Sumpersko.net

Politik, který chce uspět u voličů, musí být vidět, a to čím častěji, tím lépe, a musí nadbíhat jejich přáním, hlavně těm hodně pokleslým. Ze současných herců naší politické scény o své „zviditelnění“ nejsoustavněji pečuje Jiří Pospíšil. Dlouhodobě cíleně využívá každé příležitosti a volební výsledky z krajských voleb ukazují, že se mu to vyplácí: přestože jeho politickou kariéru provázejí různé „nehody“ a je spojován s „kmotrem“ Jurečkem, přivedl ODS ve svém kraji k vítězství. Je na nejlepší cestě k tomu, aby se stal předsedou ODS a přivedl ji k definitivní zkáze.

Prostředky, které politici využívají ke svému „zviditelnění“, vypovídají o jejich vkusu a hodnotových měřítcích, souhrnně o jejich lidských kvalitách. Ti méně vybíraví chňapnou lačně po jakékoli příležitosti. Moc, pocty a finanční zabezpečení jsou drogy, kvůli jejichž získání je každý prostředek dobrý. Pro některé politiky byl přímo darem z nebes trapný příběh Romana Smetany. Bulvár (hlavně ten veřejnoprávní) z něj udělal div ne národního hrdinu a politici se na jeho pochybné slávě rádi přiživují.

Na vlně zájmu o něj se nejdříve svezl Jiří Pospíšil, který vůči němu projevil velkorysost stížností pro porušení zákona proti rozsudku Markéty Langerové, ač jinak obecně vzýval zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a ve srovnání se svými předchůdci podával stížností poloviční počet. Zde se ale pustil do zachraňování člověka, který pohrdl zavedeným systémem trestního řízení tím, že nevyužil opravné prostředky. To zcela vybočuje z  obvyklé praxe nejen jeho, ale i jeho předchůdců.

Sklidil za to potlesk od hlídacích podvraťáků demokracie a jimi zmatená veřejnost jej chválila. Ovšem soudci Nejvyššího soudu ČR neprojevili pochopení pro poklesle účelové nakládání s mimořádným opravným prostředkem a stížnost zamítli. Od té chvíle nemá prakticky žádný smysl bavit se o rozsudku, poněvadž jej již nelze nijak zvrátit. A ať už se to komu líbí či nikoli, bez ohledu na různé pochybnosti ( např. zde a další na téže adrese)  je třeba vzít s pokorou na vědomí, že jeho správnost potvrdili soudci, kteří mají postavení elity svého stavu, jejich hlas je tedy nutné brát vážně.

Poté, co Roman Smetana dosáhl vrcholu komična svého příběhu pohovorem s předsedou vlády v přímém televizním přenosu, přihřáli se v lesku jeho komiksové „slávy“ prezidentští kandidáti  Táňa Fischerová a Jiří Dienstbier, kteří se „zviditelnili“ před televizními kamerami v hloučku jeho příznivců před policejní služebnou v Bartolomějské ulici. Oba při té příležitosti vyjádřili nesouhlas s rozsudkem. Nejspíš rozumí trestnímu právu lépe než soudci Nejvyššího soudu ČR, takže si to mohou dovolit. Prozradili tím, jak se budou v případě zvolení stavět k soudním rozhodnutím: jako k nicotnosti, nad kterou stojí subjektivní názor Jejich Trapných Veličenstev. Jejich zvolení bude změnou k horšímu proti současnému chování Hradu, neboť Václav Klaus  rozsudky nekomentuje a zásadně nevyhovuje žádostem o milost, postaveným na jejich kritice.

Nad projevy bývalé herečky Táni Fischerové se nepozastavuji, protože spojení její vrozené dobroty s odzbrojující naivitou je příslovečné. Jinak je tomu u právníka Jiřího Dienstbiera, jehož odborné vzdělání je přitěžující okolností. Ten zde „zaperlil“ výrokem, že Smetanův čin měl být vyhodnocen jako pouhý přestupek, ač jistě dobře ví, že hranice mezi přestupkem a trestným činem je přesně stanovena zákonem. Navíc pak opepřil  svůj výstup vyjádřením, že by Romanu Smetanovi měl prezident republiky udělit milost. Dost lidí věří, že se dá milost prezidenta republiky koupit, ale nemají pro to žádný důkaz. Pokud by pan prezident vyhověl názoru Jiřího Dienstbiera, poskytl by veřejnosti důkaz, že si lze milost vykverulovat. Tlak zastánců odsouzeného na držitele moci udělovat milost není nic jiného než specifická forma pokusu o politickou korupci. Výkon šaška samozřejmě zasluhuje ocenění, ale znevážení institutu milosti jeho použitím k takovému účelu by zesměšnilo i prezidenta.

