Sumpersko.net

Jako odezva na zprávy o zahájení trestního stíhání atentátníka Pavla Vondrouše  mě napadl slogan „jsem strážník a kdo je víc“ jako parafráze hesla „jsem horník a kdo je víc“ z doby socialistické slávy hornického povolání. Přivedlo mě k tomu srovnání dvou kauz stejné povahy.

Mám především na mysli trestní stíhání předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, který v rámci konfliktu s hlídkou městské policie měl dát při hádce facku jednomu ze strážníků, mladému muži, jenž měl nad ním nespornou fyzickou převahu. Chudák postižený musel po ní vyhledat lékařské ošetření a praktická lékařka ho pak bez jakéhokoli odborného vyšetření držela 42 dní v pracovní neschopnosti kvůli bolestem šíjového svalstva. Kromě poškozeného facku nikdo neviděl a John Bok ji popírá. Zato je dobře doloženo, že strážník v zápalu hádky Johna Boka rdousil a dopustil se i dalšího násilí. Žalobkyně strážníkovy výstřelky a neoprávněné čerpání nemocenských dávek přešla mlčením, ale  na Johna Boka podala obžalobu podle §325 zák.č.40/2009 Sb. pro zločin násilí proti úřední osobě a ohrozila jej tak trestem až do výše 6 let odnětí svobody. Soud obžalobě vyhověl uložením podmíněného trestu odnětí svobody.

Nicméně Nejvyšší soud ČR později shledal, že strážníci překročili hranice své pravomoci, takže nepožívali zákonné ochrany úřední osoby. Žalobkyně i soud pak sice závěry Nejvyššího soudu ČR ostře zkritizovali, nicméně soud se jeho závazným právním názorům podrobil. Nakonec rozhodl, že se obžalovaný nedopustil ani přečinu výtržnictví podle § 358 zák.č.40/2009 Sb., protože jeho jednání nenabylo takové intenzity, aby muselo být hodnoceno jako trestný čin. Věc postoupil k projednání v přestupkovém řízení. (Základní dokumenty z řízení jsou uveřejněny na internetových stránkách spolku Šalamoun).

Poučení z tohoto řízení je prosté: podle  výchozího názoru žalobkyně, schváleného soudem, je strážník úřední osoba a jakýkoli fyzický útok na něj je zločinem násilí proti úřední osobě, sám pak má nárok na beztrestnost za násilí, kterého se dopustil.

Analogicky bych očekával, že státní zástupce Petr Hořín, který podle zprávy ČT dozoruje vyšetřování atentátu na prezidenta republiky, si všimne postavení Václava Klause jako nejvyššího úředníka státní exekutivy, zaznamená, že návštěvou Chrastavy plnil pracovní povinnost a přizná mu právo na zákonnou ochranu úřední osoby. Tedy, že usměrní policii tak, aby obvinila Pavla Vondrouše ze zločinu násilí proti úřední osobě s horní hranicí trestní sazby šest let odnětí svobody (tím ovšem netvrdím, že Pavel Vondrouš má dostat trest na horní hranici sazby). Soudím, že prezident je nejméně stejně významnou úřední osobou jako městský strážník (sic!) a airsoftová pistole je navzdory dunivě hloupým úvahám Jiřiny Šiklové nebezpečnější zbraň než neviditelná facka od Johna Boka.

Ovšem státní zástupce Petr Hořín nezapřel sklon k originálnímu právnímu uvažování a stanovil právní kvalifikaci pouhého přečinu výtržnictví podle § 358 zák.č.40/2009 Sb., s horní hranicí trestní sazby dva roky odnětí svobody. Strážníci se nyní mohou právem nadýmat pýchou, protože jim advokát státu vzkázal, že jejich nedotknutelnost je pro stát nesrovnatelně důležitější než osobní bezpečnost prezidenta republiky, který ani není hoden zákonné ochrany úřední osoby.

Na okraj dodávám, že originalita uvažování tohoto státního zástupce mě nepřekvapuje. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho „dílny“ nejméně ve dvou kauzách. V obou pracoval v tandemu s „televizní hvězdou“, soudcem Richardem Skýbou, a  snažil se dostat za mříže nevinné lidi cestou pohrdání závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Jeden z případů byl pro mne nezapomenutelným zážitkem, o který se s čtenáři rád podělím: Nejvyšší soud ČR zrušil na základě stížnosti pro porušení zákona ministra Pavla Němce rozsudek, postavený na zmetkové obžalobě Petra Hořína, která nebyla podložena hodnověrnými důkazy. V obnoveném řízení žalobce nové důkazy nepřinesl a ani soudce je při hlavním líčení nezískal, čili důkazní situace se nezměnila. Když došlo na závěrečné řeči, Petr Hořín bez ohledu na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyzval soud, aby znova vynesl původní rozsudek. Dodal ale, že proti zprošťujícímu rozsudku se neodvolá. Soudce samozřejmě obžalovaného znova odsoudil k nepodmíněnému trestu. Pak se stal malý zázrak: Jiří Pospíšil, který zásadně „dělal vše jinak než Pavel Němec“, podal proti rozsudku další stížnost pro porušení zákona. Soudci Nejvyššího soudu ČR pak ocenili úsilí tandemu Hořín-Skýba tak, že ve veřejném jednání obžalovaného na místě zprostili obžaloby.

