Sumpersko.net

V době, kdy českou společností  probíhá diskuse o  používání vulgárních slov politiky si  nikdo nevzpomněl na proces se skupinou Plastic People of the Universe, ve kterém  byly  základem obžaloby a  odsouzení  vulgární slova  a „vulgární hudba“  Plastičtí hudebníci se stali jednou z Ikon odporu proti normalizačnímu znásilnění samotné hudby a do učebnic vstoupili i  jako  impuls vzniku Charty 77.

Samozřejmě, šlo o politický proces, komunistický režim kriminalizoval každé svobodné jednání a každý, byť pasivní odpor vůči své moci – reprezentované tzv. vedoucí úlohou KSČ. Proto podal obžalobu na hudbu a sprostá  slova  a  tím obohatil dějiny justice o unikátní prvenství. I druhé místo patří tomuto režimu.  Podařilo  se  mu  učinit z pietního aktu trestný čin. Vlasta Chramostová a Libuše Šilhanová, které  v  pondělí dne 16. 1.1989 položili kytičku k pomníku sv. Václava, aby uctily výročí upálení Jana Palacha, byly zatčeny a odsouzeny pro trestný  čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace, jehož skutková podstata měla být naplněna napsáním dopisu, ve kterém, jak uvedla obžaloba, „schvalovali  pietní akt“. Touto absurdností si toto odsouzení právem  zasloužilo  druhé  místo v dějinách české normalizační justice. Tyto rozsudky si ničím nezadají s jedním rozsudkem z 50 let, kdy byl obžalovaný odsouzen pro špionáž spáchanou tím, že počítal milicionáře v prvomájovém průvodu.

O procesu s Plastiky se lze dočíst na Wikipedii. Bezprostředním důvodem k procesu bylo vystoupení Plastiků v Přešticích a Bojanovicích.  Duchovní vůdce Plastiků Ivan Jirous (Magor) totiž přišel s nápadem, jak obejít zákaz oficielního vystupování své skupiny – hrát na soukromých akcích, svatbách, narozeninách apod. Tyto soukromé akce byly ale veřejné, počet gratulantů nešlo přece omezit. A tato „veřejnost“ také napomohla při formulování skutkové podstaty trestného činu výtržnictví  jehož hypotéza zněla: Kdo se na veřejnosti dopustí hrubé neslušnosti…

Proto na závěr několikadenního procesu přednesl okresní prokurátor Kovařík svoji závěrečnou řeč - vina  obžalovaných  byla  dle jeho soudu prokázána. Hudební skupiny  Plastic People a DG 307 neměly povolení k veřejnému vystupování, a to proto, že nemají naprosto žádnou uměleckou úroveň. Obhajoba namítala, že nešlo o veřejná představení, ale  o  soukromá, byť s volným přístupem a hostitelé žádnému hostu nebránili, aby přivedl i své známé. Vchody byly volné, hosté přicházeli a odcházeli.

Takové  soukromé  akce  nelze považovat za veřejná vystupování, za která by mohli  být jejich klienti trestně stíháni, ať  již byla pronesena vulgární slova či nikoliv.  Prokurátor ale předložil svůj hlavní argument - jeden a půl stránkový dopis ministerstva kultury, jehož odbor umění a kultury posoudil texty Plastic People, DG 307 a Svatopluka Karáska. Jeho stanovisko bylo jednoznačné: „Jsou tu hrubé výrazy, nesmysly, formální hodnota je zcela zanedbatelná. Báseň „Utopenec“ je protisocialistická. Texty exponují dekadenci, nihilismus, anarchismus a klerikalismus. Negativně to ovlivňuje životní styl mladé generace, jde o dědictví krizového období. V jeho zažehnání bylo sice již dosaženo žádoucích výsledků, ale v určitém rozsahu se škodlivé jevy dnes objevují dokonce výrazněji, než v šedesátých letech. Jde o věci velmi škodlivé.“ Navrhl proto, aby všichni obžalovaní byli uznáni vinnými, potrestáni odnětím svobody a to Jirous trestem ve druhé třetině trestní sazby, Zajíček v polovině trestní sazby, Karásek a Brabenec v první třetině trestní sazby, všichni nepodmíněně.

