Sumpersko.net

Joris Yvens  byl nizozemský filmový režisér a kameraman žijící v Paříži. Od  dvacátých  let natáčel dokumentární filmy, zejména protiválečné a  sociálněkritické (Borinage, Píseň o hrdinech, Španělská země, 400 miliónů, Indonésie volá, Prvá léta, Píseň proudů, Lid ve zbrani), ale i poetické cestopisy (Setkání Seiny s Paříží, Příběh větru). S hercem Gérardem Philipem režíroval hraný film o vlámském lidovém hrdinovi Dobrodružství Tilla Ulenspiegela.

Takto jej uvádí wikipedie a dodejme, že svého času byl Joris Yvens (1898-1989) nejslavnějším filmovým dokumentaristou světa.  V roce 1961 jsem získal II. cenu v soutěži mladých kinoamatérů a předal mi ji v jednom z těch krásných starých domů na Starém městě, někde kousek od Husovy ulice, sám Joris Yvens, předseda jury tohoto 8 mm festivalu, toho času pobývající v Praze.

Tehdy jsem se ještě nedomluvil francouzsky, mé koktající české poděkování přeložila přítomná tlumočnice a diplom s medailí už dávno nemohu najít. Bylo to mé první setkání s nějakou světovou celebritou. Slavný Joris Yvens ! Od setkání s ním jsem si nesl v sobě sen, stát se také takovým slavným dokumentaristou. Díky svým militaristickým zájmům jsem se viděl, jak s Leicou a 16 mm kamerou Paillard Bolex seskakuji do Kočinčíny (Cochinchine), v padesátých letech součásti Francouzské Indočíny (území jižního Vietnamu a východní Kambodže), nejen proto, že se mi jméno „Kočinčína“ tak líbilo, ale také, že bych seskakoval s výsadkáři Francouzské cizinecké legie, toho nejelitnějšího vojenského útvaru na světě. To bych samozřejmě nesměl Jorisi Yvensovi říci, protože byl jako všichni francouzští intelektuálové a kumštýři silně levicový a můj obdiv k legionářům by asi nechápal. Na štěstí jsem se válečným dokumentaristou nestal, to bych tady už dnes nebyl, protože v tomto oboru je dosti vysoká úmrtnost z povolání. Tak proto mohu i dnes psát o svých setkáváních s ním. 

V letech 1998-1999  jsem byl na delší stáži v advokátní kanceláři v Nanterre (součásti Paříže) a o víkendech jsem prolézal všemi zajímavými kouty Paříže, hledajíce místa, kde se co stalo, kudy šla historie, muzea a také lokality hrající své role ve filmech, místa slavná, ale i méně známá, nebo dnes již zapomenutá, o kterých  jsem se dočetl v knize „Tajnosti Paříže“. A také hřbitovy, kterých je v Paříži  čtrnáct  včetně nejslavnějších  čtyř  z nich – Per Lachaise, Montmartre, Montparnasse  a  Batignolles. Pařížské hřbitovy, i ty méně slavné, to jsou encyklopedie vědy, umění, literatury, filosofie a techniky – jsou to naše mnohonásobně zvětšené Slavíny;  jen hřbitov Montparnasse má rozlohu devatenáct hektarů  a tvoří jej dvě části – velký  a malý hřbitov. Tak jako v encyklopedii stačí listovat, tady stačí  jen procházet. Ať se vydáte z centrálního náměstí (tíčka) cestičkami na všechny strany, pak nestačíte nejen sledovat, ale zapamatovat si vůbec tu plejádu slavných kolem vás. Raymond Aron (1905=1908) filosof, Samuel Beckett (1906-1989) dramatik, Andre Citroën (1841-1935) průmyslník, Alfred Dreyfus (1859-1935) důstojník, Robert Desnos (1900-1945) básník, Jules Dumont d´Urville (1790-1892), mořeplavec, Eugene Ionesco (1909-1994) dramatik, Man Ray (1930-2006) fotograf, Camille Saint- Saëns(1835-1921skladatel, Tristan Tzara  (1896-1967) básník, Jean Paul Sartre (1905 – 1980), filosof a spisovatel a jeho manželka Simone de Beauvoir (1908-1986), spisovatelka  a  další a další. Když jsem se potuloval celým tím bludištěm cestiček s mapkou hrobů se jmény slavných nebožtíků, najednou jsem přišel k velké černé náhrobní desce, na které bylo pozlaceným písmem napsáno Joris Yvens, cinéaste 18.11. 1898 -  28.6.1989. 

