Sumpersko.net

Evu Morton (83) jsem poznal začátkem 90 let jako klientku, abych ji zastupoval v její restituční věci.  Její  židovský otec zemřel těsně před válkou, takže byl ušetřen holocaustu. Zato Evu čekal dramatický život, nejdříve v poválečném Československu, poté v jeho zkomunizované podobě po Únoru 1948, po odchodu z něj v Rakousku. Nakonec dvacet let v Australii a poté zase v Rakousku. Jak sama říká, nikdy si ale nezadala, ani s nacistou nebo komunistou. Zato se naučila aktivně sedm jazyků a židovské vtipy vyprávěné v její vídeňské němčině i češtině  jsou kouzelné.

Její  složitější rodinné poměry a místa pobytu rodiny byly jako stvořené pro  českou polistopadovou justici. Historicky nepoučenou a proto nespravedlivou. Považovat za  čsl. státní příslušníky  osoby mluvící německy, nedosáhlo chápání a znalosti historie první republiky  mnohých mladých soudců a soudkyň. 

Otec Evy jako Žid mluvil spolu s ostatními souvěrci od reforem císaře Josefa II. německy, matka Němka žijící s celou rodinou ve Vídni, kde se Eva v roce 1928  narodila a chodila do škol,  mluvila samozřejmě německy i česky, stejně tak později v Brně, nejvíce německém městě Moravy, kam se rodina později s československým občanstvím všech členů přestěhovala.

K českému, později československému státu se hlásili i  i desetitisíce občanů, kteří vyznávali češství na základě zemského vlastenectví (Böhmen), byť mluvili třeba německy. Považovali se za příslušníky českého národa, mnozí patřili k jeho elitě. Karel Čapek  po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině  Lažanských, kde v roce 1917 byl domácím učitelem  Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Starý hrabě Vladimír Lažanský, významný představitel české kulturní a politické scény na přelomu století, mj. prezident Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895 si na své lámané češtině velmi zakládal a na nádraží ve Vídni způsobil skandál, když se u nádražní pokladny domáhal česky jízdenky do  Prahy  a  nikdo mu nerozuměl. Ten druhý skandál způsobil již za protektorátu v hospodě, kde začal mlátit holí do stolu, že si nepřeje, aby přítomní němečtí důstojníci v české hospodě zpívali „Die Wacht am Rhein“. Jak potomci tohoto obránce češtiny dopadli se svým majetkem v r.1945, není třeba uvádět. Za protektorátu byla Eva židovskou míšenkou tzv. 1. stupně (Mischling des erstes Grades). 

Připomeňme si tehdejší legislativu:

Vláda Protektorátu Čechy a Morava nařizuje podle § 1, odst. 1 nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 12. prosince 1940, Věstn. str. 604, kterým se prodlužují a mění některá ustanovení ústavního zákona zmocňovacího ze dne 15. prosince 1938, č. 330 Sb., ve znění nařízení ze dne 27. února 1942, str. 42:

(1) Žid ve smyslu tohoto nařízení jest, kdo pochází od nejméně tří podle rasy úplně židovských prarodičů.

(2) Za  žida se též považuje židovský míšenec protektorátní příslušnosti pocházející od dvou úplně židovských prarodičů, který

dne 16. září 1935 náležel k židovské náboženské společnosti nebo po tomto dni do ní jest přijat,

dne 16. září 1935 byl v manželství se židem nebo s ním po tomto dni do manželství vstoupí,

pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1, uzavřeného po dni 17. září 1935,

pochází z nemanželského styku se židem ve smyslu odstavce 1 a byl narozen jako nemanželský po dni 31. července 1936 .

Protože podle protokolu konference ve Wannsee (20.1.1942) byl židovský míšenec 1. stupně roven plnému Židovi, bylo zázrakem, že Eva přežila Protektorát.

Protože historií nepolíbení mladí soudci se ve spleti národnostních poměrů a občanství  nebyli  schopni vyznat, vítězily v restitučních  sporech strohé paragrafy nad spravedlností. Majetek její rodiny, ač majetek československých občanů, ale mluvících i německy, byl konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 108/1945. Soud nevzal v úvahu námitku, že konfiskační výměr byl vydán nepříslušným národním výborem, ani další námitku, že nestačí vlastníka konfiskovaného majetku zařadit pod působnost dekretu, ale že podmínkou konfiskace podle dekretu je vydání rozhodnutí správního orgánu, zda vlastník majetku skutečně splňuje podmínky dekretu, pod který tehdejší revoluční orgány  strčily každého, koho potřebovaly.

Ačkoliv Eva prokázala, že její matka se jako Němka neúčastnila v roce 1930 sčítání obyvatel (žila ve Vídni) a nemohla se tedy přihlásit k německé národnosti, což byl předpoklad konfiskace a konfiskační výměr, kterým ji byl konfiskován majetek, byl proti ní použit neoprávněně – v několikaletém souzení o vrácení majetku neuspěla. Přesto nezahořkla, ve svém hezkém vídeňském bytě plném atmosféry starého Rakouska sleduje českou televizi, zejména pořady „Všechnopárty“ a „Show Jana Krause“. Velmi ráda by se do některého z těchto pořadů dostala. A že by v něm byla hvězdou, o tom svědčí řada jejích životních historek.

