Sumpersko.net

Zažili jsme po převratu mnoho veletočů, dokonce i hradní – bez premiéra a  exsuperkomunisty Mariána Čalfy zřejmě nemohl  vůbec existovat nový demokratický (sametový) režim. Ale to byl spíše smutný veletoč; byly i legrační a snad  ten nejsrandovnější  jsem poznal až teď, když jsem si koupil knížku „Pershing“ od Ivana Brože.

Podle wikipedie:„PhDr. Ivan Brož, CSc. (29. května 1938 – 24. dubna 2012) byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Před rokem 1989 psal politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele, lektory KSČ  atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.“ 

Jeho dílo obsahuje takové perly jako Americký militarismus a Evropa, 1972, Izraelská agrese netrvala jen šest dnů, 1972, Leninská politika mírového soužití a sovětsko-americké vztahy, 1975, 60 let sovětské zahraniční politiky, 1977,  K současné  politice amerického imperialismu, 1980 nebo Amerika bez retuší, 1986. Ještě známější byl jako televizní komentátor a popularitu mu získalo nejfrekventovanější slovo v jeho komentářích - „Pershing“. Díky tomu získal stejnojmennou přezdívku.

Jeho  pravidelné politické komentáře v televizi mnozí sledovali jako silvestrovská vystoupení. Amíkům dával, co jim patřilo. Komiku jeho komentářům dodával fakt, že to vše myslel vážně nebo se aspoň tak tvářil. Z  této groteskní  formy přecházel i do poloh vážnějších, když třeba mluvil o statečných anglických ženách, které týdny tábořily u plotu americké vojenské základny, aby protestovaly proti raketám Pershing namířeným na tábor míru a socialismu. Z  těchto raket si udělal dobrý byznys; přednášel o nich (proti nim) i na různých shromážděních a schůzích a v naší advokátní poradně proti nim horlil v rámci pravidelného stranického cyklu „Čelem k masám“. Tak nějak se to jmenovalo, nešlo o maso, ale masou jsme byli my advokáti, kterým strana vysvětlovala  co si mají  myslet  o agresivní politice amerických imperialistů vedoucích svět na pokraj války, které může zabránit jen SSSR.

Musím  přiznat, že jsem se na tuto hru na blbečky a chytré, vždy těšil. Bylo těžké se nesmát. Nevydrželi jsme to, když doktor Šebek, advokát ještě z první republiky, položil Pershingovi otázku vycházející z dobového vtipu: „Soudruhu  Broži, je pravda, jak se říká, že sovětské rakety jsou natřené na červeno a americké na modro ?“ To ovšem soudruha Pershinga  vyvedlo z míry. Asi ten vtip ještě neslyšel. „Jak to myslíš, soudruhu…?“ No, abychom  věděli  na které rakety  máme mávat a kterým hrozit“. Aby zachránil rudnoucího Pershinga, řekl vedoucí naší advokátní poradny: „Oldo neblbni, soudruhu Broži, to je takový náš srandista“. To ovšem byla jen taková komorní stranická nalejvárna.

Jednou za rok byli všichni advokáti v Praze nahnáni do kina Ilusion, nikdo si nesměl vzít dovolenou, soudy byly  instruovány, aby na den školení nebyla nařízena jednání a sranda s Pershingy, jindy se stále sílícím imperialismem (imperialistickými kruhy, válečnou politikou imperialistů, ideologií imperialismu) pokračovala - ta jedna zase s  Pershingem a jeho pershingy. Advokáti se ovšem sesedli nikoliv podle poraden, ale podle toho, jak kteří se spolu soudili, aby probrali spory svých klientů. Šum v hledišti byl tak více než hlasitý a jako ve škole soudruh moderátor  z Ústředí advokacie nestačil advokáty stále napomínat: „Tak soudruzi klid, nehlučte soudruzi, no tak soudruzi…, soudruzi nebuďte jako děti, soudruzi, když v klidu vyslechnete přednášku soudruha, tak nám promítnou King-Konga. Ten většinou zabral, advokáti se ztišili v naději, že uvidí tu velkou opici lézt po Empire State Building, takže zatím vzali zavděk jen  Pershingem.

Po převratu Pershing z televize zmizel a zakrátko začal vydávat jako na běžícím pásu knihy věnující se historii a politice Západu: „Americká občanská válka“, „Osobnosti historie světa“, “Roosevelt – čtyřikráte prezidentem“, „Bůh stál při Anglii – Tažení Velké armady“, „Detektiv Pinkerton“ a další, ve kterých se pasoval na  amerikanofila  a  anglofila. Na  setkání  redakční rady magazinu „Přísně tajné“ se  svými  přispěvateli, jsem se ho zeptal na jeho nenávistné antiamerické komentáře. Hrozně se rozčilil a začal běhat od stolu ke stolu, aby mu všichni dosvědčili, že měl vždy Ameriku rád.

Nyní tedy vyšla již po jeho smrti kniha „Pershing – příběh 5 hvězdičkového generála“. V něm po právu adoruje tohoto velkého generála, jediného 6 hvězdičkového v historii americké armády (General  of the Armies of the United States), který však tu šestou hvězdičku  nikdy nenosil. Až dosud byla nejvyšší hodností v americké armádě hodnost pětihvězdičkového generála (General of the Army), obdoba našeho armádního generála.

