Sumpersko.net

Nejde o klasické „pomníky“, protože kauzy byly formálně uzavřeny rozsudkem, ať již právem či neprávem. Takové případy označuji jako „pomníčky“. V policejní hantýrce se pro označení dlouhodobě nevyřešených případů používá pojem „pomník“. "Znám ale trestní věci, jež byly vyřešeny způsobem, který budí dojem, že šlo jen o to, aby policie (a po ní žalobci a posléze i soud) měla „čárku“," říká Zdeněk Jemelík ze spolku Šalamoun.

Někdo v nich sice byl odsouzen na základě konstrukce obžaloby, postavené pouze na nepřímých důkazech, ale je důvodné podezření, že skutečný pachatel běhá dále po svobodě. "Za nejzávažnější považuji případy, u nichž se lze domnívat, že pachatelé byli nejméně dva, a odsouzení jednoho zajišťuje beztrestnost druhému, protože po dosažení kýžené „čárky“ zájem o věc vyprchá," pokračuje člen spolku Šalamoun. Jde-li o vraždy, vzniká málo potěšitelné podezření, že vrazi se stále těší svobodě někde mezi námi.

ZAVRAŽDĚNÁ VRAŽEDKYNĚ

V dalším příběhu z roku 2004, souzeného v roce 2005 - 6, se odehrály hned tři trestné činy, spáchané na jediném místě činu, v rodinném domku. Jde o dvě vraždy a pozdější vloupání. Pouze jedna vražda byla uzavřena rozsudkem, pachatelé vloupání nebyli zjištěni.

V případu vystupuje úzká skupina sousedů a přátel, popřípadě jim blízkých osob. Oběti tragické události, Karel a Lída, oba ve věku kolem padesáti let,  spolu žily ve volném svazku asi dvanáct let. Lída přišla kdysi do  Karlova domu náhodně a již neodešla. Karel byl dobrácký alkoholik - pivař, zedník „na volné noze“, stále zavalený zakázkami. Lída kdysi pracovala v cukrárně, ale kvůli psychiatrickým potížím byla v invalidním důchodu a v ambulantní péči psychiatra, občas se krátkodobě uchylovala do ústavní péče. Nemoc se ale v jejím chování navenek nijak zvlášť neprojevovala. Také se ráda a často napila.

Vzájemná sexuální přitažlivost partnerů dávno vyprchala. Proto Lída vyjížděla za dobrodružstvím do blízkého města a nakonec si našla stálého milence Romana. Karel jí to toleroval. Sám měl v posledních pěti letech milostný vztah se sousedkou Pavlou, která byla o dvacet let mladší než on. Lída mu v tom nebránila. V době, kdy navázali vztah, byla Pavla vdaná. Později se rozvedla. I po rozvodu žila nadále se synem a bývalým manželem ve společném rodinném domku. Manžel ale několik měsíců před tragédií nešťastnou náhodou zahynul.

Přestože Lída s Pavlou se navzájem tiše tolerovaly, Karlovi  život v „nemanželském trojúhelníku“ dělal starosti. Uvažoval nad možností společné domácnosti s Pavlou, ale nedovedl si představit, že by zapudil nemocnou Lídu. Předpokládal, že věci se časem vyřeší „samospádem“, tedy odchodem Lídy k trvalému pobytu v psychiatrické léčebně. Na druhé straně si uvědomoval, že s postupujícím věkem bude stále méně stačit nárokům milostného vztahu s temperamentní Pavlou. Navrhl jí proto, aby si našla mladšího muže s tím, že jejich utajený vztah by mohl i pak pokračovat. Pavla snášela špatně utajovaný milostný poměr bez zjevných známek netrpělivosti. Byla finančně soběstačná, bydlela v sousedství, Karla měla „při ruce“ a dostávala vše, co od vztahu potřebovala. K založení společné domácnosti ji nic netlačilo. Krátce po Karlově tragickém konci navázala nový vztah. 

