Sumpersko.net

Likvidaci požáru divadla, povodně, záchranu tonoucích, zásahy v horách a v lesích, ale také na silnicích po dopravních nehodách nebo po úniku nebezpečných látek, to všechno má za sebou hasič Jiří Ondruch. Na šumperskou požární stanici nastoupil před víc než třiceti lety. Od té doby se účastnil tisícovky zásahů, kdy pomáhal při záchraně lidských životů, zdraví nebo majetku.

K hasičům se Ondruch dal jako třiadvacetiletý v roce 1984. „Říkali nám tehdy požárníci a lidé se na nás dívali jako na příživníky, kteří celý den mastí na stanici karty a jednou měsíčně vyrazí někam k požáru. Vůbec se nemluvilo o tom, jak náročná práce to je, a že hašení tvoří jen jednu její část. Nejhorší pro mě je asistovat po dopravních nehodách, když vyprošťujeme zraněné z havarovaných vozů,“ svěřuje se hasič.

Veřejností podceňovanou profesi si v polovině 80. let vybral, protože pochází z hasičské rodiny. „U sboru byli dva mí starší bratři. Po mně se přidal ještě synovec. Aktuálně máme v rodině dva mladé lidi, kteří se profesně připravují na výkon povolání hasiče,“ líčí Ondruch.

Záchranářská profese dnes konečně má potřebnou prestiž, ale není jednoduché zaměstnání u sboru získat a už vůbec ne udržet si ho. Hasiči každoročně podstupují přísné zdravotní prohlídky i testy fyzické zdatnosti a musejí si neustále doplňovat kvalifikaci. „V jednom roce se mi zkoušky sešly tak, že jsem během tří měsíců čtyřikrát obhajoval své znalosti před komisí,“ usmívá se Ondruch.

Kdo neobstojí, ten musí odejít. Ani Ondruch nepočítá s tím, že by v aktivní službě vydržel až do penze. Třicet let v pilné práci mu uteklo tak rychle, že se ani nestačil ohlížet. „A přitom se zdálo, že skončím už po pěti letech,“ vybavuje si bouřlivé události roku 1989. „Na konci léta jsem podepsal petici Několik vět a měl jsem za to, že v zaměstnání končím. Už jsem si hledal nové místo,“ vzpomíná Ondruch.

Listopad 1989 pro něj byl osudový hned nadvakrát. Nejenže nemusel opouštět profesi, štěstí mu přinesl i v soukromí – v sobotu 18. listopadu se oženil. „Datum jsme zvolili dobře. Jakmile se začne mluvit o demokracii a Havlovi, vzpomenu si na své výročí ztráty svobody a běžím koupit kytku,“ usmívá se Ondruch a dodává, že manželky hasičů nemají snadný život. „Sloužíme i o svátcích. Jakmile se přižene nějaká povodeň nebo jiná pohroma, musíme do práce. Naše družky na nás nemohou spoléhat, musejí si umět poradit v každé situaci,“ vysvětluje záchranář, jenž má za sebou hned několikery podvodně. „V letech 1985 a 1986 se rozlil Temenický potok. Když začaly povodně v červenci 1997, měl jsem zrovna volno a chtěl jsem navštívit známého. Bydlím v Pivoníně a cestou jsem se stavil na zábřežské požární stanici. Svěřil jsem se kolegům, že se hodlám vypravit do Sudkova, a oni na mě, kde mám člun. Tak jsem se dozvěděl, co se děje, a hned jsem spěchal do Šumperka do práce. Domů jsem se pak nedostal týden,“ vzpomíná hasič.

Dramatické okamžiky zažíval při hašení požáru šumperského divadla v říjnu 1994. „Neměli jsme tehdy tak kvalitní dýchací přístroje jako teď, málem jsem se tam udusil. V kouři jsem ztratil orientaci, ale držel jsem se hadicového vedení a dostal jsem se ven,“ líčí Ondruch.

K nejtěžším chvilkám jeho služby patří ty, kdy už nelze lidem pomoci. Najdou se však i kuriózní zásahy. „Jedna paní si pozvala hasiče, protože jí v bytě létali chrousti a ona si s nimi nevěděla rady,“ vybavuje si záchranář. Lidé hasiče přivolali také k odchytu bobrů, jindy službu zpestřil opilec, který se vypravil přes zamrzlou řeku a propadl se.

Poděkovat přijde málokdo. Pokud někdo vyjádří vděčnost, jsou to spíše starší lidé na venkově. „Jednou kolega vyrazil dveře, aby se dostal do bytu člověka, který potřeboval pomoc. Jeho příbuzní pak žádali úhradu škody,“ líčí Ondruch, jehož trápí také to, že s nárůstem dopravy na silnicích stoupá bezohlednost řidičů. „Houkačka hasičského vozu v nich nevzbuzuje respekt, neohlížejí se dokonce ani na vlastní bezpečnost. Nerad bych se dočkal toho, že na cestě za záchranou lidských životů nám pod koly skončí lehkovážný řidič i s osádkou vozu,“ svěřuje se záchranář se svými nočními můrami.

Náročné bývají zásahy v horském terénu, hasiči šplhají do kopců s přenosnými stříkačkami. „Dá to zabrat, ale pro mě osobně je to mnohem lepší, než kdybychom denně jezdili na dálnici vyprošťovat lidi z havarovaných vozů,“ přiznává záchranář.

Nejraději mívá chvíle po zlikvidování požáru, kdy hasiči ještě zůstávají na místě a hlídají, aby se oheň znovu nevznítil. „Povídáme si, probereme všechno, od vojny po ženské. Dá se říct, že jsme dobrá parta. Chlapi na směně si musejí sednout už jen proto, že na sebe vzájemně spoléháme při zásahu,“ usmívá se Ondruch, jehož práci ocenil generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky medailí Za věrnost I. stupně.