytovém sporu. Již když za mnou přišel jako za advokátem, jsem  věděl o koho se  jedná. Můj klient byl armádní generál Karel Klapálek, vojín od Zborova, praporčík v ruské legii, podplukovník od Tobruku, velitel čs. pěší brigády v Anglii a pak  velitel  čs.armádního sboru v SSSR od chvíle, kdy se generál Ludvík Svoboda stal ministrem národní obrany. Voják a hrdina. Již při přejímání kauzy a přípravě k soudu jsem se jej chtěl na mnohé zeptat, ale teprve když jsme dlouho u Městského soudu v Praze čekali  v chodbě soudu na rozsudek, jsem se odvážil. Projevil ochotu se se mnou setkat a odpovídat na moje otázky.

Bylo to několik setkání, snad se jednou dostanu ke zpracování těchto poznámek, ale sám toho hodně vylíčil ve své knize „Ozvěny bojů“. Ale jedna otázka mě pálila, shodou okolností jsem na ni odpověď našel i v knize Miroslava  Ivanova „52 + 2 čtení pro každý týden v roce a dva navíc“, který v ní o panu generálovi napsal hezkou kapitolu a se kterým jsem se o 10 let později spřátelil. O něm musím také jednou psát, strávil jsem u něj v Podolí a na jeho chalupě v Týřovicích mnoho hodin. To on mě přivedl k tomu, abych psal literaturu faktu. Ale to  až  příště.

Nyní k naší otázce, kterou jsme oba položili v přibližně stejné době, aniž jsme tehdy o sobě s Miroslavem Ivanovem  věděli. Ale on to určitě popsal lépe, než bych to dokázal já a tak jej cituji:„Proč jste pane generále šel na ustavující schůzi Ústředního akčního výboru 23. února 1948? Vždyť jste tím nahrál Gottwaldovi! Vy, generál Svoboda a generál Boček! Tu Vaši společnou fotografii komunisté propagandisticky využívali do doby, než Vás a generála Bočka zavřeli a Svobodu uvrhli do nemilosti.“ To, co Miroslav Ivanov jen naznačil, jsem mu tehdy řekl trochu jinak. „Měla ta Vaše, nevím jak to nazvat…“ , „jen to klidně řekněte – myslíte kolaborace „ řekl za mě pan generál. „Ne, tak bych to nikdy neřekl vojákovi, kterého si pro jeho hrdinství tolik vážím, mluvme raději o netaktickém počínání“, snažil jsem se vyhnout příkrému výrazu. Odpověděl mi podobně jako Ivanovovi, jak jsem se u něj dočetl:  …“V únoru 1948 nás ovlivnil Jan Masaryk, odpoledne jsme měli totiž na ministerstvu shromáždění důstojníků a on tam prohlásil, že by se jeho táta musel obrátit v hrobě, kdyby nešel, jak to řekl, s lidem“. Dneska vypadá ta naše delegace, co se dostavila  na zasedání Ústředního akčního výboru ve Sladkovském sále Obecního domu v Praze, ano dneska vypadá, jakoby chtěla nadbíhat komunistům, jenže tehdy bylo snad důležité zůstat v kole. Aspoň jsme si to mysleli.“  Na otázku Ivanova, „…že tam šel Svoboda, chápu. Ano po tom všem, co následovalo…ale…, generál odpověděl: „Zmýlili jsme se,  Boček i já. Nic jsme nezachránili. To jen v tom okamžiku to vypadalo důležitý. Svoboda nás o to požádal“… Zmlkl, nedopověděl tu větu, pak  jen dodal: „O tomhle, co jsem Vám říkal, raději nikam nepište…Takže i hrdinové se mohou mýlit a nemusí být přitom  zbabělci.

Generálem, který se ale nezmýlil a se kterým jsem rovněž setkal, byl generál Jaroslav Kašpar. Dokonce jej maminka mohla pozvat na večeři a já jsem až do půlnoci, než jsem jej odvezl, napjatě poslouchal. A bylo co ! Jako i  jiní důstojníci se stal členem vojenské odbojové organizace „Obrana národa“, aby posléze musel prchat před Gestapem přes  Maďarsko a Jugoslávii. V Bělehradě dostal příkaz připojit se k vojenské misi generála Heliodora Píky v Moskvě. Jak se ukázalo, bylo to předvídavé rozhodnutí. Působil v Moskvě  do srpna 1942, poté se přemístil k vojenské misi  do Teheránu a z něj na jaře 1943 odjel přes Jeruzalém a Káhiru do Londýna.