Společenské okolí Karla a Pavly tvořilo pár přátel, s nimiž se oba znali nejméně patnáct let. K partě patřila i bývalá Karlova manželka Marie a bývalá milenka Anna, s kterou si před  dvaceti lety vzájemně odkázali domy. Vztah Karla a Pavly byl veřejným tajemstvím. Ti všichni se scházeli při nejrůznějších příležitostech k domácím oslavám, kočujíce od jedné domácnosti k druhé. Pavla,  Lída, Marie a Anna si při nich vzájemně nevadily. Všichni o všech věděli úplně všechno. Jak se říká, viděli si do talíře i do postele.

Jednoho zářijového pátku roku 2004 se Karel před odchodem z práce svěřil svému pomocníkovi Rudovi, že Lída odjela za milým a vrátí se až k půlnoci.  Samotou trpět nebude, protože  vpodvečer k němu ze sousední vesnice přijede na kole milenka Eva, drobná mladá černovláska. Nepochybně ve skutečnosti mluvil o sousedce Pavle, čili s kamarádem jednal nevážně. Před Rudou  přitom známost neskrýval, spíše se s ní chlubil. Občas mu četl SMS zprávy, které si s Pavlou vyměňovali, ač mívaly velmi důvěrný obsah. Její totožnost ale před ním tajil. Mezitím Lída cestovala za Romanem. Strávila s ním příjemný večer. Na různých místech vypili pár lahví vína, dvakrát se milovali a Lída pak ve stavu středně těžké opilosti vyrazila na cestu domů.

Poněkud více víme o tom, jak strávil čas po návratu z práce Karel. Vykoupal se, otevřel si láhev piva a na lavičce na dvorku vyčkal Pavlina příchodu. Chvíli si povídali, pak zašli do domu a milovali se na gauči v obývacím pokoji. Pavla odešla domů již před devátou. Karel ji údajně zdržoval, ale nevyhověla mu, protože chtěla předejít možnosti, že by je Lída v případě nenadálého návratu našla v posteli. Posledně uvedenou podrobnost zmínila až v červenci r. 2005 před soudem při vyjádření k nějaké svědecké výpovědi.  Je pravděpodobné, že Karel po jejím odchodu usnul, neboť  byl zvyklý chodit spát kolem osmé hodiny. V neděli krátce po poledni zavolala na dispečink záchranné služby rozčilená žena, která žádala, aby záchranka rychle přijela do Karlova domu. Udala, že uvnitř leží muž a žena, kteří nejeví známky života. Později se ukázalo, že volající byla Pavla.

To, co záchranáři na místě našli, bylo hrůzné. Na gauči v obývacím pokoji ležel oblečený mrtvý Karel s rozbitou hlavou, s částí mozku vystříknutou na zeď. Do úst měl nacpané zakrvácené trenýrky. Středně velké kladivo, jež zřejmě bylo smrtícím nástrojem, leželo na podlaze. Vrah je pečlivě umyl: nebyla na něm ani skvrnka krve, žádné daktyly, žádná pachová stopa. V protějším pokoji na zemi u gauče ležela na zádech nahá Lída, uškrcená šňůrou z nástěnné lampičky. Měla ji dvakrát omotanou kolem krku, hluboko zařezanou a vzadu zataženou na uzel. Pokrývka, povlaky a prostěradlo z gauče a její oblečení byly namočené ve vaně v koupelně. Některé kusy byly zakrvácené, na prostěradle byly skvrny od lejna. Na nočním stolku ležely náramkové hodinky.

Všude byl nepořádek. Schránka, v které měl Karel ukryté peníze na nákup koksu, byla otevřená a prázdná. V předsíni se našla Lídina taška s různými drobnostmi z bytu a s dvěma stočenými bezcennými obrazy, vyjmutými z rámů, jež se válely v kuchyni na podlaze. Co se v domku odehrálo mezi Pavliným odchodem a usmrcením Karla, se patrně nikdy nedovíme. Také není spolehlivě objasněno, co se událo mezi Lídiným odchodem z Romanova bytu a nálezem jejího mrtvého těla, i když soud za její zavraždění poslal do vězení Pavlu. Víme pouze, že oba zemřeli přibližně ve stejnou dobu, přičemž pořadí úmrtí je nezjistitelné. Nejvíce poznatků vyplývá z Pavlina vyprávění. Má tři části, jejichž spojování do jednoho příběhu může být zavádějící. Je zde především obraz, který předestřela soudu při prvním hlavním líčení, zakončeném rozsudkem z 22. září 2005, podporovaný střípky z jejích spontáních sdělení různým svědkům, policistům mimo rámec trestního řízení,  před soudem při komentování svědeckých výpovědí a při pohovorech s autorem ve vězení. Proud tohoto příběhu je z větší části jednolitý, působí věrohodně, rozpory s výpověďmi policistů, zdravotnického personálu a záchranářů, kteří se s ní setkali na místě, jsou nepodstatné.