Výše uvedené je obecně známo. Co však už dnes pamatuje jen málo lidí, je právě onen spor o použití vulgárních slov, jak zazněl ze závěrečných řečí obhájců. Byl jsem v té době koncipientem JUDr. Vladislava Cilínka, který obhajoval Pavla  Zajíčka;   Ivana Jirouse  obhajoval  JUDr. Karel Štěpánek, Vratislava  Brabence  a  Svatopluka Karáska obhajovali  JUDr.  Zdeněk Dítě  a  JUDr. Otakar Motejl.  Mojí  úlohou bylo sledovat celé tři dny proces a zaskakovat za JUDr. Cilínka, když   během tří dnů hlavního líčení potřeboval odejít k jiným jednáním. Byl jsem tedy obhájcem  i divákem. Spolu se mnou seděl v jednací místnosti Okresního soudu Praha Západ  i Václav  Havel, který se vydával za důvěrníka jednoho z obžalovaných jako jeho bratr. Vzhledem k tomu, že z důvodu ohrožení veřejné mravnosti  byla  z  hlavního líčení vyloučena veřejnost, seděli v jednací místnosti jen příslušníci StB, režimní novináři  a  důvěrníci  obžalovaných. Václav Havel nebyl tehdy veřejně znám,dokonce ani příslušníkům StB, takže jeho přítomnost jako důvěrníka nikomu nevadila.

Právě  při  závěrečných řečech obhájců  došlo  k  „ohrožení veřejné mravnosti“; postaral se o to nejvíce JUDr. Karel Štěpánek. Když povstal k závěrečné řeči, byl obklopen horou knih, z nichž trčely  lístečky, se kterými si  založil inkriminované stránky. Aby dokázal, že používání vulgárních slov může mít v literatuře a poezii i funkční význam, citoval z české i světové literatury vulgární slova v jejich kontextech a spojeních. Jeho   plaidoyer  mělo akademickou úroveň, bylo  hodno  docenta  z FF, katedry české a světové  literatury. Nepamatuji si již všechno,  bohužel to nikdo nenahrál, nahrávat se tehdy nesmělo. Začal  Haškovou  předmluvou  k „Osudům dobrého vojáka Švejka“, pokračoval  básní Jaroslava Vrchlického „Rytíř Smil“, lidovou písní „Baruško, vem  mě  s  sebou na lůžko“, pak přišla světová literatura, z té francouzské si pamatuji na jeho citáty  z románu „Gargantua  a  Pantagruel“ či na slavné  nemravné  verše Francoise Villona „Balada o tlusté Margot“ nebo „Balada o pěti otvorech v ženském těle“. Pak následovala literatura  německá, americká, anglická , ze které nechyběl ani  William Shakespeare  a  nakonec ruská. Citát z ní byl ovšem třešničkou  na  jeho  řeči: „Vážená paní předsedkyně, vážení přísedící, také Vladimír Iljič  Lenin  používal sprostá slova.“ JUDr. Štěpánek  vzal z oněch desítek knih jednu v červené vazbě, označenou jako „Výbor z díla V.I. Lenina, svazek  IX“, otevřel označenou stránku  a citoval: „Vladimír Iljič Lenin píše soudruhu Zamjatinovi: Buržoasní zákonodárství je na hovno. Tolik Vladimír Iljič Lenin“. Bylo těžké zadržet smích, zejména při pohledu na kamenné obličeje příslušníků StB.