Major Kašpar, jak také uvádí ve své knížce „Nevšední doteky dějin“ Karel Pacner, byl vedle amerického diplomata, chargé d‘affaires velvyslanectví USA v Moskvě,  George F. Kennana a sovětských defektorů, jedním z mála, kteří podali pravdivý obraz o Stalinovi a poměrech v SSSR. Jeho depeše, která do dějin vstoupila jako tzv. „Dlouhý telegram“, měla zásadní vliv na formování americké poválečné zahraniční politiky. Kennan na rozdíl od svého nadřízeného, prosovětského velvyslance  Josepha Daviese, který proslul jako otřesný případ naivity a ignorace,  ve svém telegramu velmi kriticky zhodnotil hlavní rysy sovětského systému, popsal historické kořeny jeho zahraniční politiky a charakterizoval jeho poválečné cíle. Dokazoval, že jednání Moskvy není důsledkem politiky Západu.

Příčiny sovětské expanze vyplývaly  podle něj z neschopnosti komunistického režimu vytvořit stabilní stát a prosperující společnost:“Sovětské vedení musí s okolním světem jednat jako s nepřátelským, neboť jen tak může ospravedlnit diktaturu „bez které by nedokázalo vládnout, krutosti, k jakým by se jinak neodvážilo sáhnout, a jejich oběti…“ Proto bylo absurdní se domnívat, že je možné ústupky zastavit sovětskou expanzi. SSSR hodlá nepromeškat jedinou příležitost k oslabení kapitalistických států, prohlubovat rozpory mezi nimi a případné válečné střetnutí kapitalistických zemí využít k vývozu revoluce. Ústupky a snaha o kompromisy mohou SSSR pouze povzbudit, neboť je bude považovat za slabost Západu”. Západ měl podle Kennana jedinou možnost, a to vést pouze politiku zadržování (containtment) sovětské expanze a nepřetržitě a neústupně nasazovat sílu v různých částech světa. Kennanův „Dlouhý telegram“ se tak  stal  základem strategie Spojených států uplatňované vůči  Sovětskému svazu po celou dobu trvání studené války.

Náš český Kennan před svým odchodem do zahraničí nastoupil základní vojenskou službu v Jičíně v září 1921, ale podle informací z internetu, krátce nato byl odeslán do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po jejím absolvování sloužil u dělostřelectva v Liberci a Josefově. Zároveň  absolvoval dělostřelecký kurz v Olomouci a kurz dělostřeleckých leteckých pozorovatelů. V červnu 1927 byl převelen k 1. leteckému pluku v Praze a po absolvování leteckých kurzů přidělen k 38. letce 1. pluku. Absolvoval pilotní a stíhačské kurzy a po působení u 3. leteckého pluku v Bratislavě v letech 1934 až 1936 studoval Vysokou školu válečnou. Od roku 1936 do roku 1938 postupně velel několika částem 1. divize a  po  okupaci Čech a Moravy pracoval v administrativě protektorátní vlády a zároveň působil v řadách domácího odboje. V rámci Obrany národy spoluorganizoval útěky čs. letců do zahraničí a spolupracoval  s vrcholnými představiteli  této vojenské odbojové organizace.

Podle Karla Pacnera jeho “Dlouhým telegramem” ze 6. července 1943, byla šestistránková zpráva nazvaná “Osobní poznatky z SSSR”, ve které upozornil na to, že Stalin se nespokojí  jen s  osvobozením SSSR, Německa  a států Hitlerovy koalice, ale že jeho konečným cílem bude ovládnutí celé Evropy. Generál Kašpar varoval i před vyslancem  v SSSR  Zdeňkem Fierlingerem, jakož  i o změně politického postoje u plukovníka Svobody, který se stává výrazně prosovětským a o snaze sovětských orgánů co nejvíce infikovat československou jednotku komunistickým duchem. Informoval i o tom, že Stalin má na ovládnutí Západní Evropy připraveny dvě varianty, výběr mezi nimi závisí na postupu Spojenců (kam až se dostanou) a na síle SSSR v době dosažení evropských zemí. Podle „silné alternativy” měli  političtí komisaři zajišťovat  spolu s  domácími  komunistickými stranami či levými křídly socialistických  stran  prosovětské veřejné mínění vedoucí buď k přímému připojení osvobozených států k SSSR nebo nebo k nastolení “přátelského” (později vazalského) režimu a v případě “slabé  alternativy” měly být zatímně respektovány dohody uzavřené se Spojenci a později podle situace realizovány cíle stanovené v “silné alternativě”. Bylo to jasnozřivé vidění!