Vyprávěla, že po návratu od Karla šla spát. V sobotu se od časného rána věnovala běžným činnostem, spojeným s vedením domácnosti. Jela s kamarádkou nakoupit. S Karlem se dohodli, že kolem jedenácté spolu pojedou k její matce pro vejce. Když dlouho nepřicházel, šla se připomenout. Branka do dvora byla odemčená, na dvoře stálo odemčené auto s klíčky v zapalování, což byl stav, odpovídající Karlovým zvyklostem. Ale domovní dveře byly zamčené, což ve dne obvyklé nebylo. Pavla nahlédla oknem do Karlova pokoje. Spatřila siluetu těla pod přikrývkou a vystrčenou ruku. Neslyšela žádné zvuky, jež by svědčily o Lídině pohybu po domě. Usoudila, že sousedé měli v noci návštěvu a vyspávají opilost, což se u nich občas stávalo. Proto nic dalšího nepodnikla a odešla domů. Kvečeru se u ní zastavil společný kamarád Jirka, který jí i Karlovi občas obstarával různé nákupy. U Karla bylo stále zamčeno, proto jí část nákupu svěřil k příležitostnému doručení, na prahu u domovních dveří Karlova domu zanechal konzervy s paštikami. Také si prý myslel, že Karel s Lídou vyspávají opilost. Chvíli se zdržel a odjel.

Stojí za zmínku, že průběh Pavlina dne ničím nevybočoval z normálu. Ani kamarádka, s kterou byla na nákupu, ani Jirka, si nevšimli čehokoli neobvyklého v jejím chování. Až když se Karel neobjevil ani v neděli dopoledne, Pavla se znova vydala k jeho domu. Na dvoře se od soboty nic nezměnilo. Když nahlédnutím do okna zjistila, že poloha mužského těla a ruky se nezměnila, pochopila, že asi něco není v pořádku. Našla pootevřené okno od záchodu. Přistavila si pod nohy bedničku od piva, vyšvihla se  nahoru a vnikla do bytu. Nález dvou nehybných těl ji vyděsil. Protože v zámku vchodových dveří nebyly klíče, vrátila se, kudy přišla, a přivolala záchranku. Po příjezdu záchranářů a policistů se zdržovala na dvoře Karlova domku nebo poblíž na ulici. Chvílemi plakala. Každému, kdo chtěl naslouchat, včetně záhy přibyvšího Jirky a Lídiny dcery Marty tvrdila, že Karla určitě zavraždila Lída. Tip na pravděpodobného vraha Lídy ale neudala.

Slabinou jejího vyprávění je okolnost, že ji nikdo na dvoře Karlova domu neviděl ani v sobotu, ani v neděli. Nenašla se bednička od piva, kterou si měla údajně dát pod nohy, ani konzervy, které nechal Jirka na zápraží. Popis obtížnosti vniknutí do domu záchodovým oknem ve výpovědi záchranáře, který se musel nechat vysadit lékařem, snižuje důvěryhodnost jejího vyprávění. Zcela ji ale nevyvrací, protože Pavla je drobná, štíhlá, mrštná mladá žena, která se mohla do okna vyšvihnout snáze než statný muž. Nikdo ze svědků také neslyšel Lídu vyhrožovat Karlovi smrtí. Policisté jsou přesvědčeni, že věděla, kde byly uschovány klíče od bytu, ale jisti si tím nejsou. Pavla to popírá. Policie našla při ohledání místa činu spoustu stop, ale nic, co by jednoznačně ukazovalo na pachatele. Matoucí byla zásadní rozdílnost způsobu provedení obou vražd. Karel byl napaden kladivem vleže na gauči, možná ve spánku. Podle stop na ložním prádle lze usuzovat, že také Lída byla napadena na gauči a na podlahu se svezla až následně.

