Sumpersko.net

Ještě na začátku loňského roku vedla Zdena Tumpachová se svým manželem taneční kurzy pro děti i dospělé. Pracovala, věnovala se rodině, vnoučatům a plánovala, že s manželem budou mít více času na chalupu na Vysočině. Pak přišel silný žlučníkový záchvat. A během několika dnů se její život ocitl na hraně. Příčinou byla akutní biliární pankreatitida způsobená zaklíněným žlučovým kamenem v místě společného vyústění žlučovodu a vývodu slinivky břišní. Kámen byl odstraněn při ERCP, které bylo provedeno už v době probíhajícího zánětu. Jenže nemoc se rozvinula do těžké nekrotizující pankreatitidy a následně sepse a multiorgánového selhání.

„Asi ta první hospitalizace byla úplně nejzávažnější,“ vzpomíná přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny (KARIM) Fakultní nemocnice Olomouc Olga Klementová. Když Zdenu 11. února 2025 na KARIM převzali, selhávalo jí dýchání, krevní oběh i ledviny. „Potřebovala umělou plicní ventilaci, kontinuální dialýzu a mimotělní podporu oběhu a okysličování - ECMO. Prodělala také srdeční zástavu s úspěšnou resuscitací,“ popisuje Olga Klementová, s níž manžel Vlastimil Tumpach o zdravotním stavu své ženy často komunikoval.

„Zdena si z nejhorších měsíců mnoho nepamatuje. Po probuzení byla spavá, dezorientovaná, míchaly se jí sny s realitou a neměla pojem o čase. Jedním z mála pevných bodů byly návštěvy manžela. Pro něj ale čas plynul až příliš pomalu. Lékaři ho připravovali na možnost, že Zdena svůj boj nezvládne. On to odmítal přijmout,“ přiblížil tiskový mluvčí FN Olomouc Adam Fritscher.

 „Zdence jsem absolutně věřil,“ říká dnes. Přes den pracoval, odpoledne mířil do nemocnice a snažil se jí pomáhat, jak jen mohl. Přinášel obklady, procvičoval a masíroval jí ruce a nohy, hledal způsoby, jak jí ulevit. „Často přinesl také něco, co by jen málokdo čekal - vlastnoručně nakreslené vtipy se zdravotnickou tematikou. Tým to pokaždé rozveselilo a pobavilo,“ vzpomíná primářka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny FN Olomouc Šárka Fritscherová.

„Zdenin stav se opakovaně zlepšoval a zhoršoval. Každé zhoršení znamenalo novou nejistotu. Do léčby postupně vstupovali intenzivisté, gastroenterologové, chirurgové, radiologové, nutriční specialisté, rehabilitační pracovníci a další zdravotníci. Bylo potřeba opakovaně drénovat kolekce vzniklé v břiše, provádět endoskopické zákroky a řešit komplikace, které se objevovaly jedna za druhou,“ sdělil Adam Fritscher.

„Koordinace mezi jednotlivými pracovišti byla v celém procesu zásadní,“ říká profesor Přemysl Falt, zástupce přednosty pro léčebnou péči II. interní kliniky - gastroenterologické a geriatrické. Podle něj byl případ mimořádný nejen svou závažností a délkou léčby, ale také počtem endoskopických, chirurgických a radiologických intervencí a potřebou úzké spolupráce mnoha odborností.

Ani přes veškerou snahu se ale komplikace nevyhýbaly Zdeně dál. Nekrotická tkáň v břiše začala komunikovat se střevem a bylo nutné přistoupit k náročnému chirurgickému řešení. V červnu podstoupila operaci, při níž chirurgové provedli mimo jiné pravostrannou hemikolektomii, založili jejunostomii a dočasnou stomii. „Byla to operace ve velmi obtížném terénu a jedna z posledních možností, jak nemocnou zachránit,“ popisuje docent Martin Stašek z Chirurgické kliniky olomoucké fakultní nemocnice. Z pohledu medicíny ale ani operace nebyla cílem. Byla dalším krokem. Po ní následovala znovu intenzivní péče, postupné odpojování od podpory, návrat k vlastnímu dýchání, výživa a především rehabilitace.

Po měsících těžkého onemocnění Zdeně téměř nezbyla svalová síla. Neudržela tužku ani nenapsala písmeno. „Pacienti, kteří si projdou takovýmto orgánovým selháním, se opravdu začínají učit všechno od začátku,“ vysvětluje Šárka Fritscherová. Podat si lžíci. Udržet hrnek. Posadit se. Postavit se. Udělat první krok.

Na dlouhé cestě jí pomáhal také tým JIP II. interní kliniky vedený lékařkou Leou Zarivnijovou a další zdravotníci. Důležitou součástí péče byla rehabilitace, stejně jako podpora rodiny a také nemocniční kaplanky Marie Kubištové.

V červnu Zdena s chodítkem ušla tři metry. Z dnešního pohledu je to možná jen číslo. Tehdy to byl obrovský úspěch. O několik týdnů později, 14. července, nemocnici opouštěla. Domů se nevracela do stejného života, který v lednu opustila. Vracívala se k němu postupně. Nejprve s vozíkem, potom o berlích a s pomocí manžela. Ten mezitím připravil doma malé slavnostní přivítání - byt vyzdobil girlandami a připravil i pomyslnou slavobránu. „Ty jsi fakt blázen,“ řekla mu Zdena, když to uviděla. Pak se rozhlédla a dojatě dodala: „Bude to dobrý.“

Dnes už je zase doma, vídá děti a vnoučata, několikrát byli s manželem v zoologické zahradě a postupně se vrací i k práci. „Zvířata si nás už musí pamatovat,“ směje se. A obyčejné dny? Ty si užívá jinak než dřív. „Ráno si v klidu a beze spěchu dám snídani a kávu, s mamkou proberu život, zavoláme si s dětmi.“

Při svém návratu do života nezapomíná na ty, kteří jej svou péčí umožnili. „Obrovský dík, že jste se o mě úžasně starali a že jste opravdoví odborníci a profesionálové. Díky vám se mi podařilo přežít a vrátit se do normálu.“

Přemysl Falt shrnuje příběh Zdeny Tumpachové ještě jinak: „Klíčovým faktem bylo, že v průběhu celého dlouhodobého a náročného procesu nikdo ze zúčastněných včetně nemocné a její rodiny nerezignoval a všichni společně bojovali dál.“ A Martin Stašek k tomu dodává větu, která vystihuje celou cestu Zdeny Tumpachové možná nejpřesněji: „Na hraně možností, na hraně života, ale společně za dobrým cílem.“