Pochybnosti o správnosti klasifikace jednání Pavla Vondrouše jako pouhého výtržnictví vyvozuji ale zejména z obecného pohledu na bezpečnostní poměry ve státu Nečasov.

Zhoršující se hospodářská situace a rozevírání nůžek mezi životní úrovní chudáků a boháčů vyvolávají napětí ve společnosti. Odráží se to také ve  zvyšování četnosti násilných útoků proti bezpečnosti osob nebo majetku. V kauzách Romana Smetany a nyní i Pavla Vondrouše se násilí uplatnilo jako nástroj projevu politického názoru. Někteří intelektuálové, političtí pleticháři a zejména velký zástup hlídacích podvraťáků demokracie tento vývoj ospravedlňují a dokonce se vyskytují snahy z pachatelů dělat oběti státu a div ne národní hrdiny. Vytvářejí tím předpoklady pro napodobování, aniž by si uvědomovali, že tím přispívají k zhoršování společenských poměrů.

K prvořadým  úkolům státu patří ochrana občanských práv  a svobod. Nad ním ale stojí funkce ochrany bezpečnosti osob a majetku. Bez jejího plnění totiž není možné ani svobodné a bezpečné využívání základních práv a svobod: např. není možná svobodná diskuse ve společnosti, v které se nositel menšinových názorů musí bát, že bude kvůli nim fyzicky napadán. Stát proto musí projevům násilí čelit přísným postihem.

V potlačování násilí jako formy projevu názorů připadá státnímu zastupitelství nesmírně důležitá role. Je na něm, aby přiměřeným přístupem k němu dalo jednoznačně najevo, že jde o nepřípustné jednání, které bude státem přísně trestáno. I když funguje neoficiální cenzura, i když politici nedbají názorů občanů, i když státní orgány často odmítají připustit a napravit svá pochybení, je zde stále dost prostoru pro projevení názorů civilizovaným způsobem.  

Prezident republiky díky postavení na nejvyšším vrcholu moci výkonné na sebe soustřeďuje mimořádně silnou pozornost jak kladnou, až obdivnou, tak zápornou, až nenávistnou. To jsou předpoklady pro zvyšování pravděpodobnosti násilného útoku na něj. Státní zastupitelství by mělo vidět v  tvrdém postihu každého pokusu o ohrožení prezidentovy bezpečnosti  preventivní opatření, sloužící jako varování možných následovníků.

Zdá se mi, že v tomto nemá státní zastupitelství jako celek jasno. V uvedeném případu státní zástupce Petr Hořín viditelně bagatelizuje závažnost útoku na prezidenta republiky a zatím nevidím záruku, že ho jeho nadřízení přivedou ke změně postoje. Ale již dříve přispěl státní zástupce Marek Bodlák k vytváření nenávistné atmosféry proti panu prezidentovi štvaním proti němu kvůli udělení milosti, a všichni jeho nadřízení jeho jednání schvalují. Tím dle mého laického názoru jednají proti směru svého společenského poslání. Zaštiťují se právem na svobodu projevu a názoru, ale to je scestné. Jsou 24 hod. denně orgánem státu, a státní orgány smí činit jen to, co je jim zákonem povoleno. O veřejném přehodnocování prezidentova rozhodování při udělování  milostí nestojí nic ani v zákoně o státním zastupitelství, ani v trestním řádu. Není k němu ani důvod, protože udělení milosti není popřením správnosti rozsudku, ale zásahem, jímž se od odsouzeného odvracejí mimotrestní důsledky odsouzení, jež by mu způsobily škodu nepřiměřenou jeho vině. Prezident není při vyhodnocování žádostí o milost vázán žádnými pravidly, takže jeho rozhodnutí ani nelze zkoumat podle trestněprávních předpisů. Jde o akt odpuštění, který nemá se spravedlností v trestněprávním smyslu co do činění. (více zde a zde).

 Ostatně ústavní práva a svobody platí v rozsahu jejich omezení zákonem. Dle mého laického názoru nenávistné veřejné napadání prezidenta státním zástupcem odporuje ustanovení zákona o státním zastupitelství, jenž mimo jiné také určuje pravidla chování státních zástupců k jiným orgánům státní moci.