Z rozdílnosti provedení obou vražd někdo  usuzoval na přítomnost dvou pachatelů, jiní tvrdili, že pachatelství jednoho vraha není vyloučeno. Zastánci činu jednoho vraha neřešili otázku, proč by se pustil do zdlouhavého rdoušení, když mohl rovněž použít kladivo. Všude byly Pavliny pachové stopy, i tam, kde to obracelo pozornost k ní, ale nic to neznamenalo: dlouhodobě dům často navštěvovala a za manželova života zde i občas přespávala, takže tomu ani jinak být nemohlo. Zjištění jejích pachových stop policie provedla až téměř po dvou měsících od události. Vrah či vrazi nezanechali daktyly, ani použitelné trasologické stopy. Pod Karlovými nehty byl nalezen biologický materiál s Pavlinou DNA, což je vysvětlitelné jejich posledním milostným zážitkem. Zato biologický materiál pod Lídinými nehty obsahoval DNA neznámého muže. Byla zde spousta biologických stop, například na cigaretových nedopalcích, ale žádná nevedla k nikomu z okruhu vytipovaných osob, zejména k členům přátelského kroužku, s nímž se zavraždění stýkali. Nebyly nalezeny žádné peníze, ani šperky. Lídina taška na chodbě mohla být dokladem jejích příprav na opuštění společné domácnosti, ať ji dobrovolné nebo vynucené Karlem, či předstírané za účelem matení stop, ale také mohla ukazovat na loupežný motiv vraždění, ať již skutečný nebo předstíraný. Záhadou zůstalo škrtidlo. Pokusy ukázaly, že přetržení šňůry nebylo možné ani při vynaložení velké síly, pokud nedošlo k narušení vnějšího obalu tupým předmětem.

Stručná zpráva o události vyšla již v pondělních Novinkách, ale obsahovala drobnou chybu: škrtidlem měla být prádelní šňůra. V každém případě to svědčí o tom, že mlčenlivost policistů a záchranářů, kteří se dostali na místo činu, nebyla absolutní. Během následného vyšetřování vyšly najevo další poznatky o životě Karlova „nemanželského trojúhelníku“ a celého výše zmíněného přátelského kroužku.

Z hlediska vykonstruování pozdějšího odůvodnění rozsudku významnou roli sehrálo především svědectví Karlova pomocníka Rudy, který tvrdil, že se mu jeho parťák několik měsíců před smrtí svěřil, že hodlá do zimy poměr s Pavlou ukončit, protože na ni sexuálně nestačí a Lídu stejně nemůže vyhnat. Není jisté, do jaké míry myslel Karel toto sdělení vážně, když v jiném případě pomocníka vodil za nos, nicméně hodnotu jeho svědectví zpochybnily pozdější výpovědi Marie a Anny o závažných Karlových projevech úplně opačného významu, z nichž jeden učinil asi měsíc před smrtí, druhý dokonce jen před týdnem. Přestože mezi Karlem a jeho bývalými životními partnerkami zjevně trval důvěrný přátelský vztah, soudu se do mozaiky hodila pouze Rudova výpověď jako základ pro vysvětlení Pavliny motivace k případnému zločinnému jednání. Ale i tak soudí naše soudy: není rozhodující kvalita a důvěryhodnost svědka a svědectví, ale shoda s předjímaným virtuálním obrazem skutkového děje. Zásada „in dubio pro reo“ v takovém případě neplatí.

Ze svědectví Rudy, Romana a také Lídiny dcery Marty vyplynulo, že v době vraždy mělo být v domě nejméně patnáct tisíc korun a pár zlatých šperků. Ruda dokonce věděl o výše zmíněném úkrytu deseti tisíc korun, připravených na zakoupení koksu. Peníze i šperky zmizely, ale nestačilo to na uznání loupežného motivu vraždy, pouze k utvrzení podezření proti Pavle, která půjčila Martě na několik dní pět tisíc korun na zaplacení pohřbu.

