Sumpersko.net

A Bůh stvořil ženu… Slavný film Rogera Vadima, který  jím   vytvořil  největší filmstar koncem padesátých a v průběhu šedesátých let slavnou a legendární–BB, znovu a po kolikáté nastolil věčnou otázku o vztahu muže a ženy.

Muži dal Bůh sílu a rozum. A ženě krásu, půvab, charisma a něco, co muži dobývají celý život. Ale proč muži tento rozum při dobývání žen ztrácejí a ženy pak mohou získávat své vysněné šperky? První válečné dobývání ženy, kterému se říká Trojská válka, popsal ve svém nesmrtelném eposu Homér. Přeskočme tisíciletí do minulého století.  Aféry našeho typu se množily ruku v ruce s emancipací žen-ženy již nebyly domácími puťkami, nové médium film z nich udělalo hvězdy a vynález psacího stroje posadil šéfům vonící lákadla do jejich kanceláří. A politikům dal hračky, které si ale mnohdy začaly hrát s politiky. A to je případ ředitelky kabinetu premiéra Petra Nečase, Mgr. Jany Nagyové. Pro moc a vznešenost, kterou si vydobyla, by se chtělo napsat vrchní nadředitelky velkokabinetu premiéra.

Málo se ví, že maršál Josip Broz Tito vládnoucí železnou pěstí nad národy, které po jeho smrti začaly bojovat mezi sebou, byl hříčkou v rukou žen. Slavný americký prezident Franklin Delano Roosevelt zemřel v náručí své milenky Daisy Suckley, přítelkyně generála a pozdějšího prezidenta Dwighta Eisenhowera, jinak řidička jeho jeepu, Kay Summersová ještě nedávno vyvolala v USA takový skandál knihou svých pamětí, že se Pentagon dožadoval jejího zákazu a generál George Patton proslul výrokem: „voják, který nesouloží, není bojeschopný“.

Jen o Hitlerovi se ví bezpečně, že Evě Braunové nepodléhal. A co stále připomínaná aféra anglického ministra obrana Johna Profuma, jeho legendární milenky, jinak luxusní prostitutky Christine Keelerové a současně milenky ruského vojenského atašé Evžena Ivanova z šedesátých let? Toho omlouvá snad jen to, že byl italského šlechtického původu, takže nevěru měl v genech. A francouzského ministra zahraničí Rolanda Dumase, který přijímal prostřednictvím své milenky Deviers–Joncourové fiktivně zaměstnané ve společnosti Elf–Aquitaine úplatky za její „nagyovské“ aktivity, aby nakonec ze své funkce ministra zahraničí posvětil prodej francouzských fregat Tchajvanu? Toho jistě zase omlouvá, že byl ministr země, kde láska a politika vždy tvořily jednotu. Když stál před soudem, ptal se ho předseda senátu, zda-li mu nebylo podezřelé, že jeho přítelkyně má stále tolik peněz? Odpověděl jako pravý Francouz:„Kolem této ženy byl vždy parfém tajemství“.

Jediné dvě ženy, které ve Francii díky svým půvabům neovlivňovaly politiku, byla Diana de Poitiers, milenka krále Jindřicha II a Louisa de la Valliere, milenka krále slunce Ludvíka XIV. A Madame de Pompadour? Ta se naopak  stala symbolem spojení lásky a politiky. Pro nás aktuelně zní její hodnocení z učebnic historie: „ měla silnou vůli, ctižádost a talent k intrikám prováděným s roztomilostí. Sbírala šperky stejně jako celé zámky a shromažďovala kolem sebe své příznivce. Jen málo dvořanů dokázalo odolat její vůli – brzy začala spoluvládnout s králem, za což si vysloužila přezdívku „králova děvka“. Krále měla ráda jako zdroj své moci…“

