Sumpersko.net

Nepatrný střípek lidského osudu, který se dostal do soukolí formalistické mašinerie trestního řízení, může nabobtnat do záležitosti obludně nepřiměřených rozměrů. Příkladem je trestní řízení, vedené příslušnými orgány v Praze 8 proti předsedovi spolku Šalamoun, chartistovi Johnu Bokovi.

Podrobná dokumentace řízení a několik  komentářů k němu jsou uvedeny na internetových stránkách spolku Šalamoun. Vracím se k věci, poněvadž poslední vývoj událostí zvýraznil některé podrobnosti procesu, jejichž vyhodnocení  má obecný význam.

Pro přehlednost připomenu jen základní poznatky o případu. Vše začalo 28. května 2010, kdy se John Bok, tehdy uchazeč o funkci veřejného ochránce práv, s temperamentem a hlučností sobě vlastní zastal proti strážníkům městské policie osádky vozidla, zaparkovaného v místě se zákazem vjezdu. Jeden ze strážníků jej „nabudil“ velitelským pokynem ruky k odchodu, doprovázeným tykáním, jež si John Bok od cizích, navíc podstatně mladších a ke všemu do uniformy navlečených nevychovanců zásadně nenechává líbit. Vystupňované rozčilení obou stran vedlo k hádce, při které došlo i na použití svalů.  John Bok se nakláněl ke strážníkovi, aby si mohl zapsat jeho služební číslo.  Když mu v tom překážel bolestivým bodáním prstem do krajiny srdeční, srazil mu ruku. Pak měl dokonce strážníkovi dát facku, kterou mu měl přivodit zdravotní potíže, s nimiž byl v pracovní neschopnosti 42 dní. Strážník, jenž měl přibližně polovinu Bokova věku a měl nad ním výraznou fyzickou převahu, situaci psychicky nezvládl a odpověděl nepřiměřeným násilím. Pláčem ho zastavil Bokův vnouček.  Po příjezdu hlídky PČR,  přivolané strážníky se protivníci rozešli. Nikdo si nežádal lékařské ošetření. Nicméně strážník se nakonec nechal odvézt sanitním vozem na vyšetření do nemocnice s tím, že „bude marod“.

John Bok podal na strážníka trestní oznámení, ale trestní řízení bylo zahájeno proti němu. Náměstkyně obvodního státního zástupce v Praze 8 pí. Gizela Vojtěchová jej dne 19. ledna 2011 obžalovala pro zločin násilí proti úřední osobě. První hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 8 před senátem předsedy Petra Nováka  bylo nařízeno na den 28. března 2011, po několika pokračováních rozsudek padl 15. září 2011. Soud uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Obžalovaný i žalobkyně se odvolali. Odvolací senát Městského soudu v Praze předsedy Josefa Cihláře se vypořádal s oběma odvoláními dne 15. prosince 2011 jejich zamítnutím. John Bok se pak obrátil s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, který v neveřejném zasedání dne 20. června 2012 zrušil obě rozhodnutí obecných soudů a  vrátil věc k novému projednání obvodnímu soudu. Podstatný na jeho rozhodnutí je právní názor, že poškozený strážník  svým chováním překročil svá oprávnění a pozbyl tím nárok na zákonnou ochranu úřední osoby.  

Usnesením z 5. září 2012  prvostupňový senát  sice vyslovil nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, ale podrobil se mu a šel ještě dále: shledal, že intenzita jednání obžalovaného není tak vysoká, aby bylo na místě jej stíhat pro přečin a postoupil věc k projednání přestupkovému orgánu.  Obě strany se opět odvolaly, byť stížnost obžalovaného je v tomto případě ze zákona nepřípustná.

Uvedený přehled ukazuje, že z „utkání“ Johna Boka se strážníky, které nemohlo trvat déle než půl hodiny, orgány činné v trestním řízení udělaly „divadlo na pokračování“, které probíhá již déle než dva roky a stále není u konce. Kromě soudu a stran řízení se do něj museli zapojit znalci a řada svědků. Celková spotřeba času a vzniklých nákladů jsou významu souzené události nepřiměřené. Ovšem je třeba uznat, že při právní kvalifikaci, použité obžalobou, nebylo dost dobře možné rozsah řízení omezit bez zásahu do práva obžalovaného na spravedlivý proces. Po stránce formálního vedení procesu není soudci Petrovi Novákovi co vytknout. 