Historici se ještě neshodli na tom, co  způsobilo obrat u plukovníka Svobody, předtím masarykovce a stoupence jeho republiky v prosovětskou loutku. Byl to jeho dlouhodobá internace v SSSR? Ta by ale měla mít spíše opačný efekt. Byl to strach z NKVD, která mu odcizila deník s jeho otevřenými projevy? Její vyhrůžky a nátlak a především informace o osudu mnoha sovětských generálů a důstojníků likvidovaných Stalinem pro nic, zanic?? Jeho odsouzení k smrti a potom  zrušení rozsudku? Svoboda měl jeden velký hřích; Karel Pacner se zmiňuje o tajné zprávě plukovníka letectva Josefa Berounského, který vzal sebou do Anglie zprávu o československých občanech uvězněných v sovětském gulagu, podepsanou i Svobodou. Loď plující do Anglie se ale potopila a Berounský i se zprávou se již do Anglie  nedostal. To přispělo k tomu, že Svoboda ztratil naději odjet do zahraničí a byl “odsouzen” sloužit dále v SSSR. Asi to bylo všechno dohromady. A že jeho připoutání k SSSR bylo opravdové, dokázalo jeho chování v roce 1968 při pobytu v Moskvě při jednání odvlečeného čs. vedení s kremelskými únosci. Čím prosovětštější byla jeho politická orientace, tím větší spory měl s generálem Heliodorem Píkou. I když Svoboda nebyl považován za příliš inteligentního,(vzpomínám v této souvislosti na  jeho setkání s novinářiv roce 1968 po jeho zvolení prezidentem, kdy novinářům dychtivým v tak významném historickém momentu každého jeho slova, vyprávěl jak na vojně kontroloval vojákům kavalce), dokázal  jistě odhadnout směr příštího vývoje a svoji možnou kariéru v něm.

Jak prezident Beneš s Vaší zprávou naložil, ptal jsem se generála Kašpara při jeho návštěvě. “Nijak, vím, že ji četl, ale jistě ji odložil. Nezapomeňte, že Beneš připravoval svoji cestu do Moskvy, kde pak se Stalinem v prosinci 1943  podepsal onu známou smlouvu (Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR). Beneš  byl nejen kvůli Mnichovu a zklamání z Francie a Anglie tehdy, ale i v důsledku své socialistické orientace  nakloněn  sovětskému „socialismu“ a pak, vzpomeňte na jeho cestu do Moskvy v roce 1935, kdy uzavřel první takovou smlouvu. Tehdy ho Stalin nechal obklopit Potěmkinovými vesnicemi a Beneš se vrátil z Moskvy nadšen. Moji zprávě nevěřil,  představovala pro něj překážku a navíc moje kritika Fierlingera se jej musela osobně dotknout. Byli přece osobní přátelé. A kdo jsem byl já – pouhý major vystupující pod krycim jménem “Pátý”? Moji zprávu mohl klidně  považovat za provokaci.” Takže jak to v historii chodilo, s Vaší  alarmující zprávou bylo naloženo stejně, jako třeba s varováním o útoku na Pearl Harbour – byla odložena do šuplíku, odpovídám. Ano, nebyla využita, jistě si na ni později Beneš  vzpomněl, ale po válce  a po Únoru již bylo pozdě. Způsobila Vám ta Zpráva u komunistů  nějaké problémy? “Jistě by je způsobila, ale protože jsem věděl  co mne čeká, podařilo se mi brzo odejít za hranice”. Zde dodejme, že plukovník  Kašpar “Pátý” pracoval jako zpravodajec i na Západě, spolupracoval při vysílání agentů-chodců do ČSR a později po vybudování “Železné opony” pracoval jako specialista- analytik, zabývající se leteckou technikou  zemí Varšavské smlouvy. Plukovník Jaroslav Kašpar se dožil převratu a byl prezidentem Václavem  Havlem povýšen do hodnosti generála. Zemřel ve Washingtonu v roce 1995. Bylo mu 92 let.

