Sumpersko.net

Pavel Paloncý s Filipem Šilarem navíc nejextrémnější český zimní survivalový závod dvojic Rock Point – Zimní výzva opět ovládli s jednodenním náskokem na druhou dvojici. Za necelých šedesát hodin ušli přes dvě stě dvacet kilometrů. Výkon téhle dvojky působí jako z jiné planety, ale ve skutečnosti je jen jejich standardem. Prostě odstartují a chtějí být co nejdříve v cíli, přestože je na cestě potká celá řada nástrah, příběhů i halucinace. Vítěznou dvojici zpovídal redaktor Patrik Pátek.

Chlapi, vítězství jste obhájili, jste tedy spokojeni s letošní Zimní výzvou?

Pavel: Spokojenost je, že jsme konečně v cíli. Čekali jsme to lehčí, asi jsme zapomněli, že v zimě může být také sníh a že se to celé zpomalí. Loni jsme to celé šli na botách hrozně rychle. Letos to sice bylo výrazně kratší, ale dobu na trati jsme strávili stejnou.

Filip: Viděl bych to stejně. Přijeli jsme s úmyslem obhájit loňské vítězství a udělat pro to maximum a to se povedlo.

Loni sníh chyběl, letos ho bylo dost. S čím nebo s kým jste tedy bojovali nejvíce?

Pavel: Kvůli sněhu to bylo těžší, ale jsem rád, že byl. I když jsem si v některých místech říkal, co tam vlastně dělám, závod byl díky tomu zajímavější.

Filip: Asi největší boj jsme sváděli sami se sebou než se soupeři. V týmu musíte minimalizovat chyby, neudělat mapový omyl a musíte si hlídat všechny věci.

Je škoda, že vám nikdo nedýchal na záda?

Pavel: Určitě by bylo zajímavější, kdybychom se s někým tahali. Stejně, když člověk jde s jiným týmem, nemůže jít příliš mimo své tempo. Může se kousnout v jiných věcech. To bylo vidět i na začátku, kdy jsme šli tři týmy pohromadě. Soupeři nebyli pomalejší běžecky, prostě jim jen déle trvalo oblékání, mapování a tyhle věci. Když jsme ale běželi v týmu, tak nám stačili. V okamžiku, kdy jsme se oddělili, už najeli na své tempo a začali ztrácet. To si myslím, je zásadní rozdíl, ale pak samozřejmě to, kdo a jak se kousne a minimalizuje tyhle zastávky.

Letos působíte více uvolněně a usměvavě, čím to?

Filip: Mohli jsme si dovolit větší odpočinek. Tím, že jsme se museli přezouvat na běžky a měnit různé oblečení, strávili jsme více času v depu a tím si také více oddechli. Z toho to pak vyplyne.

Užili jste si díky tomu závod více?

Filip: Vlastně ani moc ne. Počasí sice bylo hezké, výhledy nádherné, takže jsme se trochu kochali, ale člověk chce být co nejdříve v cíli a to je to hlavní po čem jdete.

Pavel: Loni to bylo více běžecké, takže také fyzicky náročnější, protože když běžíte, můžete se do toho více opřít. Z časů je patrné, že bylo spoustu věcí, které nás zdržely - stále se přezouváte, měníte věci a díky tomu se vše zpomalí. Člověk je tak více v pohodě. Měli jsme čas se vyfotit nebo si hrát s mobilem, ale nebyl na to morál, chtěli jsme být v cíli.

Loni se šlo z bodu A do bodu B, letos na okruhu. Co je lepší?

Pavel: Nemám rád běhání na okruzích, kdy kroužíte doslova jako křeček v kole. Pokud je ale okruh takhle dlouhý, tak je to jedno. Líbí se mi, když mohu něco vidět. Tahle varianta měla výhodu v tom, že jsme věci měli na jednom místě a z cíle se pak nemuseli přesouvat.

Filip: Můžete se spolehnout na to, že jste tady doma. Máte tu kupu věcí, nemusíte zajišťovat transport do cílové stanice a pak zpět. Loni z Trutnova se skoro nešlo dostat zpátky. Když člověk přiběhne po třech nocích, kdy nespal, je to složité.

Pavel: Navíc ani nevíte, jestli přijdete v pátek večer nebo v sobotu ráno, takže je těžké cokoli organizovat.

