Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Pátek 27. ledna 2023 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Začíná demolice nejstarší budovy v areálu FN Olomouc

26.01.2023 - Začíná demolice nejstarší budovy v areálu FN Olomouc -...

Počasí

27.01.2023 - Pátek

Teplota: 1 / -1 - prehanky-Sníh

28.01.2023 - Sobota

Teplota: 2 / -2 - Oblačno

Zde je místo pro Vaši reklamu

Na tom socialismu něco bylo…

03. dubna 2014 - 14:49

Zpět na seznam článků

Jak jsem prodával buřty a byl zatčen na nádraží

Na tom socialismu něco bylo…

ilustrační snímek zdroj foto:archiv

Věnováno Michalu Uhlovi a Lukáši Jelínkovi

Za co pane Bože, za co,

za co pane Bože za co,

trestáš pamatující si lid.

Za co kluci, za co,

zas čtyřicet let v prdeli,

za co pane Bože chceš,

abychom ty kecy trpěli… 

Dnes by něco takového nebylo možné, ale pamětníci si jistě vzpomenou. Na podomní prodej, dnes by se řeklo „prodej formou přímého marketingu“ občerstvení na nádražích u vlaků–přesněji řečeno piva, limonád, zmrzliny a teplých buřtů. Dnes by z něčeho takového ranila hygienika mrtvice, ačkoliv v některých nádražních bufetech i dnes najdeme prostředí a hygienu podobnou, což vše doplňují postavičky jako by vystřižené z Hrabalova jídelního automatu „Svět“ v Libni.

Tehdy to však byla normálka a musím uznat, že i věc užitečná a nějaká hygiena byla tehdejšímu režimu i jeho poddaným ukradená. Kdo by na ni tehdy vůbec myslel? Pro mě je to jedna z nejzajímavějších vzpomínek na dospívání, protože jsem vždy celé prázdniny kolem vlaků na kolínském nádraží běhal s basami piva a limonád. Nebyla to pravá basa, ale takové drátěné nosiče s držáky o průměru velikosti tehdejších navoskovaných papírových pohárů, s menšími otvory pro limonádové a většími pro pivní. Zmrzlina se nosila v papírových kelímcích na platech a buřty se vozily na vozejku v takovém malém „bazénku“ plným mastné voňavé vody, za kterým se táhla jejich vůně přitahující zákazníky. Tehdy ale ještě nezpíval buldozer dívčích srdcí Michal Tučný, který by o takém prodeji jistě zanechal písničku, třeba:„buřty, limo, pivo všechno máme, co kdo z vlaků chcete, obchod kvete, jen si račte říct…“ Dnes mám na to hezké a legrační vzpomínky.

Tenkrát mi bylo líto ztracených prázdnin. Musel jsem ale pomáhat mamince, táta seděl ve vězení svých dvanáct let, které dostal od komunistů za nic, maminku za to vyhazovali ze zaměstnání a jako teenager jsem rychle vyspíval. Mamince na oblékání moc nezbývalo, a tak jsem se od čtrnácti let o to snažil různými brigádami sám. Maminka mi ale splnila velké přání, vyrobila mi texasky, které tehdy pro mne, ale i pro jiné vrstevníky byly nedostižným snem–na bony do Tuzexu nebylo a v obchodech se neprodávaly. Z modrého balonového hedvábí ušila podle vyobrazení z katalogu Neckerman, který měla na jednu noc vypůjčený, jejich kopii, Byly skvostné, ušila je sama a dokonce měly i cvoky a skoro stejné štepování jako pravé džínsy. Ve škole vzbudily senzaci  a  když mi maminka k nim ušila i ze strakatě barevné látky košili, nemusel ani James Dean do Kolína jezdit.