Setkání s generálem Kašparem bylo mimořádně zajímavé, ale neméně  zajímavá  byla  vyprávění majora Ladislava Prchaly, syna armádního generála Lva Prchaly (1892 – 1963), zvaného český Patton a posledního guvernéra Podkarpatské Rusi.

Dejme slovo  Wikipedii: Během první světové války byl v roce 1916 jako nadporučík rakousko-uherské armády zajat na východní frontě. Již dalšího roku vstoupil do Československých legií v Rusku, v jejichž řadách se účastnil bojů proti německým vojskům a později proti Rudé armádě.Zpět do své vlasti se dostal v roce 1920 přes Vladivostok. Po studiu na vysoké válečné škole v Paříži působil v několika funkcích v československé armádě. V roce 1925 se stal brigádním generálem, 1928 divizním generálem a 1936 armádním generálem. V době Mnichovské krize velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu. Stavěl se důrazně proti kapitulaci, navštívil i Edvarda Beneše, aby mu tlumočil svůj názor, a účastnil se i příprav nikdy neuskutečněného převratu. Po kapitulaci byl Prchala jmenován vojenským velitelem Podkarpatské Rusi a členem tamní vlády. 15. března 1939 nařídil vojenskou obranu proti maďarskému útoku, která se udržela 3 dny. Po obsazení Podkarpatské Rusi Prchala uprchl do Polska, kde organizoval československé vojenské jednotky a velel Legii Čechů a Slováků. 17. září 1939 odjel do Francie, později byl nucen emigrovat do Velké Británie. V exilu patřil mezi výrazné odpůrce politiky Edvarda Beneše, který jej také v říjnu 1940 postavil mimo vojenskou službu. Do Československa se Prchala již nikdy nevrátil. V roce 1945 byl zbaven hodnosti armádního generála, kterou později úspěšně vysoudil u britského soudu zpět. V exilu se nadále politicky angažoval, mimo jiné spolupracoval i se sudetoněmeckými organizacemi a v roce 1958 obdržel Evropskou cenu Karla IV. Zemřel při rekreačním pobytu ve štýrském Feldbachu a je pohřben na lesním hřbitově v Mnichově.

Byl to muž s mimořádným osudem a protože jsem se s majorem Ladislavem Prchalou až do jeho smrti koncem 90 let úzce stýkal, dozvěděl jsem se od něj  o jeho otci řadu zajímavých informací, které však není možno pro omezený rozsah tohoto  článku publikovat. Zaslouží si však samostatné psaní někdy jindy. Samotné naše seznámení bylo trochu kuriózní. Major Prchala se vracel v lednu 1990 od svého předúnorového útěku poprvé do vlasti  a  ve vlaku z Mnichova se posadil do kupé, kde seděla známá herečka a občanská aktivistka Táňa Fischerová. Při rozhovoru, kdy se vyptával na dění u nás, kde několik desetiletí nebyl, jí řekl, že bude potřebovat nějakého advokáta a jak zdůraznil, žádného exkomunistu. Tak mu paní Fischerová dala kontakt na mně. Major Prchala mě pak pozval do hotelu Paříž, kde se ubytoval. A tím začalo pro mne malé dobrodružství.

Protože on byl skutečným dobrodruhem a bohémem, s jakým jsem se dosud nesetkal. Vrátil se po válce do ČSR a  dělal  spojku mezi otcem a vlastí, protože generál Prchala byl zapřisáhlým Benešovým odpůrcem, který ho také nechal degradovat. Nebylo to asi spravedlivé, když si u britských soudů vysoudil svoji hodnost zpět. Jeho syn nebyl  jen rodinnou spojkou, ale poté, co jsem na jeho žádost požádal o jeho lustraci, obdržel jsem několik obálek plných mikrofiší, které samotné by stály za špionážní román.