Poslední  ránu  senátu a prokurátorovi ale  zasadil  JUDr. Zdeněk  Dítě. I on tvrdil, že vulgaritu  v  písemném  literárním  projevu nelze soudit z hlediska trestního práva. To přísluší jen literární kritice, písemnictví  s  použitím  sprostých  slov může být shledáno dobrým nebo špatným; v některých případech dokonce i geniálním: „Ptám se paní předsedkyně a vážený senáte, do kolika řečí byla přeložena kniha „Osudy dobrého  vojáka Švejka ?“ Aby své argumentaci dodal důraz, otevřel  velkou knihu  a řekl :„Paní předsedkyně , tuto knihu jsem dostal  k posledním vánocům. Je to sborník surrealistického umění a dovolte, aby Vám ukázal reprodukci jednoho obrazu, který visí v Museu moderního umění  v  Paříži (Musée d´Art moderne)“. Otevřel knihu, vstal a vykročil k předsedkyni, před kterou knihu položil. Věděli jsme, o co jde. Surrealistickým obrazem bylo zobrazení  vaginy  se všemi detaily. Předsedkyně zrudla, stáhla se zpět a JUDr. Dítě dodal: „Přiznám se, že se mi tento obraz nelíbil a ani nyní bych si jej na zeď nepověsil. Historici umění jej ale uznali vhodným, aby byl vystaven ve slavné galerii. Co  to  znamená ? Že o uměleckosti výtvarného nebo literárního díla nerozhoduje trestní právo, ale pouze a jen  umělecká kritika a čas.“ Již  si nepamatuji, co říkal JUDr. Motejl, ale asi něco podobného. Pamatuji si  ale  dramatické  zvolání  JUDr. Cilínka: „To chcete soudit hudbu? Komu se nelíbila, nemusel za ní jezdít.“  Nakonec hudbu odsoudili spolu s hudebníky Karáskem a Brabencem, kteří při vystoupeních nemluvili – jen hráli, aniž pronesli jediné vulgární slovo. Ovšem hráli, aniž by při pronesení sprostého slova pípli, jak je dnes zvykem; měli dlouhé  vlasy a  rozhodně  nevypadali  jako  svazáci.  A to stačilo.

Druhá část procesu se odehrávala na chodbě soudu. Byla plná lidí, asi 50 – 60 osob,  kteří nesměli dovnitř.  Vedle zástupců západních agentur, Agence  France  Presse, DPA, ARD také  Pavel Landovský, Pavel Kohout, MUDr. František Kriegel, Dr. Sekaninová-Čakrtová, Ludvík Vaculík a další. Této „převaze“ čelilo cca 30 příslušníků  StB. Nejlepší hlášky, pronášené hlasitě právě před nimi měl Pavel Landovský. K nejlepší scéně došlo, když kolem našeho hloučku advokátů hovořících s pozorovatelem Amnesty  International, rakouským právníkem Henry Goldmanem,  prošel  jeden major StB, známý  bolševický  surovec , který si těsně u nás odplivl a řekl na naši adresu: „Vy jste mi  pěkný socialističtí advokáti“.  Ještě  na  jeho  doslech  jej Landovský komentoval: „ Toho znám od dětství. To byl vždycky idiot.“   Zatýkat  Landovského  před zástupcem Amnesty International se ale soudruhům nechtělo.

Dojemný byl Sváťa Karásek, který svoje poslední slovo omezil na žádost: „Budou-li moji kamarádi, kteří mluvili, odsouzeni, pak žádám, abych byl odsouzen i já ke stejnému trestu.“ Soud jeho žádosti vyhověl.

 Tak jak to v historii bývá, akce režimu vyvolala protiakci jeho odpůrců. Na chodbě spolu diskutovali lidé, kteří by se jinak nikdy nesešli. Bývalí politici, spisovatelé spolu s vlasatci  z  undergroundu. Právě kontakty těchto jednotlivců na chodbách okresní prokuratury Praha – západ  vytvořily atmosféru  toho, že mnozí doposud mlčící v této události rozpoznali možnost vytvoření platformy, která namísto pasivní rezistence bude schopná nahlas, veřejně a reprezentativně  se  pokoušet o dialog se státní mocí. Proces tak zafixoval projev solidarity  již  klatbou postižených s mladými lidmi z undergroundu přes to, že  hudební projev  Plastiků nemusel být šálkem jejich čaje. Solidarita a seznámení  se na chodbě soudu a další diskuze na ně navazující, vytvořily názorové spektrum Charty 77, které využilo i  „třetího koše“ o lidských právech  Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci (KBSE) ukončené 1.8. 1975. Hlavním požadavkem opozice se  tak mohla stát žádost  normalizačnímu režimu, aby respektoval vlastní právní normy – „Mezinárodní pakt o lidských právech“ publikovaný ve Sbirce zákonů dne 15.10.1976. Tak se stalo, že  normalizační  režim, který chtěl „Procesem  o  slovo a hudbu“ zastrašit  nekonvenční  mládež  a opozici, jim  dal příležitost začít namísto slov neslušných vyslovovat  slušně taková slova, kterými  se dožadovali respektování svých základních  lidských a občanských práv.