Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Pondělí 23. září 2019 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Zubní pohotovost ve FN Olomouc se na dva týdny přestěhuje

23.09.2019 - Zubní pohotovost ve FN Olomouc se na dva týdny...

Počasí

23.09.2019 - Pondělí

Teplota: 19 / 11 - Zataženo

24.09.2019 - Úterý

Teplota: 21 / 11 - Zataženo

Zde je místo pro Vaši reklamu

PROČ NEBYLI KOMUNISTÉ ZAKÁZÁNI ?

23. ledna 2012 - 23:45

Zpět na seznam článků

Protože si to nepřáli…

PROČ  NEBYLI  KOMUNISTÉ ZAKÁZÁNI ?

JUDr.Milan Hulík

Řekněme hned úvodem, že tragedií polistopadového vývoje není ani tak nepotrestání komunistických zločinů, ale skutečnost, že komunistům v podobě KSČM bylo dovoleno stát se politicky „nejčistší“ stranou, jedinou stranou nespojenou se skandály a aférami. A to jen proto, že ostatní  demokratické  strany se tak propojily s korupcí, podnikatelskými lobbisty, klientelismem  a dokonce s organizovaným zločinem, že pro mladé lidi, kteří  nemohli poznat zločinnost komunistického režimu, jsou dnes politici KSČM těmi jedině slušnými.

Mám-li psát o tom, proč po sametovém převratu  v r. 1989 nebyla u nás zakázána komunistická strana, musím nejdříve učinit své „státoprávní“ ohrazení, že jsem vždy byl a jsem dodnes pro zákaz komunistické strany, aby si někdo nemyslel, že kvůli dále uvedeným důvodům, bych komunistickou stranu nezakázal také.

Komunistická strana měla být zakázána! Když komunistické Federální shromáždění dokázalo jednohlasně koncem r. 1989 zvolit svého smrtelného nepřítele Václava Havla prezidentem, tak by díky své zbabělosti a šoku ze změny režimu, odhlasovalo i zákon o rozpuštění KSČ, či o jejím zákazu. Bylo by to poprvé, kdy by si kapři sami vypustili rybník. Václav Havel však tento zákon neinicioval  a nikdo  jiný s ohledem na jeho autoritu,  to neučinil.
KSČ byl tak dán oddechový čas, během kterého učinila několik úhybných manévrů, přidala si do názvu písmeno „M“ a svojí základní strategií učinila typickou bolševickou kličku: Jde-li o odpovědnost za minulost, pak KSČM s ní nemá co dělat. Nemůže přece odpovídat za jinou stranu. Své voliče však ujišťuje, že mají stále svoji stranu – vychází přece z hlubokých revolučních tradic dělnického hnutí a bojů komunistické strany za lepší budoucnost a štěstí pracujícího lidu.

 „Dcery padesátých let“ se jmenuje cyklus krátkých filmů. Líčí osudy dcer, jejichž otcové nebo oba rodiče byli odsouzeni k dlouhodobým trestům v padesátých letech. Jednotlivé příběhy, vyprávění obětí a svědků – popisují jedno – nekonečnou  hrůzu  a  bestialitu komunistického režimu, režimu horšího než nacistický – protože byl zacílen proti vlastním spoluobčanům a sloužil cizí moci. Komentáře některých komunistických pamětníků  v tomto filmu jsou stejně tak otřesné – to utrpení byla prý soukromá věc těch obětí a na padesátá léta je nutno vzpomínat jen jako na dobu budování socialismu, kdy bylo  o pracující lid dobře postaráno. Jistě, známá historická konfrontace obětí  s pachateli, kolik  jich  už  v minulém století, a i už v dnešním, bylo? Ale  ještě tragičtější  bylo hodnocení  těch obětí, kteří nad nepotrestání  těch, co jim ublížili a kteří jejich rodiče poslali  i  na smrt, postavili odsouzení  polistopadového demokratického režimu, který  v jejich vlasti vytvořil ráj korupce, z politiků zloděje a jim vzal poslední víru ve spravedlnost. A z KSČM vytvořil  jediný čistý volební subjekt, který stojí za to volit.