Major Prchala mluvil osmi jazyky, narodil se v Rusku v železničním vagóně jako syn legionáře, měl ruskou chůvu, bojoval v Africe u Tobruku, měl francouzskou manželku a velkou část života prožil v Latinské Americe. Z mikrofiší jsem zjistil, že pracoval pro několik západních rozvědek a byl před rokem 1948  a po něm účastníkem desítek setkání, na kterých konspiroval proti komunistům, scházel se s českými exilovými politiky, v Paříži vedl tajná jednání s Tomášem Baťou, jednal např. s Benešovými oponenty Hodžou a Osuským a samozřejmě i s  celou řadou důstojníků, kteří se nevrátili domů nebo hned po Únoru odešli zpět  na Západ. On sám  ještě  před Únorem, poté co dostal varování, že bude druhý den z příkazu Reicina zatčen, již hodinu po této zprávě hodil klíčky od auta do kanálu a vydal se k západní  hranici. I když na ní nebyla ještě železná opona  a  Únor byl jen v dohledu, tak bezpečnostní složky byly již  pod kontrolou komunistů  a cesta přes normální přechod by byla riskantní. Na štěstí jako agent otce byl k útěku stále připraven.

Po své konspirativní protikomunistické činnosti v Paříži odjel do Jižní Ameriky, kde se v jejích různých zemích živil jako obchodník s nemovitostmi a jako profesionální hráč bridge, který hrával se světovými celebritami, jako např. s Omarem Sharifem. Pořád však s sebou vozil vyznamenání a fotografie svého otce, na kterého stále vzpomínal a o kterém rád vyprávěl. Nakonec pracoval jako redaktor španělského rozhlasu, v redakci  připravující a vysílající pořady do Československa.

Armádní generál Lev Prchala byl jedním ze čtyř generálů, kteří se v kritickou dobu snažili prezidenta Beneše přesvědčit, aby v žádném případě nekapituloval. Dejme slovo historii: „Přibližně ve stejnou dobu, kdy začíná odpoledne 29. 9. 1938 konference v Mnichově, stojí před prezidentem, tentokráte nikoli ve slavnostních, ale v polních uniformách, armádní generál Ludvík Krejčí a zemští velitelé a velitelé tří polních armád - „HAVLÍČEK“ (armádní generál Sergej Vojcechovský), „JIRÁSEK“ (divizní generál Vojtěch Luža) a „NERUDA“ (armádní generál Lev Prchala), jakož i armádní generál Jan Syrový: „Pane prezidente, ať velmoci usnesou cokoli, je třeba bojovat. Musíme jít do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Národ je jednotný, armáda pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit – armáda má svoji povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.“ Prezident Beneš však kapituloval. „Otec si do konce života vyčítal, že Beneše nezastřelil“, říkal jeho syn. A od této kapitulace byl vztah obou, prezidenta i armádního generála Prchaly, již ne napjatý, ale vyloženě nepřátelský. Angličané však před všemi oponenty Beneše, dali přednost -zase Benešovi. Po válce odešel do Německa a začal se zasazovat o smíření Čechů s Němci a v důsledku svých kontaktů se sudetskými Němci, byl mnohými kritizován. Doba k něčemu takovému tehdy  zdaleka nedozrála.

Životní filosofie majora Prchaly byla skutečně dobrodružná. „Nikdy mě nezajímalo, co bude zítra“, prohlašoval. Skutečně, jeden den hostil v hotelu řadu lidí a druhý den jsem za něj musel zaplatit minerálku. “Pracoval“ v hotelu tak, že tam vysedával a překládal těm, kteří chtěli dělat tehdy začínající byznys, zejména se zahraničními partnery, který zprostředkovával. Dostal jako bojovník ze Západu malou penzičku, i malý byt a dalším jeho přivýdělkem byly  výhry v Sazce, kde často vyhrával, protože znal všechny evropské i světové fotbalové  kluby, jejichž utkání stále sledoval. Každý den začínal četbou několikerých cizích novin, každý den chodil hrát bridge a skoro každý den mu někdo z jeho klientů rád zaplatil oběd. Byl  to zajímavý člověk, kamarádům se rozdával a sám mnohdy  neměl. I on mi  pomohl  pochopit mentalitu těch, kteří by raději zemřeli ve stoje, než žili na kolenou.

V roce 1968 mluvili naši politici o „nedozírných následcích“, pokud nebudeme poslušní velkého bratra a dnes náš premiér mluví o „zbytečnosti neúčinných sankcí a nutnosti diplomatických jednání“. Jak podobné!