Sumpersko.net

Co se děje v Institutu Václava Klause? Nic není slyšet, oteplování pokračuje, olympiáda se koná na vrcholu hory stojící na tajícím ledovci. Myslím, že taje i kult pana exprezidenta.

Nejde jen o amnestii, o které už více lidí ví, jak to s ní vlastně bylo. Jen mě ale mrzí, že do legendy o ní zapletli její autoři i mě, aniž si opatřili informace od zdroje. Ale tak to v historii chodí – malá chybička někdy otvírá cestu od legendy k historické pravdě. K vytvoření příběhu o důvodu amnestie – dlouhé trvání trestních řízení, použili autoři judikát Evropského soudu pro lidská práva, že řízení trvající delší než šest let, je porušením práva na spravedlnost. Kdyby v konstrukci své legendy postupovali opatrněji, tak by zjistili, že tato lhůta se nikdy netýkala řízení trestního, ale pochází z civilní restituční kauzy bratrů Hartmanových, které jsem zastupoval. Došli jsme s ní až do Štrasburku, kde jsme se s klientem Jiřím Hartmanem zúčastnili jednání soudu. Z důvodu trvání mezičlánku restitučního sporu, když o odvolání obou klientů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodl Městský soud v Praze až po čtyřech letech, považoval tento soud celkovou délku řízení přesahující šest let, za neúnosnou.

Evropský soud pak vynesl své pilotní rozhodnutí známé jako „Kauza bratří Hartmanů“. Nejde o to, kdo v tomto sporu zastupoval žalobce, ale důležité je, že to bylo v řízení občanskoprávním (civilním). Její použití jako hlavního důvodu amnestie byla fatální chyba legendistů, protože v judikatuře Evropského soudu žádná lhůta o délce trestního řízení neexistuje.

Historie je protkána chybami a omyly, které vyvolaly velké následky. Stačí, když si připomeneme nastávající stoleté výročí první světové války, tehdy se Rakousko-Uhersko vypravilo jen na malou trestní výpravu do Srbska. Tak i amnestijní chyba poskytla vodítko, po kterém se již někteří Sherlockové vydali…a protože nechci psát o šuškandách, tak prozatím toto téma uzavírám.

Stejně to od uctívačů velkého gura konzervatismu schytám. Snad jednou někdo napíše studii, nakolik konec ODS souvisí s jejím vznikem a geny, které do ní Václav Klaus Maradonovou brankou a svým pohrdáním právem vložil.  Je zajímavé dnes číst interview s jeho dřívějšími obdivovateli, kteří plakali dojetím, když Václav Klaus v roce 2008 z ODS odcházel. A protože vlastně politiky nikdy nebyli, tak pro ně neplatí ono známé francouzské rčení “gouverner c´est prevoire „ (vládnout, znamená předvídat). Spíše bych je označil termínem vynalezeným komunisty, který se mi velmi líbil – „političtí pracovníci“ odlišující se od takového „nepolitického nepracovníka“, řečeno jazykem pana exprezidenta.“

Příběh ODS je čítankovým příběhem ilustrujícím celou naši posametovou demokracii, od získání svobody po vládu Kmotrů. Ale i příběhem, ve kterém nechybí legrace. Je jí plný rozhovor s Topolánkem v LN před zahájením dvacátého kongresu ODS otištěný v LN 21.listopadu 2009. Jmenuje se „Já ty skvrny na tváři ODS vyčistím“. Byl jsem tam a sledoval modře nasvícený sál a velké projevy v duchu dalšího historického výroku staronového předsedy ODS:„Jsme otevřenější, životaschopnější a silnější stranou, než jsme si sami mysleli a než naši političtí odpůrci doufali“. Byl jsem jako dopisovatel magazinu Polygon na všech modrých kongresech ODS. Vždy se odehrávaly v duchu slavného volebního hesla „dokázali jsme, že dokážeme“.

Příběh Václava Klause je obecně známý – méně známá a dosud nevyjasněná je jeho role v kauze Key Investment. Před dvěma lety proběhla zprávu, že pravicový think tank Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), jehož zkratku navrhoval profesor Vojtěch Cepl doplnit písmenem „L“- CEPL, Centrum pro ekonomiku a politiku a právo, vložil své miliony také do společnosti, která dala mimo jiné vydělat Stanislavu Grossovi. Správní radu CEP vedl Václav Klaus a v Key Investment se „zhodnocovaly“ peníze CEP od roku 2002.

Firma, o jejíchž akcionářích stále nic nevíme, zkrachovala za podivných okolností, takže mimo jiných investorů přišly o své stamiliony i některé městské části Prahy. Pointou tohoto příběhu je skutečnost, že jediným z podvedených investorů, který dostal své peníze zpět, bylo CEP. Jiní ne, CEP ano, ačkoliv všichni investovali do stejných bezcenných dluhopisů. Bylo prostě nejrovnějším z rovných. Jak píše István Léko v LN: „Proč Klausův think tank vzniklý na troskách IPB) investoval své peníze“ do firmy s neznámými vlastníky v daňových rájích? Takto jedná pravicový konzervativec? „ Kauzální nexus je v procesním právu řetěz nepřímých důkazů“, který může nahradit přímý důkaz.

