Milan Hulík o sovětském disidentovi Vladimíru Bukovském
12. února 2015 - 23:29
A vítr se vrací…
je název životopisné knihy jednoho z nejznámějších sovětských disidentů Vladimíra Bukovského (1942), který strávil řadu let v sovětských kriminálech a psychiatrických léčebnách, a který byl jako nenapravitelný chuligán v roce 1976 vyměněn za chilského komunistu Luise Corvalána.
O této výměně zpíval Vladimír Vysockij na slova sovětského disidenta Vladimíra Deloneho častušku: „Obměňali Korvalana na Volodku-chuligana, gde najti takuju bljad, čtob Brežněva směnjat“ (Vyměnili Corvalána za Voloďu chuligána. Kde takovou kurvu vzít, aby se dala za Brežněva vyměnit?)
Byl to tehdy jeden z příznaků hroutícího se sovětského impéria - nenapravitelný chuligán, jak byl v SSSR Bukovskij nazýván, byl vyměněn za těžkou váhu, generálního tajemníka chilské komunistické strany. Zatímco generální tajemník zemřel v zapomnění v jednom moskevském paneláku, tak Bukovskij se po Solženicovi a Sacharovovi stal svědomím svobodného světa. Jak sám píše, na služebně KGB vyslýchající důstojník se ho s otcovskou starostlivostí zeptal: "Co se ti tak nelíbí na komunismu, který budujeme?" Odpověděl jsem mu: "Komunismus je mi ukradený. Chcete si ho budovat, tož budujte dle libosti. Já trvám na svém právu mít pár čtverečních metrů pro sebe, kde žádný komunismus nebude."
Těch pár čtverečních metrů vnitřní svobody mu režim samozřejmě dopřál – ve vězeňských celách, v barácích pracovních táborů a na samotkách kárných psychiatrických zařízení strávil celkem 12 let. Jak o něm uvádí wikipedie: „Ze všech disidentů byl ten nejradikálnější, nejméně náchylný ke kompromisnictví, k hledání dialogu s mocí. Dialogy s mocí pro něj skončily, když v 19 letech, po všech varovných vyhazovech ze škol, byl poprvé vážně zatčen a ohrožen dlouholetým žalářem. S každým trestem rostlo jeho nesmiřitelné odhodlání s režimem bojovat a nepochopitelné přesvědčení, že to bude on, kdo nakonec ten režim uondá, nikoli naopak“. Svůj život a boj se sovětskou totalitou, jakož i své politické názory, vyjadřuje ve shora uvedené knize a musím napsat, že to pro mne byl největší čtenářský zážitek posledních let. Nečetl jsem lepší charakteristiku utopického snu o všeobecné a absolutní rovnosti – základu komunistické ideologie a komunismu, než na stránkách 94 a 95 této knihy. Podobně je to s jeho názory na převraty v komunistických satelitech před 25 lety nebo dnes na Putinovu politiku.
Bukovskij v rozhovoru pro časopis REFLEX č.6/2015 říká,že operace sovětské a místní bezpečnosti při organizování revolucí ve východní Evropě se vymkly jejich kontrole. Odmítá legendu o osvoboditeli Gorbačovovi, který vyšel laskavě vstříc živelným požadavkům národů. Tím neříká nic objevného, to zjistily i obě čsl. parlamentní komise, které se snažily dopátrat pozadí listopadového převratu.
Byl jsem členem první a spolupracovníkem druhé, takže s ním mohu souhlasit; ostatně Bukovskij sám přiznává, že tyto komise byly jediným pokusem o poctivé odhalení událostí ve východní Evropě a současně varuje před vytvářením oficiálních verzí těchto událostí. Ze své činnosti v komisích to mohu potvrdit. Komisím se nepodařilo zjistit, jakou úlohu hráli v Praze dva sovětští generálové, z nichž generál Teslenko dokonce seděl v řídícím štábu a generál Gruško se zabýval aktivitami, které se komisím nepodařilo zjistit. První komise ale objevila záznam jednání řídícího štábu, pořizovaný v průběhu večera 17. listopadu obsahující minutový zápis řízení akce, povely jednotkám a stručné charakteristiky důležitých telefonátů.