Okolí Šumperka znáte jako domácí velmi dobře, i přesto jste říkali, že jste na řadě míst byli úplně poprvé.

Pavel: Mám některá místa kolem Šumperka pěkně proběhaná, Jeseníky znám z lyží, ale některá místa by mě ani nenapadlo jít, protože už na mapě vidím, že na ten konkrétní kopec cesta nevede. Třeba část v první etapě, kde se přelezl hřeben Jelení studánka, tak vzadu nad Alfrédkou je Malý Máj. Tam jsem nikdy nebyl stejně jako v závěru na místech kolem Hanušovic. Odtamtud jsem do Šumperka šel mnohokrát, ale že bych šel kopce nad Hynčicemi - proč? Tam to bylo trochu břemínko.

Jak si člověk rozvrhne síly? Kolik jste měli „naspáno“?

Filip: Na začátku jsme plánovali, že to půjdeme dvě noci. Chtěli jsme přijít někdy v pátek, takže s tou třetí nocí jsme nepočítali. Z ostatních závodů víme, že ty dvě noci jdou vládnout bez spaní, ale v té třetí noci už přišel problém. Navíc jsme si dali cíl dojít do páteční půlnoci, což nás ještě nastartovalo, ale když přišlo zklamání, že to nestihneme, náhle to na nás dolehlo. Začali jsme usínat a museli jít spát. Naspali jsme nakonec dvacet minut, ale hodně to pomohlo.

Jen málokdo si dokáže představit, že usne za chůze. Jak byste člověku popsali stav, který přichází po třech nocích?

Pavel: Já musím přiznat, že tahle taktika nám moc nevyšla. Z pohledu závodu není žádoucí dostat se do tohoto stavu a jít třetí noc na jeden zátah. Kdybychom počítali, že půjdeme tři noci, tak bychom šli regulérně spát a třeba už druhou noc. Toto byla nouzovka, reakce na danou situaci, protože jsme viděli, že už to nejde a nemá cenu to hrotit bez spánku, tak jsme na chvilku zalezli. Bylo to motivované ale tím, že jsme si říkali – jo, za chvíli jsme v cíli, takže přece nebudeme spát tak dlouho. A ten stav? Člověk si připadá jako ve snu - všechno je daleko, neskutečné, takové snové, trochu mlžné, jako když vylezete z bazénu. Možná, jako když jste opilý, reakce jsou nemotorné, vše vám přijde nereálné, občas člověk uklouzne nebo se motá. Je to zvláštní zkušenost. Srovnal bych to s nějakými zážitky, když si někdo šlehne na diskotéce.

Pozveme tedy „pařmeny“ na Zimní výzvu?

Pavel: Možná, kdybychom dali diskotékaře dohromady s lidmi, kteří akorát doběhli, tak by třeba rozdíl nemusel být na první pohled patrný.

Filip: Normálním lidem by asi stačila jediná noc. My jsme už na to zvyklí. Co mi někteří říkali, ten, kdo není na tu zátěž zvyklý, už se takto cítí po první noci.

Jak mezi vámi tedy probíhá komunikace?

Pavel: Hodně těžíme z toho, že se dobře známe. Když máme pocit, že se ten druhý ztrácí, tak houkneme, co se děje, jestli usíná - on řekne - jo usínám, mám problém nebo řekne, že je v pohodě a musel si třeba jen něco upravit. Musíme o sobě vědět, jak se ten druhý cítit. Když je problém, tak je třeba zhodnotit co s tím. Když oba usínáme, shodneme se, že je lepší jít na chvíli spát.

Která část byla tou úplně nejtěžší? Kde jste si „hrábli“?

Filip: Pro mě byla náročná ta první část. Jak jsem došel na Praděd, dlouho jsem se necítil, ale měl jsem motivaci jít dál, protože jsem věděl, že si na běžkách odpočineme a zase se to uklidní.

Pavel: Ta první část byla objektivně hodně těžká. Na Praděd jsme šli nějakých třináct hodin, což bylo výrazně víc, než jsme odhadovali. Dost nás šlo na sněžnicích ve svahu, bylo to zmrzlé, museli jsme dávat bacha i mapově, protože to bylo v noci. V téhle pasáži skončilo spoustu lidí. Regulérně jsem si ale hrábl až v té poslední pasáži. Až porovnání časů s ostatními by nám ukázalo, jestli ta pasáž byla tak těžká, nebo jen my byli v takovém stavu, že nám to nemyslelo.