Když v Sydney hostoval slavný ruský violoncellista Mstislav Rostropovič, který musel ze SSSR odejít do exilu  potom, co v roce 1970 slavným dopisem podpořil Alexandra Solženycina, tak mu Eva na   večerním   banketu  dělala  tlumočnici. Když před ně postavili mísu kaviáru, řekla mu Eva, že její životní   sen, je  sníst tolik kaviáru, až by pukla. Jenže si neuvědomila, že v ruštině puknout znamená „prdnout“. Rostropoviče nevyvedla z míry: „Prosím Madame, jen klidně pukněte, mě  to nevadí.“

Eva si z české TV zapisuje nové české výrazy, kterými obohacuje svoji jinak svéráznou češtinu. Cukřence říká cukrovka a její nejoriginálnější výraz jsou „hakoši“, jak říká nacistům. Nerozlišuje také mezi slovy „zemřít“ a „chcípnout“. Takže od ní člověk uslyší: „Ona byla velmi mladá a vzala si o 50 let staršího hraběte. A když chcípnul, tak všechno zdědila.“ Kdybych její češtinu chtěl opravovat, tak by  ztratila  svoji originalitu, zatímco já si rád  nechávám  od ní opravovat svoji němčinu. Evin zemřelý manžel si rád dával večer „šláftruňk“ a protože Eva alkohol nepije, tak bar plný likérů čeká vždy na mne, až přijedu do Vídně. Naposledy jsem testoval „cointreau“ a tento pomerančový likér mi zachutnal tak, že jsem se k dalším degustacím nedostal.

Moje starší kamarádka zasáhla i do literatury. Pro  vídeňskou státní operu přeložila libreto Janáčkovy „Lišky Bystroušky“ a při poslední projížďce Vídní jsme se u Opery nezapomněli zastavit. Za rohem je přece proslulé café „Mozart“ se skvělým Sachrovým dortem.

Eva je i vynikající průvodkyně Vídní, protože zná nejen všechny paláce a další pamětihodnosti, ale k nim i historky o arcivévodkyních a arcivévodech, mnohé v erotickém ladění.

A při poslední návštěvě jsme vyřešili i další záhadu našich česko-rakouských dějin. Když jsme jeli kolem Belvederu, zámeckého barokního komplexu postaveného pro vojevůdce prince Evžena Savojského, který vedl rakouská vojska proti Turkům a později byl sídlem arcivévody a následníka trůnu Františka Ferdinanda D´Este, vyprávěl jsem Evě,  jak pokračuje pátrání o příbuzenském svazku T.G.M. s císařem Františkem Josefem I., kde se nyní zkoumají vzorky DNA z habsburské i masarykovské strany. Eva mi řekla, že musíme jít ještě více do minulosti. Kam až, ptám se.

A Eva mi začala vyprávět romanci o něžném přátelství bavorské  princezny Žofie, dcery prvního bavorského krále Maximiliána I., která se stala manželkou arcivévody Františka Karla, mladšího syna císaře Františka I. , který zemřel v roce 1835 a matkou synů, pozdějšího císaře Františka Josefa I. a mexického císaře Maximiliána. Jako historika mě toto vyprávění zaujalo a po návratu z Vídně jsem zalistoval v devátém díle „Toulek českou minulostí“ Petra Hory – Hořejše (Via Facti 2002). Z něj jsem zjistil, že  tato  mimořádně inteligentní a o politiku se zajímající mladá žena dostala za manžela muže, který duševně ani inteligencí nijak nevynikal nad svého méněcenného bratra, který  po smrti císaře Františka I.  vstoupil do našich dějin jako císař Ferdinand Dobrotivý (1793-1875) a jemuž Pražáci přezdívali Ferdáček. Potkávali jej při jeho pravidelných procházkách po Národní třídě; v Praze také  od své abdikace do konce svého života  žil, s občasnými výjezdy na zámky do Ploskovic a  Zákup. Nejraději jej měli děti, kterým rozdával bonbony. Jako Ferdinand V. byl posledním českým korunovaným králem, ve skutečnosti byl 13 let loutkou kancléře Metternicha až do 2.12.1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce, císaře Františka Josefa I. I když Ferdinand nebyl slabomyslný, ovládal pět jazyků a při své korunovaci za uherského krále (1830) pronesl nástupní řeč v maďarštině, po Marii Terezii jako druhý a poslední panovník, lze jej označit za trochu retardovaného flegmatika.