Tak skončila politika pravdy a lásky, v kterou snad někteří věřili, ale kterou komunisti přetavili v moc svých miliardových satrapů. Je úplně jedno, jsou-li  ještě  dnes vůbec věřícími komunisty, stačí, když jim komunismus za doby své vlády dal moc politickou a dnes demokratický  režim, moc  ekonomickou. Stačí  si  vzpomenout na léta normalizace - s jakým pohrdáním jsme pohlíželi na ty, kteří vstupovali jako zrádci národa do KSČ  a  začali  dělat okupační kariéry. Dnes je reprezentují náš premiér, ministr zahraničí  a  evropský komisař, hovoříme-li jen  o  těch nejvýše postavených. A  stovky  a  tisíce dalších čekají bohatě zaopatřeni na svou příležitost. Marta Kubišová dělá druhou kariéru  nejen proto, že tu prvou ji komunisti zničili, ale hlavně proto, aby mohla zaplatit nájem za svůj byt, na který se ji z jejího mini důchodu nedostává. Marta Kubišová umí ale nádherně zpívat! Kdo ale zaplatí nájem a další životní výdaje bývalým politickým vězňům a obětím režimu, kteří vycházejí jen tak, tak ? K jakým absurdním situacím dochází, jsem si plně uvědomil při své účasti v TV pořadu paní Jílkové „Máte slovo“. V diskusi s bývalými pohraničníky, kteří stříleli na hranicích na politické uprchlíky. Po skončení pořadu došlo k ostré  hádce  mezi mnou a bývalým plukovníkem Pohraniční stráže. Vzrušeně mi tvrdil, že tisíce lidí dnes umírá na ulici hladem. “Soudruhu  plukovníku, vám to určitě  při vašem důchodu nehrozí, snad jen těm, po kterých jste nechal střílet a  pokud přežili, mají dnes o moc menší důchod než vy,“ odpověděl jsem mu.
Zato Miroslav  Šlouf, kovaný bolševik, za  jejich vlády  předseda Obvodního výboru SSM, poslanec v komunistickém parlamentu, předseda ONV v Praze 7, dnes proruský lobbista v ČR, jehož majetek se odhaduje na několik miliard; problémy s nájmem nemá. Je dnes pravou rukou Miloše Zemana a jeho spojkou do Ruska. Jeho intriky rozhodovaly i při poslední volbě prezidenta. Bývalý premiér Fischer v podnikatelském klubu „GOLEM“ prohlásil, že státní správa je beznadějně zkorumpovaná.  Bývalý policejní vyšetřovatel Tichý, o tom podal svědectví v parlamentním výboru: "Skončila doba Provodů, Mrázků, bílých koní a negramotných fakturantů. Přišla doba nových, mladých, chytrých a vzdělaných zločinců a různých podnikatelů, kteří navázali na odkaz Mrázka. Ti vědí, že ke své činnosti musí mít své politiky a kontakty ve státní správě. Potřebují se navzájem a tak si je nejen získávají, ale i vyrábějí. A tajné služby i policie to vědí. Vědí, ale většinou mlčí. Je totiž lepší vědět a mlčet," prohlásil Tichý. Poslanci pravice nepřišli na jeho zasedání  (věděli asi  proč)  a ti  z levice páčili z detektiva informace jen o svých pravicových oponentech. Jaký je ještě rozdíl mezi pravicí a levicí? Shakespeare  by nám to řekl: „ve  slovech, ve slovech, ve slovech“!
Média denně přináší zprávy o korupčních aférách, Topolánek  neodešel  pro nějaké své nešikovné výroky, ale především proto, že ho zničil jeho Jago v podobě Marka Dalíka, (v alternaci s exministrem Alešem Řebíčkem) jehož lobbistické taxy braly dech i na ledacos zvyklým českým podnikatelům.