Vás v závěru navíc potkalo menší dobrodružství, že?

Pavel: Nás ji potkalo více. (smích) Šli jsme přes Lužnou, a tam jsme našli odstavené auto - otevřené do kořán vypadalo, jakoby z něj jen někdo odešel. Vypadalo čerstvě, uvnitř byly dětské sedačky, spuštěný šetřič obrazovky, koukali jsme, jestli tam někdo není a raději volali policii na podezřelé vozidlo. No a oni nám řekli, ať tam počkáme, takže jsme tam mrzli ještě asi dvacet minut a čekali, až přijede hlídka a zajistí to.

Filip: Vlastně ani nevíme, jestli bylo kradené nebo co se vlastně stalo, protože první, na co jsme se ptali, bylo, jestli už můžeme zase jít (smích). Před tím jsme chvíli spali, takže jsme zase nechtěli upadnout do klidového stavu. Řekli nám, že můžeme jít. Třeba nám ještě dají vědět...

Co ta další dobrodružství?

Pavel: Chvíli na to se nám stalo, že jsme ztratili mapu poslední kontroly. To byla trochu lapálie. Marně jsme ji hledali. Museli jsme si proto poradit jinak, takže jsme šli trochu punkově, protože jsme měli jen GPS bez mapy a buzolu. Pamatoval jsem si, kde jsou kontroly, takže jsem věděl, že musíme projít přes Bohdíkovské sedlo, Hrabenovský kopec a tak, takže jsme šli a koukali na vesnice. Byla to taková orientační hra. Na poslední kontrolu jsme zdaleka nezvolili nejlepší postup, ale jakousi kombinaci, abychom došli.

Filip: Já si tu poslední fázi ani moc nepamatuji, prostě jsem usnul, pak se probral a viděl jsem nějaké světlo před sebou. To byl Pavel, ke kterému jsem vždy doběhl a tak se to opakovalo celou noc.

Když se před vámi objevil Šumperk a cílová brána. Není člověk smutný z toho, že už všechno končí?

Pavel: Ne není, to teda není zklamaný, že už to má za sebou. Říkáte si jen – KONEČNĚ. Když jsme došli na hájenku na Vápenici, řekl jsem si, že je to jasné, že už neuděláme chybu, že už se nám nic nestane, že už to bude pohoda. Pak jsme šli prázdným městem, mrzlo. Člověk se těší na ten cíl, až nebude nic muset. Začne jíst, pít, odpočívat, všechno z něj spadne.

Spoustu lidí si řekne, že jste blázni. Co vás vlastně žene k tomu, že tři noci prostě jdete?

Pavel: Řekl bych, že jsou to společné prožitky. Zimní horská výzva je speciální formát. Na jednu stranu je dost dlouhý, ale přitom jdou jen dvojice. Většinou takhle dlouhé závody jezdíme ve čtveřicích. Pak je to speciální v tom, že si člověk volí, jak a na čem jde. Řekl bych, že je to zhuštěná forma zážitku. Dalo by se to rozplánovat na osm celodenních výletů, ale my to dali za necelé tři dny.

Filip: Prostě naplno prožité tři dny. Šálek vypitý do posledního doušku.

Jsou lidé, kteří by si takový závod chtěli zkusit. Co by měli udělat?

Pavel: Hlavně bych doporučil to zkusit. Nejtěžší je najít odhodlání – jo, jdu do toho. Znám spoustu lidí, kteří říkají - já bych to někdy zkusil, až natrénuji, někdy se do toho pustím, ale pak to odkládají pět deset let a nezkusí to nikdy. Jasně, když to zkusí, s největší pravděpodobností hned nevyhrají, ale zkusí to a zjistí o čem to je a ten zážitek mít budou. To bych jim doporučil v první řadě. Nebát se a zkusit to. Tím, neříkám situaci podcenit, ale to rozhodnutí, odhodlání je zásadní.

Filip: Možná ať pro začátek zkusí něco kratšího, než se rozhodnout pro ten dlouhý, ale jak říká Pavel – důležité je prostě jít do toho.