Vzpomněl i známé události, kdy generál John Joseph  Pershing (13.září 1860 – 15.července 1948) velící americké armádě na bojištích první světové války, po vylodění ve Francii, navštívil jeden malý, ale slavný hřbitov v Paříži – Picpus, kde před hrobem generála markýze Lafayette (Gilbert du Motier, markýz de la Fayette, 6.září 1757 – 20. května 1834), u kterého je stále vztyčena americká vlajka, zasalutoval hrdinovi americké a francouzské revoluce:  „Pane generále, přijeli jsme Vám oplatit Vaši pomoc.“

Americké rakety Pershing I (MGM- 31A) s doletem 740 km (taktického rázu) a Pershing II (MGM-31B) s doletem 1600 km (středního doletu) nechal v západní Evropě rozmístit počátkem 80 let americký prezident Ronald  Reagan  jako odpověď na sovětské rakety středního doletu SS-20, ohrožující západní Evropu. Sovětský a jeho satelitní propagandistický aparát proti nim tehdy zahájil zběsilou nenávistnou kampaň, ve které se jméno slavného amerického generála stalo symbolem toho nejhoršího imperialistického zla.

Ale měl jsem příležitost poznat raketu Pershing v jejím mateřském imperialistickém doupěti. V roce 2001 jsem projížděl západ USA s jeho nádhernými národními parky. Od té doby vím, že zázraky přírody bydlí tam. Kaňon  de Chelly, Bryce kaňon, Arches, Canyonlands, kulisa mnoha westernů  Monument Valley  s  rezervací indiánů Navajo, Yellovstone, Yosemitský park a pak dva zázraky nejzázračnější, Grand  Canyon of Colorado River a White Sands National  Monument. Ten poslední jsou nedohledné sněhobílé písečné duny o rozloze 275 čtverečných mil v Novém Mexiku. Duny jsou naváty z původního mořského sádrového dna, odkud jemný písek  po miliony let odnášel vítr. V oblasti parku se nachází i neobvyklé rostliny a živočiši, kteří se přizpůsobili tomuto tajemnému bílému světu. Z  vrcholků  bílých kopců se dá lyžovat i sáňkovat. Pro naši cestu bylo důležité, že v této oblasti se  nacházejí  velké letecké základny a rozsáhlá pokusná a testovací zařízení i raketová střelnice White Sands  a nedaleko je i Alamagordo,  kde  byl 16. července 1945 proveden první zkušební výbuch atomové bomby.

Nové Mexiko je samo o sobě další zázrak. Od severního pohoří Sangre de Christo, nejjižnější části Skalistých hor,  jsme  projížděli rozsáhlými pouštěmi a polopouštěmi načervenalé barvy s občasnými stolovými horami a také  mohutnými hustě  zalesněnými  pohořími s bezlesými zasněženými vrcholy. Jeli jsme i podél řeky Rio Grande, kterou jsme znali z westernů. A pak z naší asfaltky, již blízko White Sands, odbočovala ještě užší asfaltka, na jejímž začátku byly tabule s varovnými nápisy „Military base“, „Entry strictly prohibited“. Ale, to nás zmátlo, také  cedule ukazující, že  silničkou  se dá dojet i k museu vojenských raket. Jak ale, když je to zakázáno? Máme  to riskovat? Spolujezdkyně Martina mě varovala, že  další jízda tudy  je na zavření. No co, zavřít můžou, pustit musí a aspoň se ve vězení zdokonalím v angličtině. Ale přesto ve mně byla malá dušička, když se objevila základna obehnaná vysokým  stříbrným plotem s ostnatým drátem, za kterým jsme viděli vykukovat špičky stojících raket.

U velké brány stála strážnice, kde nás zastavil voják s tmavými brýlemi a puškou M 16. Vaše doklady! Podali jsme mu pasy a v duchu se loučili se svobodou. Where are you from, v Americe obligátní otázka. „Z Československa“, odpověděli jsme, doufajíce, že voják ještě neví, že tento stát již neexistuje. „Ou kej“, go straight“ a brána se začala odsouvat. To mi dodalo odvahu a drze jsem se zeptal, zda-li  zde smím fotografovat. „Jen rakety, nikoliv budovy,“ odpověděl vojáček. Bože, tady  to  komunističtí  špioni měli lehké. A jak to zkontrolují, pomyslel jsem si, maje  ještě  klasický fotoaparát. Pak jsme přijeli mezi les raket. Hned jsme narazili na nechvalně  známou von Braunovu raketu V 2, která tvořila první stupeň rakety Redstone, první americké vojenské rakety stojící vedle. A pak na Brož -Pershingova největšího nepřítele, raketu Pershing, výhružně namířenou z nákladního automobilu přímo na nás. Nebyla modrá, ale  stříbrná! Při těch minimálních bezpečnostních opatřeních  jsem se v duchu zeptal, jestli nějakou druhou Pershingovi z Prahy nedali; nepochyboval jsem, že tady byl.

Nejezděte ale do vojenských prostor s holkama. Když jsme konečně přijeli do bílých kopců White Sands, ukázal jsem Martině nad námi letící letadlo: „Koukej, to je neviditelný bombardér Stealth…  A když je neviditelný, jak to, že jej vidíme“, zeptala se. Tak to jsem padnul na zadek a sjel z bílého kopce dolů.  Má vlastně pravdu, řekl jsem si pak. Ty  zlotřilé západní imperialisty harašící na naší západní hranici Pershingy, také nikdo neviděl. Proč ? Protože  používali neviditelný  nátěr Stealth, který odrážel všechny radarové a jiné paprsky, ale bystrozraký Brož - Pershing  tuto radarovou clonu na  štěstí prohlédl.