Podnikatelům? Tak jako v  50. letech komunistická  propaganda  dehonestovala slova  jako kapitalista, bankéř nebo statkář – tak  je dnes slovo „podnikatel“ také nadávkou. Používá se  s  adjektivy „mafiánský“ nebo „tunelářský“.
A  proto  si  již  jen jako  jako historickou kuriozitu  90. let řekněme, proč vlastně  komunisté  zůstali? Aby  se  se  svojí slušností  stali  dnes vzorem  pro demokratickou společnost  a  jiné  politické  strany?
Proč tedy nedošlo ke zrušení komunistické strany po listopadu 1989?
1) Kdo to mohl  udělat ? Samozřejmě  jen prezident Havel – ten tehdy, zejména v době před vznikem demokratického pluralitního systému, mohl všechno, i měnit barvy nebo vydávat kočky za psy  a opačně. Jeho popularita byla obrovská. Byl však obklopen svými spolubojovníky  z  disentu, vesměs bývalými komunisty, jistě napravenými a také, buďme křesťany, kteří  si  svoji vinu odpykali pronásledováním  v  letech normalizace. Ale jen jeden z nich, Otka Bednářová, napsal do Svobodné Evropy, že se denně chodí modlit do kostela, aby ji Bůh její členství v KSČ odpustil. Ještě Jiří Ruml napsal knihu „Daň z blbosti“. Naproti tomu Eduard  Goldstücker  v TV prohlásil, že jen ti nejlepší občané  byli po válce v KSČ. Ano, bylo tam hodně velkých jmen, mnozí i před válkou, nemysleme na jejich přestupy a  vyloučení,a opětné vstupy, spíše na  jejich verše o Stalinovi  a  komunismu – když  základní devisou všech, i těch méně slavných nebo jen řadových, bylo vyznání, že se za své členství nemají co stydět a nakonec byli  tam  také proto, aby stranu a režim změnili zevnitř (?). Zakázat komunistickou stranu  by  pro Havla znamenalo zatratit své spolubojovníky  a vystavit  i  je spolu s těmi, kteří komunistický režim podporovali,   veřejné ostrakizaci, ač  v  posledních 20 letech jeho existence  mu statečně oponovali. Chápu, že  to pro prezidenta Havla  bylo těžké, jako pro každého, kdo vyznává loyalitu. Těžké, ale neomluvitelné.
2) Do KSČ vstoupila do r. 1968 i řada lidí, které můžeme jinak považovat za slušné. Vždyť je přece známe – jsou našimi příbuznými, známými nebo známými našich známých. Jistě, mnozí byli vyloučeni, jiní odešli sami a věřím tomu, že se najdou i tací, kteří se zato stydí. A mnozí z nich se chovali tak antikomunisticky, že byli připraveni i komunisty střílet. Jako jeden z nich, předseda jedné  základní organizace KSČ, který mi při jednom z četných alkoholických dýchánků v advokacii líčil, jak on ty komouše  postaví ke zdi a postřílí je z kulometu. Jestliže komunistickou stranou prošlo celkem 3 miliony lidí, pak šlo o třetinu národa. Kdo z nich byl připraven obléci roucho kajícníka?
3) Množina komunistů za celou dobu existence komunismu v Československu  nebyla  jednolitým celkem. Z mnohých komunistů se stávali kritici komunismu, z mnohých dokonce i  jeho  oběti, viz proces  s Rudolfem  Slánským a spol. a  v  opozici se tak promísili komunisté, respektive bývalí komunisté, a je třeba přiznat, že leckteří exkomunisté byli radikálnějšími protivníky komunismu, než mnozí „zasloužilí nekomunisté“. Platí zde ovšem více než jinde, zásada, že výjimka potvrzuje pravidlo. Ovšem, vložíme-li do tohoto porovnání časové měřítko, pak  se  ocitáme  v rozpětí  40 let, během kterých se např. z fanatických komunistů Milana Kundery nebo Pavla Kohouta  stali přesvědčení odpůrci komunistického totalitního režimu. A abychom si to příliš neulehčili, pak ještě dodejme, že pojem „komunista“ a „komunismus“ se nemusí krýt. Někteří odpůrci komunistické totality z komunistické líhně 1. republiky, kteří běžně poslouchali  radio Svobodná  Evropa  a  v období normalizace sdíleli osud  pronásledovaných, zůstali ve svém srdci komunisty. Kdo tomu nevěří, nechť si přečte paměti Stanislava Budína, kdysi šéfredaktora Rudého práva  a  v r. 1968  opozičního časopisu Reportér.
Jen v poměrech první, druhé a třetí republiky a nakonec  z doby po r. 1948 můžeme důvody vstupu (a výstupu – odchodu) z ní dělit do řady vln. Zajisté, nejodpudivější byla ta vlna poslední, v období normalizace, kdy se již nikdo nemohl vymlouvat na víru nebo přesvědčení. Jistě byl rozdíl mezi mým dědečkem, sklářem od 14 let, který byl v KSČ dva měsíce po rozdělení Československé strany sociálně demokratické a např. od bývalého polistopadového ministra Ing. Vladimíra Dlouhého, který do strany vstoupil v 80. letech z kariéristických důvodů.