Ostatně Francie byla jedinou zemí, která vytvořila nejen titul pro první milenku krále (maitresse en titre), ale i pravidla chování vůči ní. A snad nejkurióznějším svědectvím je, že i holčička může ovládat legendárního válečníka. Vzpomíná na to Jelena Rževská v „Zápiscích válečné tlumočnice“. Na muže, který zachránil Sovětský svaz, muže s aureolou drsnosti a ocelové vůle, Stalinova hasiče, kterého generalissimus posílal na nejohroženější místa fronty, generála, před kterým se třásla celá Rudá armáda a který osobně pro zbabělost zastřelil desítky vlastních vojáků a důstojníků–Georgie Konstantinoviče  Žukova. Za její přítomnosti nedokázal ukáznit svoji osmiletou dcerku, která nedbajíce jeho příkazů, si dělala co chtěla. Žena v ní již tehdy věděla co chce a naopak co nechce a jak toho dosáhnout.

A existuje i jedna kouzelná historka o našem šéfovi zpravodajské služby za války v Anglii, plukovníku, později generálovi Moravcovi. Jeho zástupcem byl major Emil Strankmüller, který jako většina čs.zpravodajských důstojníků  žil v Anglii s celou rodinou, i se čtyřletou dcerkou Evičkou. Moravec, proslulý svojí přísností a vojáctvím jednou péroval na chodbě svoje v pozoru stojící podřízené a nevšiml si kolem běhající Evičky s míčem. Ta už jeho seřvávání měla dost, postavila se před Moravce s rukama založenýma v bok a řekla: „Ty jeden klukovníku, co tady pořád křičíš“?

Jaký parfém byl kolem Jany Nagyové? Jistě ten nejdražší. Ale ani jemu se nepodařilo utlumit pach z kradených stamilionů, které kauzu Rittig a spol. mění pomalu na kauzu Jana Nagyová a spol. Původně to ovšem byla kauza Ištván a nevinní poslanci. Zdá se, že ten "pomatenec“ z Vrchního státního zastupitelství to má dobře spočítané. „Nevinná“ Jana Nagyová vlečená k soudu v medvědu, vzbuzovala lítost. Moji taky, protože ženám se nedávají pouta, natož medvěd a mají být poutány řetízky. Ale tady moje lítost končí, snad jen, že ty řetízky by měly být v jejím případě zlaté nebo aspoň pozlacené.

Nejvíce je mi líto doktora Petra Nečase. Jako člověka. Ne jako politika. Lze jmenovat jedno přísloví za druhým, tak za ně všechny:„Co je v domě, není pro mě“. To ví, či spíše by to měl vědět každý šéf, v jehož kanceláři usedá mladá, atraktivní dáma.  Snad nejvýstižnější z těchto přísloví ponechávám v originále:„Wem der Schwanz steht, dem der Verstand geht“.  Překladem by mohla utrpět obecná mravnost.

Mohl být Petr Nečas opravdu tak slepý? Nevěděl, jaká by měla být pravidla chování premiéra k ozdobě jeho kanceláře? Nevěděl, že se za přístup k němu u jeho klíčnice platí drahými dárky?  Že generálové stojí v pozoru  a ostatní běhají po klenotnictvích ? Vždyť to věděli stovky lidí. Dokonce i moje maličkost to věděla. Před dvěma lety můj dopis Nečasovi měl potíže s její kontrolou. Bylo mi řečeno:„Běž za Nagyovou“. To jsem ani nevěděl kdo to je; asi proto mi bylo dále řečeno, „ale jenom bonboniéru ji nenos.“  

Co ale dělala BIS? To všechno musela vědět. Ta předkládá pravidelně souhrn tajných zpráv premiérovi. Dostával je Petr Nečas? A co branný a bezpečnostní parlamentní výbor? Buď zprávy o šéfce svého sekretariátu nedostával  nebo s nimi náležitě nenaložil nebo…a to je ta nejhorší možnost, je předčítal ředitelce svého sekretariátu v posteli. Jiná možnost není a jedna je horší než druhá. Paní Nagyová–Nečasová měla přístup k utajovaným informacím, na které nedosahoval její stupeň prověrky. A pak se dozvídáme, že v roce 2010 ji musela ochranka NATO vyvést z přísně chráněné zóny  při jednání summitu Severoatlantické aliance, když se bez příslušné registrační karty pokoušela proniknout  ke svému šéfovi účastnícímu se debaty o vybudování protiraketového štítu a schválení strategického  konceptu Aliance na příštích deset let. Co se všechno ještě dozvíme?