Ironií bylo, že tento záznam předložil sám generál Lorenc jako důkaz své obhajoby. Klíčovou byla v něm věta: „Zakročit se vším, co je k dispozici – souhlas s. Štěpán – s. Lorenc –ne-vyčkat – bude sděleno“ . Komise se zabývaly nejrůznějšími variantami převratu a nejpravděpodobnější je závěr, že iniciátorem tvrdého postupu byl Miroslav Štěpán. Z dalších výslechů a zejména z rozhovoru se Štěpánem, kterého jsem jako první náměstek generálního ředitele Vězeňské služby v hodnosti plukovníka navštívil v borské věznici v Plzni a setrval s ním v několikahodinovém „srdečném rozhovoru o otázkách zajímajících obě strany“, jsem nabyl přesvědčení, že celá akce rozhodně neproběhla jenom jako akce řízená stranou, ani bezpečností za účelem potlačení demonstrace.
Tím, kdo podle mého názoru se vydal cestou represivního potlačení demonstrace 17. listopadu byl Štěpán. Ovšem bez vědomí vedení strany (Jakeš , Kincl a spol.), které neinformované bylo o víkendu mimo Prahu. Štěpán na Borech připustil, že měl ambice stát se šéfem partaje, když Jakeše výslovně označil za pitomce. Ovšem jeho snažení narazilo na laxnost, ne-li přímo na retardaci ze strany nejvyššího vedení StB. Štěpán mi řekl, že to nedokázal pochopit, a že ani u Teslenka nedošel zastání. Myslím, že nebudu příliš konspirovat, když soudím, že úlohou Teslenka v zastoupení Gorbačova bylo dozorovat listopadový „kontrapřevrat“ , stejně jako v roce 1948 s opačným cílem dozoroval komunistický Únor náměstek ministra zahraničí Zorin (KGB), kterého lidová tvořivost tehdy přejmenovala na Dozorina. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že Teslenko nebyl z KGB, ve které probíhal spor mezi zahraniční a vnitřní rozvědkou, ale z Ministerstva vnitra, ke kterému měl Gorbačov blíže. V dějinách čs. sovětských vztahů, v dějinách obou komunistických stran došlo ke kuriózní situaci, když tři členové parlamentní komise, studenti Václav Bartuška a Roman Kříž spolu s dalším členem, advokátem JUDr. Josefem Daniszem odlétají do Moskvy, aby tam vyslechli generála Genadije Petroviče Teslenka. Zbytečná cesta.
Jeho výslech byl klasickým případem tzv. – důkazu z opaku. Generál řekl, že vůbec v operačním středisku nebyl. Připustil ale, že byl v řídícím štábu, odkud se celá demonstrace monitorovala. Přišel tam náhodou, poté co se dozvěděl, že se jedná o povolenou demonstraci a zajímalo jej , jak se u nás řeší otázka zajištění ochrany veřejného pořádku. Díval se prý jen na televizní obrazovku, do ničeho nezasahoval (na Albertově ale kamery nebyly). Generála Gruška, který rovněž pobýval v Praze prý neznal, snad ho jen letmo někdy zahlédl. Pozoruhodné! Generál Gruško byl totiž náčelník druhé správy KGB a náměstek předsedy KGB. Přiletěl v úterý 14. listopadu a v sobotu odpoledne 18. listopadu zase odletěl. Řekl bych, že je to dokonce korunní důkaz z opaku. Hlídal jeden druhého ? Druhá správa byla kontrarozvědka, která na rozdíl od první správy (rozvědky) Gorbačovovi nefandila. Ale po přistání Mathiase Rusta na Rudém náměstí v Moskvě, provedl Gorbačov velké personální změny, i v KGB. Nehodlám se v tomto článku zabývat pozadím listopadového převratu, jen konstatuji, že shora uvedené odpovídá tvrzení Bukovského. Půjdeme–li dále, snadno můžeme dedukovat, že stoupenci „sovětské perestrojkové operace“ byli v Praze v menšině, ale hráli s větším trumfem, měli totiž eso (Gorbačova) v rukávu.