Nebyl jsem na toto setkání  připraven , neměl  jsem  nic, co bych mohl položit na tu černou desku, ale kousek dál u hřbitovní zdi se cosi zelenalo a vypadalo jako květina, tak jsem to utrhl a dal  na  desku, vzpomínajíc na tu pro mne velkou slávu v Praze. Netušil jsem, že se s ním setkám i potřetí. Před dvěma lety během mého řádného studia historie na  Filosofické fakultě (nikoliv na Universitě třetího věku) jsem v posledním ročníku potřeboval ještě nasbírat nějaké kredity do plného počtu nutného pro uzavření ročníku, které se daly získat na nepovinných přednáškách. Vybral jsem  si  kurs Dějin sovětské kinematografie, protože mě zajímaly osudy režisérů  jako byli Sergej  Ejzenštejn, Dziga Věrtov, Vsevolod Pudovkin nebo Olexandr Dovženko, tvůrců  tzv. „sovětské montážní školy“, velké  kapitoly v dějinách světové  kinematografie, kteří  se  přes  svoji   světovou  slávu  stali  obětmi  Stalinovy  hrůzovlády. Jednou   nám  přednášející  vyprávěl o  počátcích sovětského filmu, o  zahraničních  levicových režisérech, kteří přilákáni prvním státem  dělníků a rolníků natáčeli  ve dvacátých letech minulého století  dokumenty o budování komunismu v Sovětském svazu a  Joris Yvens  dokonce  i živého Lenina. Přihlásil jsem se a řekl jsem mu, že jsem Jorise Ivense znal  a  mluvil s ním. Hlavy všech studentů a studentek  se otočily ke mně, řádnému  studentovi  v  důchodovém věku  a  přednášející  se udiveně zeptal: „A kde jste se s ním setkal?“ Zmínil  jsem  se  o  předání ceny a  on mi řekl, abych potom za ním přišel, že ho mé setkání velmi zajímá. Ale tím to neskončilo.

Asi za týden jsem šel po chodbě fakulty a všiml si, že dvě studentky po mně pokukují. To mi samozřejmě zalichotilo, ale jen do té doby, než ke mně jedna z nich přistoupila a ostýchavě se zeptala, jestli se mně může na něco zeptat. Samozřejmě mi vykala a já ji jako student řekl, „Jasně, jsem taky student jako ty, tak se ptej“. Neopustila ale vykání a povídá: „Prosím vás, tady Eva mi říká, že jste se znal s Leninem.“ To mi vyrazilo dech, ale po chvíli mi to došlo. Taky jsem jako dítě považoval vyprávění dědy o první světové válce, jejímiž bojišti jako rakousko-uherský voják prošel, za dobu stejně vzdálenou, jako byl středověk.

Časová zkratka zapracovala i zde, a to i u studentek historie: „Ne, Vladimíra Iljiče Lenina jsem neznal, jenom jsem mluvil s režisérem Jorisem Yvensem, který ho filmoval. Ale tehdy bylo Yvensovi něco kolem 30 let a když jsem se s ním počátkem šedesátých let setkal, tak byl starý jako já dnes. A protože V.I.Lenin  zemřel v roce 1924 a já se narodil v roce 1946, tak jsem ho nemohl znát.“ Moje studentská kolegyně  přikyvovala  hlavou a pak se otočila k Evě a říká: „Tak vidíš, já ti to říkala“. Pak jsem svého vysvětlení zalitoval. Jak jsem mohl být na fakultě slavný  jako  známý nebo snad i přítel, či dokonce jako  spolubojovník V.I.Lenina!

Škoda, že jsem o tuto slávu přišel i za komoušů. Mohl jsem z ní žít jako např.Gusta Fučíková ze svého manžela a jezdit přednášet po školách. Mnohem horší bylo jiné, až později zjištěné příbuzenství, o kterém se nebudu raději zmiňovat.