Dnes je to neuvěřitelné, ale ty balonové džínsy měly politickou dohru. Maminku si předvolali do školy a tam soudruh ředitel za asistence soudružky učitelky ji sdělil, že moje ocvokované modráčky nesmím do školy nosit, neboť by to mohlo být považováno za protisocialistickou provokaci a na maminčin tázavý pohled ji ještě řekl, že přece všichni vědí, kde se nachází její manžel. To musela maminka připustit, ale soudruhu řediteli vysvětlila, že právě proto jako samoživitelka nemá na koupi nového oblečení a tak je nucena je šít sama. Ukázalo se však, že socialismus a škola by možná moje džínsy přežily, ale že teď všichni žáci doma žadoní, aby jim maminky ušily stejné džínsy, jako jsem měl já.

Na schůzi SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) dokonce některé soudružky maminky žádaly, abych byl přeložen do jiné základky. Ale soudruh ředitel vydoloval zbytek odvahy, vždyť než začal soudruhovat, tak sokoloval a přeložení zamítl. A já si dál vydělával na nádraží na nové kalhoty tesilky, košile, a i na první sako. A dokonce i na vrchol tehdejší módy–šusťák. To byl pršiplášť, který se ale nosil, i když nepršelo. Kdo ho měl, byl  zkrátka jak říkal Menšík, byl fořt! Komunisti se tedy postarali o moji pravou americkou výchovu, za což, jako za některé jiné věci – např. za výuční list zedníka, jsem jim později byl vděčen.

Na toto téma chystám i zvláštní poděkování Michalu Uhlovi a Lukáši Jelínkovi, kteří jako první poukázali v ÚSTR na to, že na komunistický totalitní režim nelze pohlížet jen černobíle. To je pravda, moje barvy byly bílá - barva páry tehdy ještě některých rychlíkových lokomotiv a pivní pěny, modrá nádražáckých uniforem a červená plácaček výpravčích, limonád a kopečků zmrzliny. Brzo jsem zjistil, že takové nádraží je vlastně jedna rodina. Výpravčí a konduktérky, slečny z výdejen jízdenek, personál nádražní restaurace, posunovači – všichni se znali. A do širší rodiny patřili i strojvůdci projíždějících lokomotiv, již proto, že u mě kupovali pivo a ty voňavé buřty, když ještě buřty Michale a Lukáši voněly.

Prázdniny mi sice vždy ujely, ale vyběhané penízky zůstaly a v září jsem mohl začít obnovovat šatník. První košile se ztuženým límcem, moje první kravaty a mokasiny; byl jsem zkrátka frajer a ještě zbylo na pozvání prvních lásek do kina a do cukrárny. A navíc na nádraží byla i legrace, neprodané kelímky se zmrzlinou musely zpátky do lednice, kde se na nich vytvořila slabá krusta, ale při silnějším stisku kelímku nataženými rukami z okének vlaků při dalším prodeji, zmrzlina protekla mezi prsty. Pamatuji si ji dobře, byla malinová a jako maliny voněla. Chutnala by i Michalovi a Lukášovi. Jen táta z toho všeho nic neměl, ve Valdicích zmrzlinu neměli a o buřtech si mohli muklové nechat zdát. Když jsem při návštěvě jednou za půl roku chtěl tátovi dát kousek čokolády, tak mě bachař praštil přes ruku, když jsem mu nabídl třešně, praštil mě přes druhou.

Ale jinak měl socialismus řadu výhod, z ROH dostávala maminka na vánoce vždy dvě kolekce a na MDŽ kytku, utěrky nebo ubrus. Občas nás navštívil nějaký propuštěný vězeň se vzkazem od tatínka a vyprávěl  hrozitánský věci. Neříkejte prosím, že jsem u vás byl, to by mě zavřeli znovu.