Zajímavostí bylo zjištění, že Karel sepsal asi před dvaceti roky závěť, kterou odkázal dům své tehdejší přítelkyni Anně. Ta zase odkázala svůj dům jemu. Karel od té doby patrně na závěť zapomněl a dům slíbil Lídině dceři. Nárok na něj si mohla dělat i jeho dcera, která patrně o staré závěti nevěděla. Nebylo ale známo, že by  sepsal novou závěť ve prospěch jedné z nich. Dům pak skutečně připadl Anně, která uhradila pohřební náklady a později  jej prodala. Jako jediná měla z tragédie prospěch. Během následujícího weekendu někdo rozbil skleněnou výplň domovních dveří a vnikl do domu. Podle výsledků ohledání místa činu se zdá, že pachatel hledal písemnosti nebo hotovost či cennosti. Z výše uvedeného vyplývá, že podezření mohlo padnout na obě možné dědičky, které mohly mít zájem na nalezení poslední vůle. Případ byl policií odložen.

Téměř dva měsíce po činu si policie časně ráno přijela pro Pavlu. Odvezla ji na fyziodetekční vyšetření.  Mezitím se jeden z operativců pokusil vytěžit ve škole Pavlina patnáctiletého syna Jana, který ale odmítl vypovídat.  Později nespolupracoval se znalcem a nevypovídal ani před soudem. Jeho chování navodilo podezření, že matku kryje, nebo naopak, že matka kryje jeho. Na místě činu ale nezanechal žádnou stopu a není znám žádný motiv, který by jej mohl přimět k hrůznému činu. Kolem poledne přivezli policisté Pavlu zpět na služebnu. Byla vystresovaná neobvyklým zážitkem vyšetření na detektoru lži, jemuž nerozuměla, ale pochopila, že při něm vzniklo proti ní nějaké podezření. Nechali ji pak „měknout“ asi dvě hodiny v čekárně. Během té doby vyslýchali kamaráda Jirku, na kterého ukázal detektor lži jako na možného dalšího Pavlina intimního partnera. Podezření se ale nepotvrdilo a Pavla je důrazně odmítá.

Na vystrašenou a vyčerpanou ženu pak nastoupili čtyři operativci, kteří s ní vedli neprotokolovaný „neformální“ pohovor, při němž se různě střídali. Tvrdili jí, že vědí, že je pachatelkou obou vražd a pouze potřebují, aby to slyšeli z jejích úst. Naznačili jí, že vyslýchali Jana, ale nechali ji v naprosté nejistotě o obsahu jeho výpovědi. Záhy si všimli jejích obav o jeho osud v případě, že by šla do vazby. Jemně ji upozornili, že by pak o jeho svěření do výchovy mohli požádat rodiče bývalého manžela, kteří se k ní chovali nepřátelsky v domnění, že zavinila jeho tragickou smrt. Důrazně několikrát opakovali, že policie sice umí ublížit, ale také umí pomoci. Nakonec jí skutečně „pomohli“: ač byla obžalována ze dvou vražd, během tříletého trestního řízení se nedostala  ani do cely předběžného  zadržení, natož do vazby. Pavla pak náhle po telefonickém rozhovoru se synem oznámila, že se dozná, a předestřela druhou část svého vyprávění. Tvrdila, že v době, kdy se Lída vrátila domů, se nacházela v domě a čekala v úkrytu za ledničkou v kuchyni, zda Karel jí dle daného slibu oznámí, že se s ní rozchází, aby mohl žít s Pavlou. Z úkrytu pak sledovala, jak Lída nesla do koupelny kladivo, aby je po umytí vrátila do pokoje. Na tomto místě vyprávění asi na patnáct minut přerušila. Toto známe pouze z výpovědí operativců, kteří rozhovor s Pavlou neprotokolovali.

Pak začala znova s třetí částí vyprávění, která se od předešlé podstatně liší. Je známa z jejího vysvětlení před sdělením obvinění, a z protokolu o výslechu obviněné, sepsaného v noci po mimořádně náročném dnu. Diktovala ji vyšetřovateli plynule, bez přerušování, trochu při tom poplakávala. Operativec, jenž byl sepisování protokolu přítomen, upozorňoval vyšetřovatele, že vypovídá jinak, než při neprotokolovaném „neformálním rozhovoru“, ten ale nedbal a zapisoval. Díky tomu  předešlá část jejího vyprávění  sice zazněla ve svědecké výpovědi operativce, ale soud k ní nepřihlížel a zejména se vůbec nedostala ke znalcům, kteří zkoumali věrohodnost jejího doznání.  