Ale vraťme se k Žofii, matce Františka Josefa a Maxmiliána. Jejich otec arcivévoda Karel nijak nevynikal nad staršího bratra „Ferdáčka“ a rozhodně nebyl rovnocenným partnerem chytré a energické  Žofie. Ta se v jeho společnosti, ale na habsburském dvoře  plném kurtoasie a obřadnosti vůbec, necítila dobře. U dvora se však pohyboval jeden mladý, velmi pohledný a inteligentní mladík, se kterým se velmi spřátelila. Byl to Orlík, vévoda František  Zákupský, syn Napoleona I.  Bonaparta. Ten po nuceném exilu svého otce na ostrov sv. Helenu po bitvě u Waterloo, opustil se svojí matkou rakouskou princeznou Marií Luisou ve věku čtyř let Francii a začal být na habsburském dvoře vychováván jako rakouský princ. I on, zbaven svého malého francouzského dvora, který se musel vrátit do Francie, se cítil jen s matnými vzpomínkami na otce v habsburské rodině izolovaným a nešťastným. I když jej císař František I. miloval, byl Orlík vlastně vznešeným vězněm, neboť se ve Vídni vědělo, že tajní bonapartisté ve Francii počítají jednou s jeho návratem na trůn jako s  Napoleonem II.

Vztah Žofie a Orlíka je hezky popisován v citovaných „Toulkách českou minulostí“ (str.64): „Oba byli mladí, citově vyhladovělí, krásní. Ona maličko kyprá, biedermeierovský bonbónek k ochutnání“, okatá, temperamentní. On, donedávna dítě, rychle vyzrával ve vysokého štíhlého muže jemně modelované líbezné tváře, modrých očí, plavých vlasů. Oplýval šarmem, znalostmi, inteligencí. Ač byl takřka o šest let mladší než Žofie, od počátku se vůči ní překonával v galantnosti. Zprvu to okolí přijímalo jako dětinskou oddanost synovce k tetě. Ale Žofie, ač pro ni rozdíl věku byl vážnou zábranou, nedovedla přehlédnout, jak smutným opakem okouzlujícího vévody je její duchaprázdný manžel. Jak je skličující dávat přednost k užívání ospalým domácím večerům před vzrušujícími rozhovory s mladým vévodou. Něžným náklonnostem Františka Zákupského neměla sílu uhýbat. Přátelství se z roku na rok prohlubovalo. Tančívali spolu na plesech s temperamentem bijícím do očí. Chodili na opery či na koncerty, kam se Žofie v doprovodu manžela bála jinak vkročit, protože se zárukou usínal. Mnohokrát byli synovec a teta viděni v schönbrunském parku, jak se něžně vodí za ruce a důvěrně si špitají. Trávili spolu každou možnou chvíli…Žofie byla provdána už pět roků, když po kalvárii zklamání najednou otěhotněla. Konečně. V létě roku 1830 po dlouhém těžkém porodu povila krásného, zdravého syna, Františka Josefa. A dva roky nato přišel na svět Maxmilián….Na intrikánském vídeňském dvoře se významně zdvihalo obočí. S kýmpak asi Žofie ty krásné děti má ? Málokdo  věřil, že by výstavního Franciho a teď  i roztomilého Maxe dokázal počít zrovna arcivévoda František Karel, ten nekňuba, jehož odulý spodní ret a trčící brada ho  jasně prezentovaly jako Habsburka, zatímco vodová mžourající očka prozrazovaly neblahý stav jeho ducha.“

Zajímavé, spory o paternitu Franciho a Maxe vedou historici dodnes. A dnes se rozbíhá pomocí DNA již  vědecký  spor o  otcovství TGM, údajného syna Františka Josefa I. Jestliže se otcovství císaře prokáže, bude se zkoumat DNA Orlíka, vévody Zákupského a  arcivévody Františka Karla?

Tuto historickou debatu jsme s Evou přerušili nedávno a jsme zvědavi na výsledky testů DNA Masaryků a Habsburků.

Dojde-li k dalším testům, pak řada památek, včetně šatstva Orlíka, je v muzeu v zámku Hofburg ve Vídni. Čtenáři, který neví, proč syn Napoleona obdržel titul po celkově bezvýznamném zámku  Zákupy v severních Čechách, vysvětleme podle wikipedie,  že „dne 22. července 1817  svým císařským diplomem v duchu ustanovení vídeňského kongresu vytvořil císař František I. Zákupské vévodství, které věnoval synovi francouzského císaře Napoleona I.. Zároveň  mu přiznal titul „vévoda Zákupský“. Dodejme to, co ve wikipedii není. Učinil tak proto, že Zákupy se německy jmenovaly „Reichstadt“, což je  slovo pro Francouze nevyslovitelné. 

Po této historické exkursi jsme se s Evou dohodli, že se  i nadále  budeme zabývat česko-rakouskými dějinami. Je v nich ještě plno záhad, např. vražda či sebevražda korunního prince Rudolfa v  Mayerlingu  nebo pobyt Hitlera, Stalina, Trockého, Freuda a Tita v roce 1913 takřka na jednom dvorku Vídně, když všichni bydleli blízko sebe, aniž se znali. Ale mohli  se setkávat třeba v café Central, které bylo v průsečíku jejich bydlišť.

Tam příště s Evou zajdeme.