Tomu odpovídá i poznámka Štěpána v borské věznici na jeho adresu: „Ta svině Gorbačov“, která mu ujela. Štěpán si chtěl tvrdým potlačením demonstrace vysloužit Jakešův post, ale špatně odhadl situaci. I to mi ve věznici potvrdil, když na moji otázku, proč on se vzděláním a znalostí světa a angličtiny, se postavil do čela komunistickým dinosaurům jako byl Bil'ak, Indra a spol., mi odpověděl, že měl informace, že Gorbačov padne. Nikoli posledním důkazem o převratových zmatcích, byl rozkol v StB. Její nejvyšší vedení bylo gorbačovské, ale např. nižší složky, např. Městská a Krajská správa SNB byly štěpánovské. Gorbačovské – jen proto, že více věděli. O tom svědčí popřevratová sebevražda pplk. Bytčánka, zástupce KS SNB pro StB, který nevěděl. Naproti tomu JUDr. Petr Žák, zástupce náčelníka II. správy (kontrarozvědky), věděl! Řekl mi při svém výslechu, že na podzim 1988 byl v Praze jistý Kozlov, jehož vysokou funkci v aparátu komunistické strany si již nepamatuji a ten jim sdělil, že perestrojka a glasnost jsou doopravdy, aby se s tím vyrovnali. Podle Žáka se začali vyrovnávat, již jen proto, jak mi doslova řekl, aby jednou neviseli na kandelábrech Takže shrnuto – bylo úkolem Teslenka a Gruška hlídat Štěpánovce a podržet Gorbačovce ? Ani oni však do svých výpočtů nezahrnuli studenty a spontánnost dalšího děje. Nevím, ale použiji-li známé Occamovy břitvy (pravdivý bývá ten nejjednodušší výklad), pak mi vychází znovu, že se Bukovskij neplete. Sametové revoluce brali svůj počátek v Kremlu, ale Gorbačovův džin to neustál. Jak uvádí Bukovskij, tak jen proto, že Gorbačov a jeho milci hrubě podcenili lidový hněv proti komunismu ve všech jeho formách. A co více – Bukovskij říká v REFLEXu něco, co celý pokus o konspiraci za účelem záchrany socialismu dokazuje. Shora uvedené střípky dedukcí vytvářejí řetěz, na jehož konci stojí obvyklá sovětská (dnes ruská) lež. Bukovskij se ptal Alexandra Jakovleva, druhého muže perestrojky, označovaného za jejího otce, na tyto otázky. Ten razantně odmítl, že by se Gorbačovovo politbyro zabývalo nějakým plánem na záchranu východních režimů pro Sovětský svaz.Tato otázka nikdy nebyla předmětem jednání v sovětském politbyru, řekl. Jak dále Bukovskij, který se po pádu režimu za Jelcina dostal na krátkou dobu do archivu KSSS, zjistil, „východní plán“ existoval a byl opakovaně v politbyru projednáván. A kde byl plán, byli i jeho vykonavatelé. Dokonce, jak uvádí Bukovskij, dostal se mu do rukou doklad o vytvoření Výboru pro rozpracování strategie ve východní Evropě. V jeho čele – stál samotný Jakovlev. Bukovskému se podařilo okopírovat řadu dokumentů z práce tohoto výboru. Takže i otec perestrojky a autor knihy „Rusko plné křížů“ dokumentující hrůzy bolševického Ruska, lhal. Tato bolševicko-perestrojková lež nám vytváří můstek ke všem nynějším, samozřejmě již „pravdivým“ prohlášením Putina o ruské politice.