Použitím slova „šašek“ se nechci dotknout osobní důstojnosti Romana Smetany. V pohádkách šašci na královských dvorech zesměšněním ukazují na vážné vady vládnutí. Tu roli sehrál Roman Smetana dokonale. Pobavil lid i „králíky“ a ukázal na neudržitelnou strnulost formalistického myšlení státních zástupců (připomínám: před Markétou Langerovou měl jeho věc ve své moci žalobce) a soudců, v jeho případě vyhnanou do směšné krajnosti.

Je ale na místě se zamyslet nad tím, jaké poselství vlastně vyslal ke státu a k veřejnosti, abychom si uvědomili, čemu oba prezidentští kandidáti přitakali. Odsouzený udělal z  rozhodnutí státního zástupce podat obžalobu a z  původního rozsudku tragédii teprve tím, jak se vyrovnal se skutečností odsouzení. Přiznal si právo být sám sobě soudcem a rozhodl, že uhrazením škody si zajistil nárok na beztrestnost. Nicotný trest obecně prospěšných prací si svévolně proměnil na odnětí svobody (připomínám: nešlo o projev vůle soudkyně, ale o automatickou působnost zákona). Své právo považoval za tak nezpochybnitelné, že se rozsudku nepodřídil, ale ani proti němu nepodal odvolání. Pustil se raději bezvýchodnou cestou hledání spásy ve vyvolání podpory veřejným míněním. Povzbuzován obdivem neodpovědných lidí po potvrzení rozsudku Nejvyšším soudem ČR nenastoupil do vězení, ale dál si na svobodě užíval své pochybné slávy. Vzdal se tak možnosti okamžitě po nástupu požádat o podmíněné propuštění. Navíc si tím přivodil trestní stíhání za maření úředního rozhodnutí, z něhož mu hrozí vyšší trest než z výchozí klukoviny. Ještě před vstupem na policejní služebnu sebejistě prohlásil, že do vězení nepatří, protože nic neprovedl. Jenže totéž si o sobě myslí velká část vězňů, mezi nimi i těžcí zločinci, a někteří dokáží svůj názor odůvodnit nejméně stejně přesvědčivě jako Roman Smetana.

Je docela dobře možné, že by krajský soud v odvolacím řízení rozsudek Markéty Langerové zrušil. V tom případě by se ovšem nekonala žádná senzace a Roman Smetana by se nestal „národním hrdinou“. Bulvár včetně toho veřejnoprávního by přišel o přitažlivý námět a političtí pidižvíci o skvělou příležitost k „zviditelňování“.

Ze zobecnění přístupu Romana Smetany lze tedy vyvodit závěr, že nepotřebujeme trestní soudnictví, protože každý má právo být sám sobě soudcem, tedy rozhodovat o své vině a přiměřenosti potrestání. Pokud přesto svéhlavý soud vynese rozsudek, není třeba pouštět se do odvolání a popř. do dalších opravných prostředků. Stačí obrátit se na bulvár, hlavně na ten veřejnoprávní,  a vyvolat zájem veřejnosti o případ. Odsouzený jistě najde zastání u uchazečů o zvolení na různé funkce, hledajících příležitosti k „zviditelnění“. V zájmu posílení své oblíbenosti u veřejnosti pohotově poslouží ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. V případě jejího neúspěchu odsouzeného omilostní prezident republiky. Věznice se vyprázdní, protože do nich budou přicházet jen ojedinělí nešikové, kteří nenásledovali  vzor Romana Smetany a pokoušeli se o vyvinění tradičními postupy trestního řízení. Před úřady práce vzniknou fronty státních zástupců, soudců, vězeňských dozorců a úředníků ministerstva spravedlnosti, propuštěných pro nadbytečnost. Bude zrušena většina věznic. Stát ušetří spoustu peněz. Z ušetřených zdrojů  bude hrad Mírov přebudován na luxusní rekreační zařízení pro politiky.

Ať již bude zvolena Táňa Fischerová nebo Jiří Dienstbier, pod jejich moudrým vedením se poměry v zemi jistě rychle přiblíží „zlatému věku“, v němž lidé podle bájení  římského básníka Ovidia z  počátku našeho letopočtu „vindice nulo sponte sua sine lege fidem rectumque colebat“ (bez donucování,  ze své vůle a bez zákonů ctili  víru a právo).