Pavla popsala průběh večera stejně jako v první části vyprávění včetně odchodu před devátou hodinou bez udání důvodu spěchu. Po návratu domů prý nemohla usnout. Přemýšlela o svém vztahu s Karlem a nakonec se rozhodla, že ještě během této noci musí Lídě vše prozradit. Když viděla, že se v domku rozsvítilo, vydala se za ní. Nebylo zamčeno, proto vešla volně dovnitř. Na sokyni narazila na chodbě. Svěřila jí, že s Karlem „dýchají jeden pro druhého“. Lída jí s úšklebkem sdělila, že ho stejně mít nebude. Pavla pootočila hlavu a pootevřenými dveřmi zahlédla ležícího Karla. Zavolala na něj, šla k němu a učinila výše popsaný hrůzný nález. Pochopila, že ho Lída zřejmě „oddělala“, čímž mu prý dříve několikrát vyhrožovala.  S výkřikem „proč jsi mu to udělala“ se vrhal zpět k Lídě, která se ale zjevně chystala jít spát. Začala se svlékat do naha, přičemž oblečení rozhazovala po zemi. Pak najednou měla v ruce nástěnnou lampičku, s kterou se vrhla na Pavlu s tím, že zabije i ji. Pavla udělala úkrok do kuchyňky, nahmátla na kuchyňské lince spodek varné konvice se šňůrou, dostala se Lídě za záda, zezadu jí hodila šňůru přes hlavu, zkřížila ji a tahem za konce začala protivnici škrtit. Ta  postupně ztrácela vládu nad tělem, až se nakonec svezla na zem. Pavla ji pak vstoje škrtila až do chvíle, kdy přestala chroptět. Teprve pak šňůru  povolila a utekla domů. Na nic nesahala, s věcmi v bytě nemanipulovala.  Dále pokračovala shodně s prvním příběhem.

Vyšetřovatel po této výpovědi neshledal důvod k zadržení a uvalení vazby. Zdá se, že policisté uzavřeli s Pavlou obchod, který sice obě strany považovaly za výhodný, ale pro Pavlu byl hrubě prodělečný. Při dalším setkání, při němž mělo dojít k rekonstrukci činu, se vyšetřovatel dožil nemilého překvapení: obviněná odvolala doznání, které označila za výsledek nátlaku, jemuž podlehla v důsledku vyčerpání a starosti o syna.

Obě verze „doznání“ jsou zjevně nevěrohodné. Na dotaz při pohovoru ve věznici, proč při „neformálním rozhovoru“ z počátku vypovídala jinak než po přestávce, Pavla odpověděla, že jí slova do úst vkládali policisté. Do obžaloby a rozsudku se dostala konečná podoba „doznání“, byť odvolaného. Při jeho pozorném pročtení je především zjevné, že Pavla neměla žádný důvod, proč by právě tuto noc musela „vyjasnit vztahy s Lídou“, když ještě večer jí nechtěla zadat důvod ke konfliktu. Dále je zřejmé, že ve skutečnosti nevěděla, jak k usmrcení Lídy došlo. Do její pohádky se nehodí stopy po zápasu na gauči, napadení čelně útočící protivnice zezadu, šňůra od varné konvice, nepravděpodobné Lídino svlékání a příprava na spánek, způsob přiložení škrtidla, škrcení vstoje a posléze i biologický materiál s DNA neznámého muže pod nehty zesnulé. Je ovšem pravda, že „svědectvím“ o spáchání vraždy na Karlovi Lídou obstarala dodatečně  motiv pro úmysl zavraždit Lídu: mstu. Důležité je, že se nikdy nepřiznala k usmrcení Karla. Pro ně také nebyl zjištěn věrohodný motiv a ani na ni jako na pachatelku neukazoval žádný nález z místa činu. Totéž ovšem platí pro Lídu. Pavlina domněnka, že je pachatelkou zavraždění Karla, nemá oporu v žádném objektivním důkazu. Shodovala by se s první, procesně nepoužitelnou verzí „doznání“, kterou Pavla  po přestávce opustila.