Petra Nečase jsem měl opravdu za pana Čistého. Dokonce jsem kvůli němu, byť s krajním sebezapřením, i když bez kolíčku na nose, volil poprvé ODS a  jestliže měla být ODS s Nečasem záchranou před levicí, ČSSD, KSČM a  Paroubkem, pak si dovolím pronést kacířský názor, že Nečasova vláda padla včas, ať už to byla konspirace Ištvána nebo jiných. Lepší nejistota z budoucnosti než jistota, že zemi vládne per vagina ošperkovaná  mzdová  účetní s podezřelým titulem Mgr. a  diplomkou na téma „Mediální podpora Národního akčního plánu ke sjednocení a transformaci systému péče o ohrožené děti a rodiny“, kterýžto téměř nesrozumitelný název měl zakrýt skutečnost, že práce vznikla z valné části z kopií  vládních materiálů, kterým dal třešničku  fakt, že se nepodařilo  dohledat ani jednoho studenta, který by si  ze školy studentku Nagyovou  pamatoval.

Jak bude kauza Nagyová ještě pokračovat? Co bude zítra v novinách? Co je v dalších dosud nerozklíčovaných hovorech s Rittigem? Zdá se, že saháme po světovém titulu v politicko-sexuálních skandálech. Bude překonána Madame de  Montespan, která z postele vládla králi slunce Ludvíku XIV a celé Francii? Možná, ale stále nová svědectví jsou zdrcující. Karolina Peake, další smutná postavička české politické scény, vypráví o frontě ministrů přede dveřmi ředitelky kabinetu premiéra. Mluví o tom  jak velkou moc dokázala Nagyová soustředit a jak neomaleně si přitom počínala. 

Dá se ještě vůbec politikům věřit? „Koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci“ vydala v tomto smyslu řadu prohlášení a její premiér nás ujišťoval, že její protikorupční strategie, protikorupční balíček a protikorupční boj od června 2010 dosahují značných úspěchů. Ve stejné době jeho ředitelka sekretariátu jednala s obskurními postavami české korupce a přijímala podezřelé dary, které rozhodně s bojem proti korupci neměly nic společného. Protikorupční  boj  premiéra Nečase se tak stane pro historii stejně legendární, jako nesmrtelný výrok Josefa Smrkovského z léta 1968 před „vstupem“ vojsk:„Jestli si někdo myslí, že to tady kočíruje Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí.“

Mýlil se však on stejně jako maitressa Ludvíka XIV, krále slunce, Madame de  Montespan,(Françoise Athénaïs de Rochechouart de Mortemart, markýza de Montespan (5. října 1640, zámek Lussac-les-Châteaux–26. května 1707, Bourbon-l'Archambault),která se pokoušela vládnout králi a Francii  pomocí všech svých ženských zbraní. Historie nám o tom zanechala kouzelnou historku. Když jednou v žárlivosti prohledávala králi kapsy u kalhot, našla lísteček, na který si Ludvík XIV poznamenal jména čtyř generálů, které hodlal povýšit na maršály Francie. Svému královskému milenci pak udělala scénu, když zjistila, že na lístečku chybí jméno jejího bratra. Ludvíkovi nezbylo, než jej na seznam připsat. Když se v Zrcadlovém sále ve Versailles konal slavnostní ceremoniál povýšení, naklonil se jeden dvořan ke druhému, aby poznamenal: „Ti čtyři jsou povýšeni po meči, ten pátý po pochvě“.