Sumpersko.net

Rád čtu  Astonovy  úvodníky v Neviditelném psu. Ondřeje Neffa považuji za renesanční osobnost a pokud  bych měl někoho přidat k prezidentským kandidátům (a ostatní vyškrtnout), tak určitě jeho. Jeho politická krevní skupina se s tou mojí shoduje až na nějakou tu desetinku procenta, a právě o té jedné chci psát.

Před několika dny Aston v článku „Tři kandidáti“ věnujícího se debatě Zemana, Sobotky a Fischera v Hradci Králové,  podrobil v souvislosti s eventuelním útokem Izraele na Irán kritice názor Miloše Zemana, že kdyby Francie a Anglie se vojensky postavily Hitlerově okupaci Porýní v roce 1936, tak že by nemusela být druhá světová válka, ani holocaust. Válka by prý byla tak jako tak, jenom později.

Přiznávám, že s takovou bagatelizací absence vojenského odporu vůči této první Hitlerově agresi jsem se v historické literatuře dosud nesetkal. Naopak, dosud historici toto první vojenské selhání Francie s Anglií označovali za počátek Hitlerových úspěchů a nakonec i druhé světové války a s tím souvisejícího holocaustu. I při vědomí o selhání jejich zpravodajských služeb vojenské velení obou zemí vědělo o tehdejší vojenské slabosti Hitlera. Jak vypověděl generál  Alfred Jodl při Norimberském procesu, disponovalo tehdy Německo vojenskou „mocí“ sestávající z jedné divize doplněné vojenskou policií, která již ovšem v demilitarizované zóně fungovala, nemusela tam tedy vstupovat a která byla jen podrobena i vojenskému výcviku, takže se z ní staly jakési paravojenské oddíly.

Ostatně o své armádě se Hitler později vyjádřil: „Těch čtyřicet osm hodin poté kdy jsme vpochodovali do Porýní, bylo nejmučivějšími hodinami v mém životě. Kdyby do Porýní vpochodovala francouzská vojska, museli bychom se stáhnout s ocasem mezi nohama, neboť ozbrojené síly, které jsme měli k dispozici, byly naprosto neadekvátní, byť i jen umírněnému odporu.“ Jde o hodnověrný citát, jak jej zaznamenal Hitlerův tlumočník Paul Schmidt ve svých pamětech: Statist auf diplomatischer Bühne, Bonn 1949, str.320.

I když pro oklamání obou zemí a veřejnosti Hitler doprovodil obsazení Porýní rozsáhlou mírovou nabídkou doprovázenou prohlášením, že ozbrojené síly v Porýní se nadlouho nebudou zvyšovat, bylo jasné, že jde o flagrantní porušení nejen Versaillské smlouvy, ale i smlouvy z Locarna. Nebylo sice první, již 15.3.1934  Hitler oznámil znovuvyzbrojování Německa, ale obsazení Porýní bylo první agresí, i když se odehrála jen na „domácím dvorku“, jak se tehdy vzájemně uklidňovali francouzští a angličtí diplomaté. Své pasivní protesty doprovázeli ještě výzvami k rozumu a zachování klidu. Dokumentaci k tomu najdeme v knize francouzské novinářky a historičky G. Tabouisové : Předehra k tragedii (Praha 1967), ve které autorka  cituje výrok tehdejšího ministra spojů  G.Mandela: „Jde o to, abychom věděli, budeme-li považovat porušení rýnské hranice za válečný akt, odpovíme-li úderem na úder, nebo budeme-li formulovat právnické protesty.“ Pro budoucnost  měla  ovšem ještě větší význam otázka se kterou se obrátil na svůj francouzský protějšek rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu: „Jestliže jste nemohli sedmého března bránit sami sebe, jak budete proti agresorovi bránit nás?“ A přitom obrana byla tak snadná.

Do Porýní vstoupily nakonec jen tři prapory německého vojska. Bez veškeré munice s prázdnými puškami a kulomety a s příkazem otočit se, jakmile by němečtí vojáci zahlédli prvního francouzského vojáka. Nástup byl naprosto chaotický, dezorganizované oddíly neměly spojení a nebyly připraveny k boji, ale jen k útěku. Nezvítězila tedy vojenská síla, ale znalost psychologie. I když Hitler po večerním pozvání členů diplomatického sboru v Berlíně na druhý den ráno celou noc váhal, nakonec ráno zvolal: „Francie je uprostřed volebního období rozdělena stranickými boji. Francie bude sice protestovat, ale bez pomoci Velké Britanie nebude jednat. Kupředu!!!“ 

Nemá smysl tuto úvahu doplňovat o hodnocení vnitropolitické situace ve Francii, o analýzu její demoralizace, pacifismu a dalších příčin, jež o čtyři roky později povedou k její porážce ale s ohledem na posuzování výroku Miloše Zemana je nutno zdůraznit jinou psychologii. Tu, kterou výstižně popsal Henry Kissinger ve své knize Umění diplomacie (Prostor 1999): „Psychologický vliv pasivity demokracií byl ještě hlubší. Oficiální politikou se stal appeasement. Zobecněla myšlenka nápravy nespravedlivých ustanovení Verailles. Na Západě již nebylo  co napravovat Bylo však možno logicky očekávat, že poté co Francie a Velká Britanie neprojevily ochotu bránit Locarnský  pakt, za nějž se zaručily, neexistuje naděje, že podpoří versailleské uspořádání ve východní Evropě, jež Velká Britanie od začátku problematizovala a za něž se při nejedné příležitosti výslovně odmítla zaručit – naposledy při stanovení  podmínek za nichž se zavázala vyslat své dvě divize do Francie“.

Ano, obsazení Porýní zrodilo na druhé straně appeasement. Zde má Miloš Zeman pravdu. Kdyby Francie a Velká Britanie jednaly jinak, tak se appeseament nenarodil a jak by jednal Hitler dál, nepatří již do historie, ale do science fiction, což je již ta pravá parketa Ondřeje Neffa. Proč tak nejednaly, je na jinou analýzu. A musíme dát za pravdu i prezidentu  E.Benešovi, že jak Francie, tak Velká  Britanie projevily (ať již z jakýchkoliv důvodů) neuvěřitelnou slabost, nejlehkovážnější neprozíravost a pasivita Francie byla důkazem jejího rozkladu a počátkem její o několik let následující tragedie.

Stricto lata (v širším slova smyslu) má pravdu i Aston. Při tehdejším stavu Francie by se appeseament narodil při jiné příležitosti a k válce by došlo tak jako tak – Zeman má pravdu jen tehdy, když by tvrdá vojenská odpověď Francie byla odpovědí jiné Francie, než která tehdy existovala nebo kdyby se v daném momentě objevil nějaký francouzský Churchill. Jenže de Gaulle byl tehdy jen podplukovníkem.

Nemám rád Miloše Zemana. Obávám se, že by za ním šla na Hrad ruská pátá kolona. Ale dovedu si představit, že by v roce 1938 Miloš Zeman jednal jinak než Edvard Beneš.