Žalobce pohádce uvěřil a podal obžalobu pouze pro vraždu Lídy. Na dosažitelnost nalezení a usvědčení pachatele vraždy, spáchané na Karlovi, v této fázi zřejmě resignoval. Soud ale Pavlu zprostil obžaloby s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo“. Nicméně odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Vytkl mu neúplnost dokazování. Namítl zejména, že  nikdo jiný než Pavla nepřichází v úvahu jako pachatel usmrcení Lídy a připustil i možnost, že mohla zavraždit Karla. Současně ale zpochybnil závěr znalce, který „doznání“ uznal za věrohodné vylíčení  skutečné události a upozornil na podstatné nesmysly, v něm uvedené. Z nevěrohodnosti výpovědi ale vyvodil záměr zastřít skutečnosti, které by od obžalované odvrátily pozornost jako od pachatelky vraždy, spáchané na Karlovi. Velký význam přiřkl Rudovu svědectví o Karlově záměru zbavit se Pavly.

Na návrh žalobce mu byla v lednu roce 2006 věc vrácena k doplnění dokazování. Podal pak novou obžalobu, v které již Pavlu obžaloval také ze zavraždění Karla. Hlavní líčení pokračovalo po roční přestávce. Pavla tentokrát odmítla výpověď. Doplněním dokazování svědectvím bývalé Karlovy manželky Marie a bývalé milenky Anny se důkazní situace mírně posunula v její prospěch. Svědkyně potvrdily Karlovy „vážné úmysly“ s Pavlou výpověďmi o jeho projevech z doby bezprostředně před tragédií. Anně asi před měsícem vyprávěl, že společně s Pavlou chtějí prodat své domy a začít společný život někde, kde je nikdo nezná. Asi týden před smrtí navštívil Marii společně s Pavlou, kterou představil jako budoucí životní družku. V očích soudu ale jejich svědectví nepřevážila nad původním Rudovým svědectvím o jeho záměru vztah ukončit. Znalci se upevnili v názoru na věrohodnost „doznání“, neboť neměli možnost posoudit proměny výpovědí obžalované. Soud pak sice nevyhověl žalobci ve věci její odpovědnosti za Karlovu smrt, ale v podmínkách mírně příznivější důkazní situace uznal Pavlu vinnou ze zavraždění Lídy a poslal ji do vězení na dvanáct let a šest měsíců. Odvolací soud byl tentokrát spokojen.

Stranou pozornosti zůstala skutečnost, že v Karlově pokoji zanechali biologické stopy nejméně tři neidentifikovaní muži a také pod Lídinými nehty byl biologický materiál neznámého muže. Dále se našly zdravotní sandály a rukavice neznámého majitele, které v pokoji před vraždou patrně nebyly. Ve spojení s podceněnou skutečností ztráty peněz a šperků se nabízí domněnka, že skutečný běh událostí oné kritické noci mohl být úplně jiný než ten, který vyfabulovaly orgány činné v trestním řízení. Nelze vyloučit, že skutečný vrah, popřípadě dvojice vrahů, je stále na svobodě a ve vězení je nevinná žena. Jistá je skutečnost, že Pavla byla odsouzena na základě dohadů, domněnek,  neurčitých informací nespolehlivých svědků a pachových stop, kterých musel být dům plný, i kdyby k vraždě nedošlo.

I tento příběh je varovný. Skládání důkazů do pravděpodobného obrazu průběhu trestného činu není zcela přesvědčivé. Není vyloučeno, že byli odsouzeni nevinní lidé, zatímco skuteční pachatelé unikli.

"Pokud obžaloba a rozsudek stojí pouze na nepřímých důkazech, je velké nebezpečí, že se do vězení dostane nevinný člověk. Neplatí to ovšem jen o vraždách, ale u nich má případný justiční omyl zvlášť těžké důsledky, protože se ukládají vysoké tresty. Myslím si, že úcta k lidské svobodě, která je tím nejcennějším kromě života a zdraví, čím je lidská bytost nadána, by měla vést k zákazu užívání kvalifikace zločinu vraždy podle §140 trestního zákoníku v případech, u nichž není k disposici aspoň jeden přímý důkaz," říká Zdeněk Jemelík ze spolku Šalamoun.