Odjakživa jsem měl rád nádraží a lokomotivy, a tak jsem byl rád, že díky prodeji občerstvení jsem se mohl stát součástí celého jeho provozu. Moje základna byla na druhém nástupišti, kde dodnes stojí oválný domeček, kolem kterého postávali cestující a ajzenboňáci, kterým paní Pichlová prodávala z okénka nejen pivo, limonádu a zmrzlinu, ale i to ostatní, co se dnes prodává v daleko hygieničtějším balení.  Stačil pohled na velký jízdní řád a ještě než se ozvalo hlášení, už jsem běžel na jedno z pěti nástupišť, u kterých brzdily osobáky a rychlíky a hlasitě vyvolával - pivo, limo, u některých více běžela zmrzlina.

Limonáda stála osmdesát haléřů, pivo korunu dvacet a zmrzka korunu čtyřicet. Aby se během krátké zastávky dostalo na co nejvíce cestujících, tak ani moc nekoukali na nějaké vracení drobných a já teprve ne. Na štěstí se tehdy již prodávali letní kalhoty připomínající texasky s velkými, vpředu našitými hlubokými kapsami, které jsem zaplňoval drobnými. Nejlepší byl konec šichty, ve všední den kolem dvacáté hodiny, o víkendech až o půlnoci, neboť právě před ní brzdily na čtvrtém nástupišti silné rychlíky do Bratislavy a Budapešti. A do toho i zvláštní rekreační vlaky do Bulharska a Rumunska. Zašel jsem pak do nádražní restaurace a dal si plný talíř gothaje s cibulí a běžel domů počítat mamon. Ten jsem v drobných balil do válečků pro banku. Vždyť o sobotě a neděli jsem vydělal i přes dvěstě korun, dnes směšnou částku, tehdy však malý poklad. Košile stála čtyřicet korun, tesilky dvě stě padesát, podobně i sako a tak jsem se vždy bez pomoci maminky na celý rok oblékl. Dokonce jsem si splnil sen fotoamatéra a koupil si poslední model  Flexarety a další rok kameru Admiru. A co více, měl jsem slušné kapesné a pocit granda, jako dnešní tuneláři.

Nádraží se brzo stalo i mým nádražím, tím spíše, že jedné koleji za pátým nástupištěm se říkalo Hulíkova, protože kdysi vedla až k Labi, kde se do vagonů nakládal písek, který tatínkova firma těžila kolečkovým rypadlem z Labe. A na tom svém nádraží, jsem byl také poprvé zatčen.

Natáčel jsem Admirou rodinný dokument, jak maminka také běhá kolem vlaku, když mě za rameno chytil jakýsi major a vlekl mě jako zadrženého špiona k náčelníkovi nádraží. Tam mě podrobili výslechu, pro kterou západní výzvědnou službu natáčím kolínské nádraží, když jak známo, jde o strategický objekt mimořádné vojenské důležitosti, který se nesmí fotografovat. Jen otázku, kterou položil strážmistr Flanderka z Putimi dobrému vojáku Švejkovi: “Je těžké fotografovat nádraží?“, jsem nedostal. Tehdy jsem zažil i skutečnou komunistickou stupiditu, ne jen tu, o které vrčela u nás doma každý večer Svobodná Evropa. Musel jsem z kamery vyndat cívku s filmem a z Flexarety film 6x6, pln vzteku jsem oba filmy nejdříve roztáhl a pak odevzdal. Když mě za týden zavolali, tak mi obojí vrátili s konstatováním, co jste to chlape fotil, vždyť po vyvolání byly oba filmy černé. To prosím není vtip, to se stalo.

Takže Michale a Lukáši, nebyla jen spousta výhod pro pracující ženy a nebyly jen autobusy, které jezdily do každé vesnice, byla i pravá socialistická legrace. Tak proč plakat pro vězněné, ubité a popravené nepřátele socialismu a trestat jejich mučitele? Buřty přece voněly, malinovka měla říz, pivo mělo bílé čepice a lidé se měli rádi. Jen ten táta doma dvanáct let chyběl.

Milan Hulík

Autor: Milan Hulík

Fotogalerie

ilustrační snímek          zdroj foto:archiv

Další články z rubriky

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty   |    Nastavení souborů Cookies

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.

Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde.