Na Rudolfa Battěka vzpomíná Milan Hulík
12. dubna 2013 - 14:27
S Karkulákem byla legrace
Milan Hulík
Rudolf Battěk (* 2. listopadu 1924 Bratislava – 17. března 2013) veselý disident, mimořádný člověk, snad jediný opravdový sociální demokrat a jeden z mála slušných a charakterních politiků, které jsme po listopadu 1989 měli. Napsal jsem „veselý disident“, měl jsem dodat, také disident nejdéle za normalizace vězněný, celkem devět a půl roku. Levicový aktivista, rozuměj antikomunistický aktivista, spoluzakladatel KANu (Klubu angažovaných nestraníků) v roce 1968, poslanec ČNR (České národní rady), člen VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) a nejkomičtěji zatýkaný opozičník komunistického režimu.
O jeho zatýkání StB se vyprávějí legendy. Vždycky jsem ho podezříval, že je v opozici právě proto, aby si tu srandu s StB užil. Kdo se chce zasmát s ním, nechť si přečte jeho esej „Ples Hanumanů“, humorné povídání o plese konaném dne 1.2.1978 v tehdejším Kulturním Domě železničářů, (Národní dům na Vinohradech) z něhož nabude falešné přesvědčení, že disent byla jedna velká a dlouhá sranda.
Poznal jsem ho někdy v této době, protože mi toto povídání dal jako svoje čerstvé dílo. Přijel jsem tehdy o víkendu k jednomu spolužákovi do Kladna a u něj seděl obrýlený muž, který něco vykládal o Chartě 77. Battěk, povídá, když mi podal ruku. Hned jsem věděl, aha, ten slavný disident. Proto jsem začal povídat o nějaké své poslední disidentské obhajobě, Battěk si hned vytáhl blok a začal si dělat poznámky. Druhý den jsem již svoje informace slyšel ze Svobodné Evropy.
Nevím, co všechno je z jeho slavných zatýkání pravda. To, že si vždy lehl na zem a estébáci jej museli do auta táhnout po zemi, je pravda. Viděl jsem ve spise fotografie. Věřím i tomu, že když jej jednou zatýkali stojícího na štaflích, odmítl slézt a museli ho zatknout i s nimi. „Jako Červeného Karkuláka“, jak nazval svoji knížku dopisů z vězení. Karkulák byl jedním z prvních normalizačních opozičníků, již v roce 1971 jej zavřeli za upozorňování, že i socialistické volby jsou svobodné a že nejít k nim je právem každého občana. Ale co bylo právo za komunistického režimu? Jen muška zlatá…
Po převratu jsem za ním chodil do Federálního parlamentu, i tam perlil svými vtipy – skutečnými vtipy, které jiný „sociální demokrat“ nazývá bonmoty a vyslovuje je nyní z Hradu. Rozdíl v názvu nepatrný, ale obsahem značný. Nebylo divu, že jej z té polistopadové sociální demokracie vyloučili, ale kdo jej znal, tak aspoň měl možnost poznat, jak mohla obrozená sociální demokracie vypadat, kdyby se ne-neobolševizovala. Mám jeden takový malý sen, je až kacířský, nevím jestli se o něm mohu vůbec zmínit, zejména dnes, kdy už je zase mnohé jinak, ale svobodně se snad ještě mluvit může. A tak si to říkám slovy té parafrázované semaforské písničky: „…někdy si myslívám, že svoboda je mi vzdálená, nejím a nemluvím a třesou se mi kolena…“ Jak by to zde vypadalo, kdyby, ehm, byl prvním svobodným prezidentem právě Červený Karkulák?
Měli bychom samet? Byli by bývalí estébáci, kteří Karkuláka honili, dnes mými advokátními kolegy? A my Hanumany, o kterých psal Svatopluk Čech? Troufám si napsat, že by to bylo jiné, možná o hodně jiné. Určitě by ale legrace, nebyla tak hořká jako je dnes. Možná by byla stejně prima, jako je svoboda sama.
„Pane inženýre, jak jsem mu říkal, budu na Vás rád vzpomínat. A ne se smutkem, to ve Vašem případě vůbec nejde – zažil jsem politickou legraci i na Vašem pohřbu, ale tu si zatím nechám pro sebe.“
Autor: Milan Hulík
Fotogalerie
Další články z rubriky
Podmínky užití |
Prohlášení o přístupnosti |
Reklama |
Kontakty |
Nastavení souborů Cookies
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.