Mám spolu s Bukovským na mysli Krym, Ukrajinu a další země, které teprve přijdou na řadu. Komunističtí vůdci věřící tomu, že za vším jsou západní záškodnické centrály, zapomněli na svoje teorie, že zdrojem moci je (jejich) lid a když se lid rozlobil, tak se jim rozpadly pevné základy marxismu-leninismu. K dnešku se také hodí teorie spiknutí, třeba USA a EU proti Ukrajině, kterou tak krásně u nás prezentuje Václav Klaus. Spiknutí, jak upozorňuje Bukovskij: „však nikdy neprobíhají podle plánu, dejme tomu představa , že veškeré události v Rusku a v Evropě v posledním čtvrtstoletí byly svého času pečlivě naplánovány politbyrem, je zcela absurdní. Nicméně absurdní by bylo uvěřit tvrzení Alexandra Jakovleva, že tehdejší soudruzi nic neplánovali a vůbec nic nepodnikli.“
Nás, či spíše české politiky, by měla zajímat Bukovského odpověď na tvrzení některých českých politiků, že Rusko není Sovětský svaz. „Že Rusko není Sovětský svaz přece vůbec neznamená, že je to demokracie. Na takové označení si Moskva vůbec nečiní nárok, samotný pojem demokracie je v Rusku pokládán za urážející. Vezměte si příklad: tzv. lidové republiky v Doněcku a Luhansku byly vytvořeny podle klasického sovětského scénáře – záškodnickou činností proti cizímu státu. Až na jednu drobnost: dříve by tyto loutkové útvary byly pojmenovány jako lidově demokratické republiky. Dnes ovšem slůvko „demokratické“ z názvu vyškrtli coby pejorativní. Moskvě jde o vytvoření čehosi na způsob Sovětského svazu, proto potřebuje fiktivní satelitní republiky, ovšem i v tom si počíná bez hlavy a paty. Pokud se vaši politici skutečně budou navzdory faktům chovat ke Kremlu jako k demokracii zasluhující respekt, pak dříve nebo později, poznáte jejich demokracii na vlastní kůži. Vždyť z pohledu Kremlu Česko se až tak zásadně od Ukrajiny neliší. Obě země byly součástí sovětského impéria, odpadly v důsledku nepřátelských piklů a „největší geopolitické tragedie minulého století“. Jenže nyní se Rusko zvedlo z kolen a hodlá vrátit vše na svá místa.“ Bukovskij si nebere servítky ani před západními politiky: „Oni naivně věří, že Putin se dá udobřit když mu ponechají Krym, Donbas nebo jiný pěkný kus země… S jídlem poroste Putinovi chuť, to dá rozum. A tak pošle své zelené mužíčky někam jinam – třeba do některého z baltských států. Pak si NATO bude lámat hlavu, jak ochránit své členské země, jinak přece ztratí jakýkoli smysl. Dějiny nás učí, že taková politika nemůže zabránit světové válce, zato ji může přiblížit.
Kolik knih bylo napsáno o Mnichovské tragédii? Kolik o dvojí kapitulaci prezidenta Beneše ? A kolik o slabošských reformních politicích v roce 1968 ? Přibude k našim „slavným“ kapitulacím další, tentokráte podepsaná Bohuslavem Sobotkou a Milošem Zemanem ? Jistě, Sobotka to nemá lehké - Klause, přítele Putina za zády, lobbistu Zemana nad sebou a ČSSD z jejíž líhně Mladých demokratů spolu se svým slavnějším kolegou Stanislavem Grossem vyšel, před sebou. Magistr Sobotka, člověk neznalý jazyků, historie, bez pobytů a stáží v zahraničí, jehož světem je život v akváriu ČSSD. Tedy mimořádně „vybavený“ do velké politiky – a možná je dobře, že tu historii nezná, nebude muset mít obavy, že je již třetím či čtvrtým kapitulantem v našich dějinách – bude se považovat za prvního. Klaus a Zeman jej zaštítí. Naši politici skutečně dozráli, hrušky přece padají sami. Abych tím pesimistou nebyl jen sám, cituji z knihy svého bývalého kolegy z parlamentní komise Václava Bartušky „Polojasno“. „ „Stát se rozpadem Československa zmenšil na desetimilionový, ale pohled veřejnosti na charakter a rozum politiků (po krátkém okouzlení počátkem 90. let) se vrátil ke švejkovskému standardu Jakešovských let.
Posmíváme se jim, pohrdáme jimi a zároveň je necháváme vládnout. Demokracie bez zájmu občanů se stala pouhou volební mašinérií.“
A do východního chomoutu si vlezeme sami – jsme na něj zvyklí. Východní vítr se zase vrací.
Autor: Milan Hulík
Fotogalerie
Další články z rubriky
Podmínky užití |
Prohlášení o přístupnosti |
Reklama |
Kontakty |
Nastavení souborů Cookies
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.