Stojíme nyní před odvolacím řízením, jež bude pro předsedu odvolacího senátu Josefa Cihláře zkouškou přímo krutou (pokud se pro podjatost nevyloučí). V odůvodnění usnesení totiž věnoval zvláštní péči vyvrácení názoru obhajoby, že strážníci neměli nárok na zákonnou ochranu úředních osob, neboť se o ni připravili nevhodným chováním. A Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky na základě přesně opačného názoru. Právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy ze zákona závazný. Ale pochopitelné, že na to, aby se předseda senátu podřídil, by musel skutečně hodně sklonit hlavu.  Jeho budoucí postup proto budí důvodnou zvědavost.

Není to ovšem jediná pochybnost, kterou tento proces navozuje. Jako první se nabízí otázka rovnosti stran řízení v situaci, kdy u obou je podezření na nezákonné jednání, a v této souvislosti i otázka po správnosti hojně rozšířené praxe odbývání trestních oznámení obžalovaného proti svědkům obžaloby jejich přiložením ke spisu jako součásti jeho obhajoby. Z poslední doby mám i jiné poznatky, jež nasvědčují tomu, že díky této zvyklosti občas uteče spravedlnosti lecjaký darebák.

V tomto případě hned na začátku stála proti sobě dvě trestní oznámení. Žalobkyně vyhověla jen jednomu, a samozřejmě, věrna stále živým tradicím totalitní  prokuratury, se postavila na stranu uniformovaného účastníka. Způsob, jakým poškozený v závěru „utkání“ nakládal s Johnem Bokem, lze sotva uznat za přiměřenou obranu, i kdybychom připustili, že skutečně dostal „neviditelnou“ facku. V průběhu dokazování před soudem ale vyšlo najevo, že dlouhou pracovní neschopnost simuloval. Ostatně ani žalobkyně v její opodstatněnost neuvěřila. V tomto počínání mu byla nápomocna ošetřující lékařka, která jej držela v pracovní neschopnosti tak dlouho pouze na základě jeho vyprávění o subjektivních potížích, které si neověřila odesláním pacienta na odborné vyšetření.

Pracovní neschopnost poškozeného ovlivnila právní kvalifikaci „zločinu“ Johna Boka tak, že horní hranice trestní sazby se zvýšila ze čtyř let na šest. Tím bylo vyloučeno projednání ve zkráceném řízení před samosoudcem.

Strážník za pomoci lékařky čerpal neoprávněně nemocenské dávky, společně přitížili obžalovanému a nepřímo se přičinili o prodražení trestního řízení. Je možné, že se dopustili trestného jednání, ke kterému by se měla vztahovat úřední povinnost státního zástupce stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Žalobkyni ale jejich jednání patrně nechalo v klidu.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR zvýraznilo otázku, za jakých okolností se občan smí „svépomocně“ postavit na odpor svévoli příslušníků bezpečnostních sborů. Prodloužilo řadu judikátů, které se k této otázce vztahují, a odpovídají na ni nejednotně. Názor, že občan má bez odporu strpět bezpráví (ať již skutečné či domnělé), a pak si úřední cestou stěžovat, má dle mého názoru vadu krásy spočívající v tom, že v praxi jsou stížnost většinou bezvýsledné. 

Další otázku vyvolala žalobkyně písemným odůvodněním odvolání proti usnesení obvodního soudu. Pustila se v něm do polemiky s právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Podle mého laického názoru si dovolila více než jí přísluší: státní zástupkyně z nejnižšího patra státního zastupitelství si troufla zpochybňovat nejvyšší soudní instanci. Oprávnění vykládat zákon mají pouze soudy, a i ty se musí se svým právním názorem podřizovat rozhodnutím vyšších stupňů. Státní orgány smí činit jen to, co jim zákon ukládá nebo aspoň povoluje. Žádný zákon nezmocňuje státní zástupce jako součást moci výkonné, aby přehodnocovali rozhodnutí vyšších soudních instancí. Pokud tak přesto činní, překračují svou zákonem vymezenou pravomoc. Jejich povinností je bdít nad dodržováním zákonů a judikátů, nikoli je přehodnocovat a zpochybňovat. Pokud se přesto chovají tak, jako pí. náměstkyně Gizela Vojtěchová, zavání to zvyklostmi předlistopadové prokuratury: tehdy byli prokurátoři skutečnými pány trestního řízení a jejich neformální postavení ve společenských strukturách protiprávního režimu bylo silnější než postavení soudců.

Tím nechci upřít paní státní zástupkyni obecné právo napadnout stížností prvostupňový rozsudek. Měla se ale držet v mezích své zákonem vymezené kompetence. Epocha prokurátorské všemocnosti je aspoň teoreticky skutečně za námi, byť na jednání některých státních zástupců je zřejmé setrvačné působení starých zlozvyků.