Co tím chci říci? Že zákaz komunistické strany je třeba oddělit od  individuálního postihu komunistů. Prostě komunismus trval velmi dlouho, byla také celá  řada  různých odbojů proti němu – byl  odboj  intelektuálů v první republice, byl odboj JUDr. Milady Horákové, byl odboj bratří Mašínů, byl kulturní odboj  60. let se všemi malými divadly, zpěváky, spisovateli  a  byl  také pseudopokus  o  socialismus  s  lidskou tváří v r. 1968 – jediný čas, kdy  komunističtí vůdci byli skutečně populární. Přes to, že „komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly“, jak říkal legendární Nikolaj, básník a kritik Andrej Stankovič, byl mezi komunisty rozdíl – jak trestat ty polepšené nebo jinými komunisty postižené komunisty ? Tento slovní nesmysl, „komouši  versus  komouši“ jen ukazuje, jak  je těžké  je trestat. Bohužel Jiří Weil nenapsal knihu: „Komunisté – hranice trestu“. A protože jsme zemí Franze Kafky  a  Jaroslava Haška, muselo dojít k tomu, že odsouzené disidenty rehabilitoval  soudce, který je odsoudil a degradované  a z armády vyhozené  důstojníky do ní opět zařazoval ten, kdo je udal.
4) Komunismus, jak známo neprohrál válku, ani bitvu – on prostě vyšuměl. Střílelo se jen v Rumunsku. Všechny ty armády, milice, gardy – ocelové pěsti dělnické třídy a mezinárodního komunistického hnutí – ta obrovská síla, která se producírovala na přehlídkách a která  měla změnit svět, tak ta se najednou vypařila. Byl to zázrak, který jsme ještě nedocenili. Jistě Reagan, papež, Gorbačov, Thatcherová. Nebyl to ale Mr. Čas, díky kterému komunismus vyhnil ?

V našich poměrech, ale i jinde, se z komunistických vůdců stali staří šašci, kteří byli více předmětem smíchu než potrestání. Kam s novodobým Norimberským procesem? Postavit před něj i Gorbačova, když Brežněv, Andropov, Černěnko, Chruščov a Stalin byli již po smrti? A ti poslední předali moc, lépe řečeno, od ní utekli. Kdyby za ni bojovali, bylo možné je v boji postřílet. Jak chcete střílet na někoho, kdo dá ruce nahoru, řekne sorry  a sedne si vámi  ke „kulatému“ stolu? U tohoto stolu se také v lednu 1990 dohodli zásady připravovaného volebního zákona č.47/1990 Sb.

Jak trefně poznamenal Jan Kovanic 20.ledna 2010 v „Neviditelném psu“: …“pokud by byl pro tyto volby přijat většinový volební systém, KSČ by po nich hned odešla na hnojiště dějin. Po rozpadu OF na klasické politické strany, mohla  začít  demokratická soutěž mezi demokratickými stranami. Jak ale organizovat demokratickou soutěž  (kulaté stoly) nedemokratickými prostředky (dodejme, když se sama opozice demokracie dovolává)? Když jsem se tehdy ptal bývalých disidentů, proč se nepřijal většinový volební systém,odpověděli mi:" Protože si to komunisté nepřáli.“ A v tom je i odpověď na otázku, proč nebyla zakázána KSČ? "Protože si to komunisté nepřáli!"

Autor: JUDr. Milan Hulík

Fotogalerie

JUDr.Milan Hulík

Další články z rubriky

Exkluzivní Fotogalerie

Medový den 2019

Medový den 2019

Fotek: 44
Přidáno: 22.09.2019

VESELENÍ v Šumperku

VESELENÍ v Šumperku

Fotek: 79
Přidáno: 21.09.2019

Netradiční odpoledne v Muzeu silnic

Netradiční odpoledne v Muzeu silnic

Fotek: 71
Přidáno: 21.09.2019

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.