Je tedy náhodou, že v tendru na obhospodařování finančních prostředků Městské části Praha 6 zvítězila nad všemi českými a zahraničními bankami právě Key Investment? V době, kdy jejím starostou byl pozdější mluvčí Klausovy vlády a ještě později ministr životního prostředí za ODS a oblíbenec prezidenta Václava Klause, Tomáš Chalupa. A další články řetězu naskakují. Londýnskou mateřskou společnost zastupoval Robert Holman, kterého pan prezident pak jmenoval členem bankovní Rady ČNB. A kdo byl ředitelem této londýnské matky? Jiří Weigl, později pak člen správní rady CEP a pak Klausův kancléř. Nikdo pochopitelně na otázky novinářů neodpovídá.

Živou vodou pokropená policie vyšetřuje, zadržuje a podává návrhy na vzetí do vazby. Naposledy to byl Ivo  Rittig & advokátní spolek MSB Legal, také krouží kolem Martina Romana při hledání vlastníka Škody, zkoumá vazby mezi dalšími podezřelými kauzami včetně MUS. Podobně postupují i Švýcaři. Martin Roman se nepohodl s Václavem Klausem juniorem, o jehož škole se dozvídáme v těchto souvislostech leccos zajímavého. Co z toho je trestné? V médiích se objevují dohady, zda s tím vším má něco dělat i exprezident.

Přesně tak to v Česku chodí, nejdříve šuškanda, pak obvinění v novinách, poté šetření policie a pak se to obvykle odložilo. Zdá se, že teď by to mohlo dopadat jinak, zatím se boj v první linii personifikuje v souboj MSB Legal (dříve Šachta a spol) a Šlachty. V této souvislosti je zajímavý rozhovor před několika dny v novinách, právě s JUDr.Šachtou, šedesátiletým právníkem, který ze své kanceláře raději odešel, když viděl kam spěje. Ale naděje rostou. Časy investora Grosse jsou, jak se zdá, nenávratně pryč.

A ODS, kterou tolik z nás pravidelně volilo? Pryč už nejsou jen její zlaté časy, pryč je i její budoucnost. Ukazují to jasně útoky jejích posledních mohykánů proti policii a státním zástupcům. Možná, že jsou v něčem oprávněné, ale ODS je opravdu poslední, která je k této kritice oprávněna. I pro zbylé vedení, i pro paní Němcovou, a především pro Marka Bendu, jablko padlé opravdu daleko od stromu, platí, že by se měli seřadit a pochodovat do Canossy a tam si posypat hlavu popelem a celý den setrvat na modlitbách s prosbou za odpuštění.

Nekradli, jen „spolunechali“ vyrůst Kmotry – přesně ve stylu obhajoby těch, co se vždy bránili, že dostávali jen rozkazy. Je jedno, že to byly jen stranické direktivy, kontakty a stranická linie a také a nejvíce, starost o financování strany. Díky němu se ocitli ve Smolných knihách Kmotrů. Neuvědomují si, že nynější obranou Nečase jejich výroky typu: „každý se může zamilovat“, nasedli i oni na tobogan. V jeho čele pojede král těchto výroků Marek Benda, který na obranu ODS prohlásil: „Ivo Rittig nebyl členem ODS“. Nebyl, možná, že s ní neměl nic společného. Jen na kongresech ODS se u jeho stolu v předsálí střídaly veličiny ODS.

Dnes je ovšem v novinách zpráva, že Ivo Rittig měl těsné kontakty s paní Janou Nagyovou a měl zájem na odstranění ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, nejspíše proto, aby Pospíšil nejmenoval do funkce Vrchní státní zástupkyně JUDr.Lenku Bradáčovou, Ph.D. Po návštěvách pana Rittiga u všemocné šéfky kabinetu známé tím, že dřela jako kůň, byl najednou ministr Pospíšil premiérem Nečasem odvolán. Kdo věří, že tomu bylo pro nezvládnutí resortu, ať tomu věří dál, než policie vyšetří více.

Na štěstí jsou ale Kmotři pro nás velmi důležití. Řekl to Václav Klaus, cituji přesně:„Kmotři plní na politické scéně důležitou roli – zprůchodňují totálně rozbitý systém vládnutí v zemi“. Takže si myslím, že by jejich postavení mělo být zakotveno v Ústavě. Podle pana exprezidenta se stali „státními činiteli“ a proto by jejich postavení mělo být zakotveno v Hlavě III, Moc výkonná, mezi články 54 – 66. 

A Nečas? Ten jistě nic neukradl, ale jako premiér musel být na některý Nový rok na slavnostním představení naší opery oper, Libuši. A musel slyšet, jaká je hanba, když ženy mužům vládnou.